KOMENTÁŘ / Totalitní režimy si přisvojovaly slova a měnily jejich význam či jej vyprazdňovaly. Dnes ke stejnému počínání nepotřebujeme nikoho, zvládáme to sami a dobrovolně. Svůj totalitní represivní systém komunisté označovali výrazem „lidová demokracie“, což bylo nepravdivé i hloupé, protože demokracie = lidovláda. A „lidová lidovláda“ je hloupá pokroucenina, obzvlášť v režimu, kde vládne vedení jedné politické strany, které s lidem a jeho vůlí nemá nic společného.

Tehdy byl pochybný i výraz „volby“, který implikoval, že jde o voličovo svobodné rozhodnutí, zatímco ve skutečnosti se neměl mezi kým rozhodovat, protože měl volbu jedinou.

Prznění jazyka

Ještě více se v prznění jazyka vyžívali nacisti, například slovům „antisemitismus“ a „rasismus“ dali kladnou hodnotu, ba dokonce si vymysleli novou rasu (německou / árijskou), „životní prostor“ byl určen jen jejich národu, nikoli všem, smyšlené „židovské spiknutí“ bylo hnacím motorem jejich činů a umožňovalo jim paušalizaci: všichni Židé mohou za… A následnou likvidaci Židů.

Pozadu nezůstává ani současný autokratický fašizující režim v Rusku. S nástupem Putina do prezidentského úřadu se zrodil nový druh politiky, známý pod přízviskem „řízená demokracie“. K autorství této technologie moci se hlásí Vladislav Surkov, bývalý tajemník šéfa Jelcinova štábu a specialista na PR. Spočívá v inscenované situaci, v níž doposud neznámý či málo známý kandidát využije uměle vyvolaných krizí k získání moci.

Tak to udělal Putin před svým prvním zvolením prezidentem. V září 1999 došlo v několika ruských městech k sérii výbuchů, při nichž zahynuly stovky lidí. Pracovalo se i s variantou, že pachateli byli důstojníci FSB (dříve KGB): například v Rjazani místní tajná služba zatkla vlastní kolegy jako podezřelé. Putin, tehdy premiér, však vyhlásil za viníky Čečence a na základě toho začal v Čečně druhou válku (první vedl Jelcin). O účasti Čečenců na teroristických útocích přitom neexistovaly žádné důkazy.

A činí se i Orbán v Maďarsku, jehož „neliberální demokracie“ je na stejné úrovni s „lidovou lidovládou“. Svůj režim Orbán označil jako „systém národní spolupráce,“ přičemž ona spolupráce spočívá v tom, že všichni se musejí řídit tím, co Orbán říká a nařizuje. Omezování akademických svobod, svobody slova a možností politické opozice se prosadit pak svědčí o tom, že Orbánův režim nemá nic společného s jakkoli pojímanou demokracií.

Počínání Donalda Trumpa snad v této souvislosti ani není třeba zdůrazňovat, ten si ve lžích, překrucování a vykrádání významu slov doslova libuje. Například sám sebe coby nejmocnější muž světa stavěl do role oběti různých nepřátel.

„Výraz fake news Trump uchopil a obrátil… Zhruba do podzimu 2016 ,fake news‘ označovalo vymyšlené zprávy, jaké šířil například Breibart, ruská trolí továrna… Potom jím Trump začal označovat ty zpravodajské organizace, které o něm dle jeho soudu hovořily příliš kriticky, především The New York Times,“ píše americká novinářka a spisovatelka Masha Gessenová ve své knize Přežít autokracii (HOST, 2021). A dodejme, že od Trumpa to převzali republikáni, jejich radikálnější voliči a jemu nakloněná média.

Vlastenec není nacionalista

Jako výmluvný příklad pro českou kotlinu jsem zvolil výraz vlastenec. Když někdo sám sebe vážně označí za génia, ušklíbneme se. Pokud ale někdo o sobě tvrdí, že je vlastenec, bereme ho za slovo, přestože šíří nenávist ke každému, koho on sám za vlastence nepovažuje. Takový člověk evidentně nemá svůj národ rád, protože nesnáší kohokoli s jiným názorem, což je většina ostatních.

Nejenže není vlastenec, ale to slovo tak dostává agresivní nádech, který mu nepřísluší, protože vlastenectví se živí hrdostí, nikoli nesnášenlivostí. Toho člověka bychom měli nazývat jinak, eufemisticky „nacionalistou“, přiléhavěji „nacionalistickým šovinistou“. Nacionalismus se na rozdíl od vlastenectví živí krví.

Leckterý politolog by mi asi oponoval tvrzením, že vlastenectví a nacionalismus jsou totéž, jenže násilí 20. století slovem „nacionalismus“ otřáslo, protože bylo společně s touhou ovládnout svět důvodem k válkám. Už před tou druhou světovou T. G. Masaryk říkal, že „láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému“.

(Používáme i výrazy „národovectví“ a „patriotismus“ – u těch to není tak jednoznačné jako u slov „nacionalismus“ a „vlastenectví“, první má obecně vzato blíže k nacionalismu, druhý k vlastenectví, ale při jejich používání záleží více na kontextu, v němž jsou podávány.)

Zabiják a nepřítel

Obzvláště pilní jsou v tomto ohledu tzv. sportovní komentátoři, kteří podporují nacionalismus mimo jiné i přebíráním slov z jiných společenských sfér, především z kriminalistického a vojenského slovníku. Například soupeře občas nazývají nepřítelem a zápas přirovnávají k válce, k bitvě – ve shodě s ultras, což je tvrdé, násilnické a nacionalistické jádro „fanoušků“, kteří chápou sportovní zápas jako autentické vyhlášení války. Jejich rvačky se soupeřovými ultras jsou známé – když někdo „fandí“ jinému klubu, je pro ně nepřítel se vším všudy.

„Zabiják s dětskou tváří“ – takto se vyjádřil během fotbalového mistrovství Evropy jeden z „komentátorů“ ČT o jednom z fotbalistů jiné země. „Uloupili nám vítězné tažení“ – tento výrok sportovního „novináře“ jsem zaslechl někdy loni. (Ti se ve slovu „loupit“ doslova vidí, oplývají jím hojně i zpravodajské titulky: „Jablonec loupil v Olomouci a prodloužil úspěšnou sérii.“)

A další perličky z webu ČT: „Obhájci titulu z Kanady zahájili mistrovství světa dvacítek řízenou demolicí Německa“. Vzkaz čtenáři: zničili nepřítele. „Souček s Coufalem a spol. kousali pětku od Newcastlu, Rashford spasil Manchster“. Jako by šlo o život lidí, jejž je třeba zachránit, nikoli jen o fotbal. Doufám, že sporťáci mou kritiku kousají.

Vlastenecká řeč

Hovořil jsem před lety několikrát s jedním z velkých českých hrdinů a ryzích vlastenců, generálem Tomášem Sedláčkem, když mu již bylo přes devadesát let. Pan generál bojoval za války proti nacistům, v 50. letech ho komunisti ve zmanipulovaném politickém procesu odsoudili na doživotí za velezradu, z čehož si odseděl přes devět let. Seděl mimo jiné v jednom z vůbec nejtěžších komunistických koncentráků, v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku.

V jedné z besed s veřejností poukázal na to, že extremisté jsou společností podceňováni. Podle něj je to velká chyba, protože taková ztráta schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem je velmi nebezpečná pro všechny.

„Vlastenectví znamená lásku k rodné zemi, nikoli vyvyšování se nad druhé. Znamená také toleranci a respekt k lidem ze společenských menšin,“ doslova řekl. „Někteří dnešní mladí lidé si ani nedovedou představit hrůzy, které s sebou nesou ideologie, jež vyznávají. Kdyby si to uvědomili a přestali odvádět pozornost od skutečných problémů nesmyslným poukazováním na různé uměle stvořené nepřátele, hodně by tím své zemi pomohli.“ Toto je vlastenecká řeč!

Hra na vlastence

Z toho můžeme vyvodit, kteří politici jsou vlastenci, a kteří si na to jenom hrají. Někteří novináři přesto leckdy označují za vlastence i politiky a jejich voliče, kteří se v poslední době scházejí na demonstracích pod praporem nenávisti k demokratům a demokracii. Nehovoře o naší parlamentní krajní pravici a populistech. A o krajní levici, která se s eurovolbami nadechla k návratu.

Plynou z toho oprávněné otázky, co znamenají výrazy, které takoví politici používají. Například jestli by se v praxi pod Okamurovým vedením nestala z „přímé demokracie“ diktatura za pomoci referend a předešlé manipulace občanů vládou, prostřednictvím zkrocených či nepřátelsky převzatých médií, jak to udělal Orbán a jak se o to snaží Fico.

Nebo co konkrétně znamená ovládat stát jako firmu, jak by rád Babiš… Ve firmě rozhoduje šéf podle svého uvážení, kdežto v demokratickém právním státě rozhodují voliči, parlament, vláda jako celek a zákony a činy, které neodporují demokracii, ústavě a jejímu smyslu. Pomineme-li protentokrát Babišovo vystupování, jež se co do stylu neliší od toho Trumpova, je tato otázka nejdůležitější, protože zkoumá, jaký režim tu vlastně chce Babiš mít.

Jak napsal Karel Čapek ve své Kritice slov: „Je zbytečno potírat nacionalism, nepotíráte-li především ducha nenávisti. Je zbytečno potírat krajní socialism, nebudete-li nejprve potírat nenávist. Nedojde-li k tomu, není vítězství žádné strany, žádné víry, žádného pokroku ničím více než epizodou.“

U nás se děje pravý opak, duch nenávisti se veřejně podporuje, nejvíce tak činí někteří politici a „novináři“ prostřednictvím politiky, sportu a za nepochopení skutečného významu slov, jak jsme si ukázali. A je jedno, zda je ta podpora přímá, či nepřímá, obé má obdobný účinek.