HISTORIE / Velká homole cukru v jedné ruce, sekáček v druhé. Juliana Radová vede bohatý společenský život a cukr k čaji či kávě podává často. Jenže cokoliv si osladit je v té době tak trochu hazard se zdravím. Rozmáchne se, sekne… a prst se jí zbaví doruda. Celá rozčilená se s obvázanou rukou rozeběhne za manželem a spustí: „Jednou kvůli těm hrozným homolím přijdu o ruku! Podívej, jak jsem se zase řízla. Neuměl bys to nějak zařídit, aby se ten cukr nemusel pořád tak odsekávat?“

Toho letního odpoledne roku 1841 se nemohla obrátit na nikoho povolanějšího. Její muž Jakub Kryštof Rad byl totiž novým ředitelem rafinerie cukru v Dačicích, na jihu historického území Moravy. 

Uvědomoval si, že stížnosti manželky jsou oprávněné. Hospodyňky mívaly s cukrem samé starosti – homole, klobouky či bochníky cukru byly velké až jeden a půl metru, těžké, tvrdé a nepraktické, špatně se balily a ještě hůře se s nimi pracovalo. Při jejich porcování navíc vznikalo spoustu odpadu, zvaného drobtový cukr.

Kdo si chtěl osladit život, neobešel se bez kladiva, kleští či páčidla a špetky šikovnosti. Jakub Kryštof Rad tedy přemýšlel – když se ve formách vyrábějí velké homole, které navíc pomalu schnou, musí přece jít vyrábět cukr i v menších a praktičtějších tvarech. A dal se do práce. 

Muž činu

Člověk vynalézavý, přemýšlivý a velmi pracovitý. Právě kvůli jeho nepopiratelným schopnostem si Jakuba Kryštofa Rada vyhlédli představitelé rafinérie v Dačicích, která zde fungovala od roku 1833, aby se usadil do ředitelského křesla. A dobře udělali. Rodák ze Švýcarska sem přišel z Vídně i se svou ženou Julianou na jaře roku 1840 a hned se pustil do modernizace továrny. Nakupoval novější stroje, rozšiřoval výrobní prostory a také zavedl do výroby první parní stroj ve městě.

Podnik pod rukama Rada jen vzkvétal. Kousky dačického cukru si do kávy či čaje házeli lidé nejen na jižní Moravě, ale i v jižních a východních Čechách, v rakouském pohraničí a dokonce také ve Vídni. Když Rad viděl, jaký je o jeho bílé zlato zájem, zřídil také výrobnu cukrovinek, nad jejímž provozem držela ruku právě jeho žena Juliana. Bonbony, perníky, čokoláda a další sladkosti z dačického cukru se brzy staly vyhlášenými pochoutkami napříč tehdejším Rakouským císařstvím.

Pod tlakem

Netrvalo dlouho a cukrový problém Rad vyřešil. Za dva až tři měsíce od osudového seknutí přinesl své ženě sladké bolestné – bedničku, v níž se ukrývalo 350 malých kostek cukru, bílých a červených. A paní Juliana byla z dárku nadšená.

Za tajemstvím malých cukříků stál přitom důmyslný Radův vynález – lis se čtyřmi stovkami malých otvorů ve tvaru čtverců, do nichž se nasypala cukrová moučka, získaná řezačkou z neúplně suchých homolí a prosetá na prosívadlech. Ta se s pomocí šroubového vřetena a otočného vahadla stlačila na poloviční objem do podoby malých kostek, o hraně buď zhruba dva nebo 1,2 centimetru. Na polici v sušárně pak ještě dvanáct hodin sladce odpočívaly, než byly připravené k balení do krabiček a mohly se vydat na cestu k mlsným jazýčkům.

Dále čtěte

Viděla jsem svou smrt. Röntgen prohlédl manželčinu ruku až na kost

HISTORIE / Hluboká noc vědci Wilhelmu Conradu Röntgenovi nestačí. Pro svůj experiment potřebuje naprosto dokonalou tmu. Katodovou trubici proto zabalí…

Sladká cesta Evropou

S pochvalou od své ženy si to Rad namířil rovnou do dvorské komory ve Vídni, aby zde požádal o udělení privilegia na výrobu kostkového cukru. Trvalo ovšem ještě dlouhé měsíce, než konečně v lednu roku 1843 sevřel vynálezce ve svých rukou císařské privilegium, jakéhosi předchůdce patentu, podepsané rakouským císařem Ferdinandem I., v českých dějinách známějším jako král Ferdinand V. Dobrotivý.

Na podzim toho roku spustil Rad výrobu kostkového cukru naplno. Do Vídně putoval pod označením „čajový cukr“. Balíček s obrázkem dačického cukrovaru vážil jednu libru, tedy přibližně půl kilogramu, a dal se koupit za padesát krejcarů. Lidé byli z nového tvaru sladidla nadšeni. Netrvalo dlouho a kostkový cukr se vydal do kuchyní a spíží i za hranicemi rakouského mocnářství. Patent na výrobu kostek koupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, rodné Radovo Švýcarsko a dokonce i Anglie. 

Hořký konec snah

Přímo v dačické továrně se každý den zrodila více než jedna tuna kostkového cukru denně. Osud samotného podniku ale příliš sladký nebyl. Zpočátku rafinerie zpracovávala třtinový cukr z italského Terstu, od 40. let pak už jen ten z domácích zdrojů. Jenže cukrové řepě se v okolí Dačic v nadmořské výšce okolo 500 metrů nad mořem příliš růst nechtělo. Náklady na její dopravu ze vzdálenějších řepařských oblastí na Moravě se stále zvyšovaly, chybělo železniční spojení města s okolním světem, konkurenceschopnost podniku se snižovala. A ani kostka cukru jej nedokázala spasit.

Dále čtěte

„Exotická“ brambora nejprve málem otrávila šlechtice, pak ji měli za afrodiziakum i lék

HISTORIE / Angličtí páni si v roce 1586 zvědavě prohlížejí exotickou delikatesu, která je jim slavnostně předkládána na hodovní stůl.

Jakub Kryštof Rad tedy s těžkým srdcem v roce 1846 na svou funkci rezignoval a odešel zpátky do Vídně i se svou Julianou a kupou dětí (měli jich spolu celkem šestnáct, sedm z nich ale v brzkém věku zemřelo). O pouhých šest let později se brány dačické rafinérie uzavřely nadobro. Celá budova pak byla za několik let zdemolována až po sklepy, dnes na jejím místě najdeme divadelní a taneční sál. 

Na otce kostky se zapomnělo

Kostka cukru se mezitím rozšířila po celém světě – hospodyňky na ni nedaly dopustit, různými způsoby ji začaly napodobovat i další podniky a zdokonalenou formu Radova vynálezu k její výrobě používají v současnosti rafinerie cukru po celém světě. Stala se tak populární, že za čas vlastně už nikdo nevěděl, kdo ji vyrobil jako první.

Sladké prvenství se přisuzovalo kdekomu, až ve 30. letech jeden historik cukrovarnictví ukázal prstem právě na Rada. Samotná kostka cukru se v roce 1983 konečně vrátila i domů, do Dačic – zabydlela se na žulovém pomníčku, který všem připomíná, kde se tento celosvětově oblíbený sladký vynález poprvé zrodil.