HISTORIE / Rozpálené pražské ulice příliš chodce nelákají, před budovou Ústavodárného Národního shromáždění v blízkosti Národního muzea je však onoho červencového rána roku 1947 živo. Právě sem míří kroky převážné většiny z tří set poslanců, aby rozhodli o osudu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů. K posvěcení zákonné cesty pro vyvlastnění obrovského jmění jim budou stačit necelé dvě hodiny.

„Nil nisi rectum“ neboli „nic než právo“ hlásá rodové heslo Schwarzenbergů. Ironií osudu se přitom právě tento rod stal obětí účelově přijatého zákona, v jehož jménu mu stát zabral všechen majetek. K jakékoliv nápravě nedošlo dodnes. A to i přesto, že v očích mnoha odborníků je zákon, známý jako Lex Schwarzenberg, černou skvrnou českého práva.

Bohatství trnem v oku státu

Do Čech přišli Schwarzenbergové z Dolních Frank, z dnešního německého Bavorska, už v 17. století. V roce 1654 se jim podařilo získat inkolát, jakousi dřívější obdobu šlechtického občanství, čímž se zařadili mezi plnoprávné šlechtické rody v Čechách. Zprvu obhospodařovali třeboňské panství, postupně rozšiřovali svou rodovou doménu v jižních Čechách a stali se vůbec jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů v českých zemích.

Na počátku 19. století se schwarzenberský rod rozdělil na dvě větve – hlavní a starší větev hlubocko-krumlovskou, takzvanou primogenituru, jíž náleželo například panství Krumlov, Hluboká či Třeboň, a mladší větev orlickou, sekundogenituru, jejímž základem se stalo panství Orlík. Schwarzenbergové z orlické větve přišli o veškerý svůj majetek v Čechách a na Moravě stejně jako ostatní šlechtické rody, tedy po převzetí moci komunisty v roce 1948. Ohromný majetek hlubocko-krumlovské větve však spolkl stát už o rok dříve. 

Malé velké království

„Říkalo se, že je to takové malé království,“ píše František Kinský, potomek kostelecké větve šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova, ve své knize Modrá krev. V časech před první světovou válkou vlastnili Schwarzenbergové na našem území necelých 180 tisíc hektarů půdy s významným lesním, polním i rybničním hospodářstvím, patřily jim i doly, pivovary, cukrovary, pily, cihelny, vápenky a zaměstnávali několik tisíc selských rodin a stovky úředníků. V Čechách, Rakousku i Německu vlastnili více než tucet zámků a řadili se tak k nejbohatším rodům v celé Evropě. 

Už první pozemková reforma ve dvacátých letech 20. století jim postupně oklestila přibližně třetinu jejich pozemků. V čele hlubocké větve tehdy stál kníže Jan Nepomuk II., těsně před propuknutím druhé světové války ale zemřel a na jeho místo nastoupil syn Adolf.

Židé u Schwarzenbergů vítáni

„Pokud britští blázni budou takto pokračovat, Hitler a Mussolini budou dohromady tak silní, že nás můžou roztrhat na kusy,“ upozorňoval Adolf Schwarzenberg na nebezpečný politický vývoj za hranicemi a hlasitě kritizoval politiku appeasementu západních mocností vůči nacismu. Ještě před začátkem války věnoval roku 1938 celý milion korun na postavení československého pohraničního opevnění. Po anšlusu Rakouska vyvěsil ve svém vídeňském paláci černé prapory. Na zákaz vstupu židů do veřejných parků pak reagoval tak, že do svého parku vystavil cedule s nápisy: „Židé vítáni.“ 

Svůj odpor k nacistům dal veřejně najevo i v Českém Krumlově, kam po mnichovské dohodě, v říjnu roku 1938, vstoupil za účasti jednotek wehrmachtu a SS sám Adolf Hitler. I přes naléhání nacistických pohlavárů ho však Adolf Schwarzenberg nejen odmítl ve městě přivítat, ale ještě mu zakázal vstup na krumlovský zámek. Vytrvale navíc zamítal dát souhlas k nahrazení českých vedoucích zaměstnanců těmi německými a osobně intervenoval za propuštění svých zatčených zaměstnanců.

Není divu, že gestapo si brzy začalo chystat želízka i pro něj. V srpnu roku 1940 se mu podařilo se svou ženou Hildou a rodinou emigrovat do bezpečí. I ze Spojených států amerických finančně podporoval exilovou československou vládu. Jeho veškerý majetek jak na území Německa, Rakouska, tak i Protektorátu Čechy a Morava zatím zabavilo gestapo a na všechny podniky uvalilo německou nucenou správu. 

Skončil v koncentráku

Jindřich ze Schwarzenbergu, Adolfův bratranec a adoptivní syn, se snažil obsazení podniků nacisty jakkoliv zabránit, avšak v tu chvíli už bylo vše marné, vše ztracené. Na přímý příkaz Heinricha Himmlera byl navíc zatčen a skončil v koncentračním táboře Buchenwald. Karel VI. Schwarzenberg, příslušník orlické sekundogenitury, o něm píše: „Na cestě z vlaku naposledy viděl Hlubokou. Jeho vzhled po návratu z Buchenwaldu nepotřebuje výkladu.“

Zatímco v Rakousku a Německu se Schwarzenbergové dočkali vrácení svých majetků, v Československu se vývoj ubíral zcela opačným směrem, jak ostatně naznačovalo i nové politické rozložení sil v zemi. Po prvních poválečných volbách v květnu roku 1946 usedli čeští a slovenští komunisté do celkem 114 z celkových 300 poslaneckých křesel. Jak se navíc už mělo brzy ukázat, ani zástupci demokratických stran neměli chuť cokoliv vracet.

Víš, že ti všechno sebereme?

Záhy po skončení války si ani sami členové schwarzenberského rodu nic takového nepřipouštěli, jak dokládají vzpomínky Františka Schwarzenberga z orlické větve. Když krátce po květnovém povstání mu komunista Josef Smrkovský vystavoval legitimaci, že patří k „Revoluční“ Národní radě, uvědomil si prý, čí jméno na ni píše. A bez jakýchkoli zábran se zeptal: „A víš, že ti to všechno sebereme?“

František Schwarzenberg ho ujistil, že to je možná jejich přání a úmysl. Jich, komunistů. Ale že to nepůjde, dokud na to nebude zákon. Ani ho v tu chvíli nenapadlo, že nekomunistické strany by takový zákon kdy posvětily. Jenže jak podotýká spisovatel Vladimír Škutina: „Do exilu, někteří však do komunistického vězení, následovali pak Františka Schwarzenberga všichni ti zástupci demokratických stran, kteří tehdy po válce hlasovali spolu s komunisty pro Lex Schwarzenberg.“

Nucená správa. Opět

V poválečné atmosféře v Československu směřující k socializaci se stal rozsáhlý majetek Schwarzenbergů tehdejším politikům vlády Národní fronty trnem v oku. Ještě v červnu roku 1945 uvalily československé úřady na majetky Adolfa Schwarzenberga nucenou správu. Právník Jindřich Lančík v dobovém tisku psal, že „smyslem dekretu jest odníti určitým subjektům z důvodu veřejného, tedy národního zájmu disposici jejich majetkem proto, aby se udržela plynulost hospodářského života přes úskalí přechodné revoluční doby. Dalším cílem u některých majetků jest zajistiti úspěch dalších zákonodárných opatření (konfiskace, znárodnění).“

Adolfu Schwarzenbergovi a jeho adoptivnímu synovi Jindřichovi navíc úřady zakázaly návrat do vlasti, přestože samo ministerstvo vnitra uznávalo jeho českou národnost a československé státní občanství. Od narození navíc byl i švýcarským občanem, avšak dvojí občanství československý právní řád vylučoval. „Československé občanství JUDr. Adolfa Schwarzenberga dovozovaly čs. úřady z dlouholetého sepětí rodu s rakouskou monarchií a Zemí Českou a také z jeho domovské příslušnosti v jihočeských Libějovicích. Šlo však o ryze účelové konstatování s cílem eliminovat možnou intervenci ze strany Švýcarska,“ uvádějí právníci Tereza Blažková a Lukáš Blažek ve své studii Lex Schwarzenberg – historicko-právní pohled.

Hlas lidu volal po konfiskaci

Adolf Schwarzenberg si uvědomil, že nový československý stát nedovolí, aby tak rozsáhlé majetky zůstaly v rukou jedné osoby. Přišel proto s návrhem – z bohatství rodu by mohl být vytvořen nadační fond, s jehož ziskem by disponovala přímo Země Česká. Jenže pro komunisty ani tento kompromis nepřicházel v úvahu. Zpráva ze schůze zemědělské komise v září roku 1946 jednoznačně uvádí, že KSČ si přeje „zlikvidovat panství Schwarzenbergů bez památky na ně“. Návrh Schwarzenberga skončil v koši a majetek byl čím dál více podřizován státu. 

Benešovy dekrety se na vyvlastnění rodového majetku Schwarzenbergů uplatnit nedaly. Proti českému státu se členové jeho rodu nikdy nijak neprovinili, ba naopak, proti nacismu aktivně vystupovali a vlastenecké postoje Adolfa Schwarzenberga potvrzoval i samotný ministr zahraničí Jan Masaryk. Bylo proto třeba vymyslet jinou cestu, vytvořit si oporu v zákoně.

V únoru roku 1947 přišel klub sociálně demokratických poslanců v čele s Blažejem Vilímem s návrhem zákona dosud v historii československé státnosti nevídaným, týkajícím se jedné jediné osoby – Adolfa Schwarzenberga. Na jeho základě měl být veškerý jeho majetek vyvlastněn ve prospěch Země České. Podle navrhovatelů šlo o „tak ohromný komplex nemovitostí, že se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky“.

Chobotnice s mocnými chapadly

„Slezsko mělo svého vykořisťovatele a netvora Gera, kterého objevil v celé jeho hrůzné nahotě náš slavný básník Petr Bezruč. Jižní Čechy měly Schwarzenbergy, kteří jako polyp, jako chobotnice natahovali svá chapadla do všech okresů jižních Čech,“ hřímal komunistický poslanec Josef Janouš během projednávání návrhu zákona v plénu Ústavodárného Národního shromáždění v červenci roku 1947. A pokračoval: „Obepínali a vykořisťovali všechny obory lidského podnikání. Lomy, vápenky, pískovny, lihovary, hostince, prostě všechny obory, kde se uplatňovala lidská práce. Do všech zasahovala chapadla těchto velmožů.“

Nad „šťastnou iniciativou“ poslance Vilíma nešetřil chválou ani sociálně demokratický poslanec Mirko Sedlák. Vyvlastnění bez náhrady je podle něj zcela na místě, neboť „veliký majetek občana od národa dělí, starost o osud majetku převažuje starost o národ“. 

Komunistický poslanec Jan Bartuška se oháněl zájmy jihočeského pracujícího lidu, který podle jeho slov od prvních poválečných dnů sám volal po likvidaci schwarzenberského panství. Podle něj se tak musí odčinit „křivda, kterou páchali Schwarzenbergové na této jihočeské oblasti, od tohoto okamžiku, kdy se spojili na pomoc s císařem Zikmundem proti jihočeským husitům a kdy se spojovali s německými utlačovateli a germanizátory, aby tam stavěli hráz proti češství, aby se stali nástrojem cizí moci a cizí vůle“.

„Těžce ležela ruka této německé šlechty na národně nejryzejším jihočeském kraji, na kraji Husově, Žižkově a Chelčického, na kraji původně drobných českých zemanů a dnes malých a středních rolníků. Po celé desítky let zadržela schwarzenberská doména hospodářský vývoj jižních Čech a je ještě dodnes jednou z příčin chudoby a hospodářské zaostalosti těchto oblastí,“ pronášel Bartuška dál.

Souhlasila i Horáková

Se svým názorem vystoupila i poslankyně za národní socialisty Milada Horáková. S povděkem kvitovala, že schwarzenberským majetkem získá Země Česká vydatný zdroj příjmů pro své kulturní a sociální úkoly, hovořila o možném jeho využití při zakládání různých ozdravoven a léčeben. 

Oproti tvrzení některých politiků rozhodně nebyla pravda, že by lidé na jihu Čech byli utlačováni. Ve veřejném prohlášení 50 schwarzenberských zaměstnanců z Chýnovska na Táborsku stojí: „Dr. Adolf Schwarzenberg prokázal svůj protinacistický postoj nejen slovy, nýbrž i skutky a musil proto před nacisty uprchnout do ciziny. Jeho majetek pak byl jako majetek nepřítele říše zabaven gestapem. Na základě těchto skutečností máme pevně za to, že konfiskace schwarzenberského majetku nepřichází v úvahu.“

Přesto se po prvním i druhém čtení  při závěrečném hlasování zvedl les rukou poslanců. „To je většina,“ konstatoval místopředseda sněmovny dr. Ševčík, aniž by se zdržoval počítáním hlasů. Je hotovo, dokonáno. Už 5. srpna 1947 prezident Edvard Beneš, přestože se s Adolfem Schwarzenbergem osobně znal a považoval si jej jako loajálního občana a podporovatele československých zájmů, zákon podepsal.

Čtyři miliardy do kapes komunistické diktatury

Veškeré vlastnictví majetku rodu Schwarzenbergů tak padlo do rukou státu, aniž by byla přiznána jakákoliv náhrada. Poskytnut měl být pouze potupný zaopatřovací důchod ve výši, kterou měla určit vláda. Celkem byl zabavený majetek vyčíslen na čtyři miliardy korun československých, což se stalo velmi významným zdrojem financí pro nastupující komunistickou diktaturu. 

„Zákon zůstane navěky nevymazatelnou skvrnou v dějinách československého práva. Neuznávám platnost tohoto zákona, nikterak se nevzdávám boje a budu ze všech sil hájiti i nadále svá i Vaše práva, neboť po staletí jsme byli jako jediná veliká rodina – můj rod a jeho zaměstnanci. Nezapomenu na Vás a jsem přesvědčen, že i Vy nezapomenete na můj rod a na naši společnou tradici,“ psal Adolf Schwarzenberg svým zaměstnancům jen pár dnů poté, co Lex Schwarzenberg vešel v platnost. Pronásledování gestapem, nucená emigrace a nakonec frustrace z boje o vlastní majetek, to vše mu podlomilo zdraví. V únoru roku 1950 předčasně ve věku 59 let zemřel. 

Krajina všech a nikoho

Nedožil se toho, jak jeho majetek pod novým vlastníkem strádal. Ačkoliv zákon proklamoval péči o historické památky, které byly jeho součástí, v praxi se tím později už nikdo příliš netrápil. Řada menších zámečků a tvrzí byla zdevastována, některé objekty sloužily dokonce pro účely zemědělské výroby. „Šlechtická krajina bývalého schwarzenberského dominia se tak stále více proměňovala v zemi všech a přitom nikoho,“ tvrdí historik umění Marek Krejčí.

Autoři knihy Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii zase píší: „Na šlechtu je možné mít různé názory, ovšem jisté je jedno: Likvidace schwarzenberského majetku v Čechách nepřinesla ztráty jenom Schwarzenbergům samotným. Rozpad staleté struktury hospodářských vazeb a vztahů zastavil na dlouhou dobu rozvoj celého regionu.“

Soudy na něj stále odkazují

Tento zákon sice podle některých právních výkladů pozbyl účinnosti s novou Listinou základních práv a svobod po pádu komunismu, nikdy však nebyl revidován nebo zrušen. A soudy se na něj ve všech sporech s potomky posledního majitele vyvlastněného majetku Adolfa Schwarzenberga stále odvolávají. „Myslím, že čekají, až zemřu. Pak už nebude nikdo, kdo by ten zákon rozporoval. Adolfu Schwarzenbergovi Lex Schwarzenberg a chování tehdejších úřadů prakticky zlomily srdce,” uvedla v jednom z rozhovorů Alžběta Pezoldová, dcera Jindřicha ze Schwarzenbergu a tedy adoptivní vnučka Adolfa Schwarzenberga. 

Za nápravu křivdy, které se Československo na její rodině dopustilo, bojuje už více než třicet let. A stále marně. „Jediné, jak se mu (Adolfu Schwarzenbergovi, pozn. red.) vláda odvděčila, bylo, že proti němu vydali zákon, jako proti nějakému zločinci, jímž absolutně nebyl. Nikdo nám dodnes nevysvětlil, čím se naše rodina provinila, že s ní stát takto zacházel a zachází. Nikdo se s námi nebaví, ani tehdy, ani dnes,” dodává. Její žádosti o restituci majetku soudy smetly ze stolu, a to včetně Ústavního soudu. Nevyslyšela ji ani Evropská komise pro lidská práva s tím, že výklad vnitrostátních zákonů je v zásadě věcí vnitrostátních soudů a úřadů příslušného státu.

Zombie zákon, živý i mrtvý

Přitom podle názoru mnohých právníků i historiků je Lex Schwarzenberg jednou z největších právních křivd v československých dějinách a příkladem selhání demokratických principů. Jak v roce 1991 poznamenal jeden z poslanců tehdejšího Federálního shromáždění Erich Kříž: „Dokud zde bude na území této republiky žít jediný občan, který se bude cítit nějak ukřivděn, dokud bude žít v zahraničí jediný občan, který se bude cítit ukřivděný vůči našemu státu a na našem území třeba vůči jinému státu, tak je potřeba, abychom my v parlamentě i vláda se tím zabývali.“

Před několika lety se o zákonu vyjádřil předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka: „Lex Schwarzenberg je takový zombie. Živý a mrtvý současně. Vytvořil nějaké majetkoprávní poměry, které dodnes přetrvávají a jsou, minimálně pro původní vlastníky, nespravedlivé.“

Zdeněk Hazdra, dřívější ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, pro Český rozhlas zase uvedl: „Z mého pohledu je to absurdita a troufám si říci, že je to černá skvrna v našem právu. Bylo to selhání demokratických politiků. Bylo to bezprecedentní pošlapání právních principů, byl to zákon namířený proti jednotlivci. Právo má být obecné.“ A dodal: „Bylo by jistě zajímavé, kdyby se tento zákon dostal k dnešnímu Ústavnímu soudu, což je záležitost rozhodnutí politické reprezentace – jak se politici dokáží postavit křivdám minulosti.“