KOMENTÁŘ / Nesmíme si nic namlouvat a nic bagatelizovat. Vládní strany dopadly v krajských volbách jako sedláci u Chlumce. Také lze rovnou říci, že dostaly nařezáno od voličů Andreje Babiše. Je únavné, když zaskočení politici našich demokratických stran opět koktají, že budou výsledky pečlivě analyzovat, co to vlastně znamená. A nejde ani souhlasit s Petrem Fialou, že to není úspěch, ale také to není neúspěch. Tady není vůbec prostor pro dětinské úvahy. Je to naprostý neúspěch a je nad slunce jasné, co se stalo a proč. Vládní strany se nedokáží zorganizovat a nedokáží důkladně zabojovat o voliče. 

Aby si už tentokrát naše strany s analýzou ušetřily práci, je třeba jim povědět, jak to celé je. 

Problém č. 1: Sociální realita 

Sociální realita naší země je odrazem stagnace v zemi, která jednou nohou uvízla v minulosti. Podobnost s východním Německem, tedy s bývalou NDR, kterou rovněž ovládají síly postkomunistického Mordoru, není čistě náhodná. Když si jednoduše rozdělíme voliče na ty, co tíhnou k autoritářské vládě východního stylu, a voliče, kteří preferují liberálně demokratickou západní politiku, tak zde máme stabilní poměr 6:4 ve prospěch Mordoru, tedy strany mentální temnoty.

Je to výsledek historického vývoje, destrukce sociální struktury v poválečném Československu, zplanýrování kolektivizovaného venkova a rozšířená inklinace ke státnímu zaopatřovatelskému systému permanentního rozdávání z eráru a také nepřehlédnutelná tendence k vesnickému fašismu a v menšinové podobě i k podpoře Ruska nebo minimálně k babišovskému lavírování vůči kremelské agresi. 

Problém č. 2: Otřesená demokracie 

Je strašné, kolik lidí nepochopilo, že už nežijeme ve standardní demokratické zemi. Naše stranicko-politická struktura se již nepodobá normální parlamentní demokracii. Andrej Babiš destruoval svojí antikorupční revolucí jak politickou pluralitu, tak i média. Proto tu už dávno nevedeme konflikt mezi nějakou pravicí a levicí. Vedeme celkem dost zoufalý zápas o samotnou liberální demokracii. Škoda, že to tolik zápasníků i na naší straně sporu vůbec neví.

Česká demokracie nefunguje tak jako v západním Německu nebo ve Velké Británii, kde se drží koncept standardní demokratické politiky, která propojuje celou zemi od shora až dolů. Všichni ti „jihočeši“, „liberečáci“ a hnutí pro hezčí kraj a naše milované město jsou jenom projevem naprosté koroze demokratické politiky, která odráží nepochopení celého zastupitelského systému a je parodií na civilizovanou správu veřejných věcí. Ale to nejhorší je, jak děsivě se část naší politiky podobá ruskému stylu. ANO není se svým vůdcovským systémem nic jiného než variací na Putinovu stranu Jednotné Rusko. 

Problém č. 3: Slabost demokratů 

Realita naší demokratické politické scény je tristní. Jak je vůbec možné, že nemáme jednu silnou liberálně konzervativní stranu a jednu silnou liberálně levicovou stranu? Proč tu máme čtyři pidistrany a jenom jednu početnější skorostranu, tedy ODS? Jak je vůbec možné, že nikdo nebouchne do stolu a neřekne: Naše strana SPOLU bude mít jednotnou kandidátku ve všech krajích, protože v těchto volbách vůbec nešlo o nějaké kraje, nýbrž o celostátní politiku, a tak je jediným inteligentním chováním vedení celostátní kampaně? 

Optika dvou charismatických lídrů, jihočeského hejtmana Kuby a jihomoravského hejtmana Grolicha, může být trochu jiná. Z jejich pohledu jim jejich strany spíše škodí, a tak se k nim ve volební kampani zejména Martin Kuba raději moc nehlásí, a mohou tudíž myslet, že i proto vyhrávají. Ale oni vyhrávají hlavně kvůli své horečnaté činnosti. Prostě proto, že na tom dřou. A to je to, co se o jiných politicích našich demokratických stran nedá říci. Jsou to v mnoha případech spíše lenoši nebo pracovití patláci bez jasného pochopení, co mají dělat.

Problém č. 4: Síla protestu a disciplína voličů ANO

Babišovo ANO je nyní tím, co mu jde nejlépe – protestní stranou. Nejde v žádném případě o konstruktivní sílu, třebaže se řada Babišových zaměstnanců naučila od Karla Havlíčka působit seriózně. Asi tak, jako se snaží působit seriózně sňatkoví podvodníci. Důvodem té systémové a hluboké neserióznosti vůči státu i vůči vlastním voličům je absence ideového základu a zuřivý populismus.

Vůdce této (ne)strany má obrovský dar, který mu umožňuje kralovat v bezbožné zemi. Dokáže si nemyslet vůbec nic. Všechny politické směry a ideologie pokládá jen za záminku k manipulaci. Nevěří, že to někdo může myslet s nějakými názory a ideály vážně. To mu umožňuje být absolutně flexibilní v postojích. Jeden den může být liberál a druhý den národní konzervativec.

ANO působí tak, že umí po celém venkově mobilizovat protestní hlasy. Přitom ale počet těchto hlasů neodráží ani zdaleka většinový postoj. Při třetinové volební účasti nejde obvykle o víc než o osminu, nanejvýš čtvrtinu oprávněných voličů, kteří jdou dát hlas hnutí ANO. A pak je tu vždy ještě asi desetina voličů, kteří podpoří strany otevřeně extremistické, antievropské a proruské – SPD a Stačilo!, jehož prostřednictvím se vychytrale vrací do hry naši stalinističtí komunisté.

Opravdu tu není situace, že by lidé v naší zemi tak bouřlivě protestovali proti té strašlivé „fialové vládě“. Těch lidí je naprostá menšina, ale dokázali se zorganizovat a disciplinovaně přečíslili zastánce liberální demokracie. Ale nesmí se předstírat, že jde o nějakou většinu. Většina se totiž nedostavila. Tito voliči buď nevěří, že by v těchto volbách mohli něco změnit, a nebo je jim to všechno jedno, přičemž nevíme, jaké motivy neúčasti převažují. Víme jen, že ti lidé netřou bídu s nouzí kvůli „fialové vládě“. To by k volbám určitě vyrazili. Babišův protest je ale nezmobilizoval. Ale také je nezmobilizovalo nic konstruktivního. Možná už proto, že identifikace obyvatelstva s našimi slavnými kraji je poněkud nízká a k volbám šli ve skutečnosti spíše ti, co se chtěli vyslovit k celostátní politice.

V tomto ohledu jsou ale mnohem disciplinovanější voliči ANO než voliči stran vládní koalice. A samozřejmě, že jde právě o zásadní zodpovědnost vedení těchto stran. Je to totiž otřesné selhání, které ukazuje na možné selhání i u blížících se parlamentních voleb. Ale šance to změnit tu stále existuje. Jenom je třeba začít konečně zodpovědně pracovat na udržení demokracie v naší zemi.

Problém č. 5: Personální problém

Strany vládní koalice mají omezené zdroje schopných lidí. Je to záhadný problém, který zřejmě souvisí s neoblíbeností politických stran v české společnosti. Ta si stále není schopná dostatečně dobře uvědomit, že bez demokratických politických stran nejde udržet demokracii, což je v překladu jediná známá varianta bezpečného, civilizovaného a alespoň trochu svobodného prostředí pro důstojný lidský život.

Proč nemají demokratické strany dostatek členů? Proč nemají demokratické strany ve svém vedení dostatek mladých lidí a dostatek žen? Proč vedení ODS působí až na světlé výjimky jako klub boomerů? Proč člensky početná KDU-ČSL soustavně vyklízí své pozice a proč se takřka neexistující pidistrana TOP 09 už dávno nespojila s ODS do formace SPOLU?

A hlavně: Proč tyto strany mají tak málo silných lídrů? Je to problém, který dobře ilustruje povzdech T. G. Masaryka: Demokracii bychom už měli. Teď ještě nějaké ty demokraty.

Mohli bychom tyto problémy dále vršit donekonečna. Šestým problémem by mohlo být třeba to, že Andrej Babiš má pro svoji politiku neomezené zdroje a do zad mu fouká vítr bohatě dotované ruské propagandy. A sedmým problémem by mohlo být to, že ve sporu o osud státu nestojí na straně vládní koalice skoro žádná média. Celou řadu médií můžeme označit za otevřeně protivládní, MF DNES i po prodeji stále slouží hnutí ANO. Veřejnoprávní média jsou protivládní asi proto, že se to teď může, protože za minulé vlády Andreje Babiše se hodně bála.

Ale pojďme si raději říct, co s tím.

Co s tím

Slyšíme rady, že má do vedení ODS vstoupit pan Kuba a že demokratické strany mají přestat s programem Antibabiš. V tuto chvíli jde o naprosté nesmysly. Mimořádné schopnosti Martina Kuby mohou sloužit jako inspirace, ale tento politik není připravený převzít stranu, se kterou se ve skutečnosti tak málo identifikuje.
Nejpovrchnější hloupostí je ale rada, aby demokraté neakcentovaly odpor vůči Babišovi. Ušlechtilí mudrcové si zřejmě představují, že politici na celostátní úrovni něco získají tím, že si okázale vyhrnou rukávy a budou spolu s Babišem “makat pro lidi”. Je to naivní a nemravné. Babiš maká pro sebe a ne pro lidi. Rozvrátil během svého vládnutí státní rozpočet, eskaloval tím inflaci a znehodnotil lidem peníze. A pak si je od nich navíc vzal za dražší potraviny. Jestli ho za to třetina voličů volí, tak je to dost hrozná vizitka o jejich inteligenci. Tato množina voličů je ovšem pořád stejná. Problém není v tom, že by voliči stran vládní koalice přecházeli k ANO. Problém je, že nemají důvod tyto strany podporovat v dostatečné míře. ANO vysává Okamurovu SPD a nikoli voliče vládních stran. Proto je mobilizace liberálně demokratické části voličů stále možná. Jenom ji nikdo neprovádí.
Čeká nás zásadní spor s Babišem o charakter státu. A v tomto střetu nemůžeme být babišofilní, ale ani lhostejní. Andrej Babiš je fatálním nebezpečím pro tento stát. Už 12 let. Nic se v tomto ohledu nezměnilo. A v kontextu války na Ukrajině je tato situace spíše horší, protože návrat Babiše by znamenal podraz vůči Ukrajině a faktické odzbrojení České republiky před agresorem.

Demokraté by měli pro změnu začít o celém problému jasně přemýšlet. Měli by se konečně aktivně věnovat voličům, a to každodenně. A alespoň někdy prodávat své vlastní úspěchy, které existují. Dokud ale nebudou jasně pojmenovávat všechny lži a manipulace, které proti nim používají síly Mordoru, nelze je porazit.
Představa, že nás spasí nová strana, je falešná. Půjde jenom o další rozmělnění. Demokratická politická scéna potřebuje integraci, nikoli dezintegraci, která je nezodpovědná.

A nakonec je tu jedna dobrá rada, která souvisí s výsledky Martina Kuby a Jana Grolicha. Oni chtěli vyhrát, a proto vyhráli. Udělali pro to všechno, co mohli. Stejně tak Andrej Babiš pro to dělá vždycky všechno, co může. To je řešení. Musíte chtít zvítězit a podřídit tomu všechno. A stejný úkol stojí i před voliči. I oni musí chtít vyhrát a udělat pro to všechno.