FEJETON / Praha musí být jedním z nejkrásnějších měst na světě. A Praha, ve které působili spisovatelé jako Franz Kafka, Jan Neruda, Václav Havel nebo Milan Kundera, je zároveň i zahraničním městem, na které mám vůbec nejstarší geografické a kulturní vzpomínky.

Ta první pochází z roku 1961, kdy jsem jako dítě objevil ve Valparaísu na zdi namalovanou vlajku tehdejšího Československa. Bylo to na stěně rohového obchodu ve čtvrti Cerro Cárcel: kolem vchodových dveří jeho majitel mistrovsky namaloval vlajky všech zemí, které se měly zúčastnit mistrovství světa ve fotbale v roce 1962. To se k obrovské hrdosti našeho národa konalo právě v Chile. Tehdy jsme byli nesmírně chudou a nerovnou zemí na samém konci kontinentálního žebříčku, ale měli jsme svou čest a spokojili se s málem. „Protože nemáme nic, uděláme všechno,“ slíbil před celým světem Carlos Dittborn (chilský předseda Jihoamerické fotbalové konfederace – pozn. překladatele). Právě ten pro Chile vyjednal mistrovství světa, které zemi sjednotilo a nadchlo tak jako málokterá jiná událost v naší historii.

Kolem tohoto nároží Cerro Cárcel jsem projížděl autobusem skoro každý den a s obdivem jsem sledoval, jak prodavač maluje šestnáct vlajek, ve kterých jsem začal poznávat jednotlivé země účastnící se mistrovství. Šlo o skutečné umělecké dílo. Barva byla tehdy navíc poměrně přepychovou záležitostí, protože byla drahá a lidé si ještě vážili cizích zdí. Hrdé vlajky vymalované v obdélníkových tvarech jasnými barvami rozzářily celou ulici.

Jednoho dne jsem vystoupil z autobusu, abych se podíval na svou Sixtinskou kapli – nejdokonalejší nástěnnou malbu, jakou jsem do té doby spatřil. Vystoupil jsem ale i kvůli tomu, co jsem o den dříve zaslechl mezi pasažéry autobusu: někdo totiž hlasitě poznamenal, že malíř a zároveň prodavač – údajně původem „Španěl nebo Ital, který se nedávno přestěhoval do země“ – udělal na chilské vlajce chybu.

Chtěl jsem to potupné dílo spatřit na vlastní oči. A zastavil jsem se před mužem, který skutečně právě maloval vlajku našeho státu. Ke svému úžasu jsem zjistil, že ten člověk balancuje na vrcholu žebříku, který byl ještě vyšší, než to vypadalo zdálky. Naše pruhy a barvy sice vymaloval velmi pěkně, ovšem tam, kde mělo být modré pole s osamělou hvězdou, umístil modrý trojúhelník a na hvězdu dočista zapomněl.

Upozornil jsem umělce, že se dopouští chyby. On se však ani neobtěžoval slézt ze žebříku nebo přerušit rozdělanou práci a odpověděl mi slovy: „Jenže tohle přece není vlajka Chile. Patří Československu a vznikla v roce 1920.“  Tato informace mě zaskočila a přivedla k zamyšlení nad důvody, které vedly dvě natolik vzdálené země k volbě tak podobných vlajek. Setkání s československou vlajkou ve mně zároveň probudilo moji věčnou zvědavost ohledně této země v samém srdci evropského kontinentu.

Později jsem se dočetl, že si Pablo Neruda, který bydlel kousek od mých rodičů, vybral svůj pseudonym podle velkého pražského spisovatele Jana Nerudy a že byl zamilovaný do Malé Strany, krásného „starého města“ jedinečné Prahy. Byl jsem proto potěšen, že mě nakladatelství Bourdon během mé návštěvy Prahy ubytovalo právě v této čtvrti.

Můj vztah k vlajce, kterou po rozdělení převzala samostatná Česká republika, tím ovšem neskončil. Naopak se ještě více prohloubil při zmiňovaném mistrovství světa ve fotbale v roce 1962, v jehož průběhu se Chile utkalo o třetí místo právě s Československem. Zápasy československého týmu oblečeného v bílých dresech jsem měl to štěstí sledovat po boku svého otce na stadionu Sausalito ve Viňa del Mar, kde hrál proti Španělsku a Mexiku (kupodivu dvěma zemím, ve kterých jsem se o půl století později stal velvyslancem). Přimělo mě to zamyslet se nad záhadnou povahou náhod, které poznamenávají nejen životy jednotlivců, ale i celých států.

Československo mě fascinovalo i po mistrovství světa ve fotbale. V roce 1968 mě jako dospívajícího chlapce zarmoutila a zároveň šokovala sovětská invaze, stejně jako mě dnes šokuje zločinná ruská invaze na Ukrajinu. Jejím cílem bylo s pomocí tanků zabránit, aby se občané, kteří žili pod vlajkou tak podobnou té chilské, zbavili komunismu a mohli žít ve svobodné společnosti. Díky tomuto brutálnímu potlačení touhy po svobodě jsem si poprvé uvědomil, jak je svět nebezpečný – i když jsem na to brzy zapomněl, protože jsem se v sedmnácti letech stal komunistou a invazi jsem ospravedlňoval „záchranou socialismu“. Tak přesvědčivá mohou být dogmata totalitních ideologií.

Ale zpět k vazbám na Československo: v průběhu let jsem se dozvěděl, že po převratu Augusta Pinocheta v roce 1973 odešel básník a zpěvák Gitano Rodríguez, původem z Valparaísa, do exilu v Praze. Přece to nemohla být jenom náhoda, říkal jsem si v 70. letech, když jsem několik roků žil v dnes již neexistujícím východním Německu – zemi za zdí, kde vládl diktátor Erich Honecker (který mimochodem zemřel před třiceti lety v Chile, o čemž vyprávím ve svém nejnovějším románu Nunca volveré a Berlín – Nikdy se nevrátím do Berlína).

Vzbuzovalo ve mně závist, že ve městě nad Vltavou, ve vlasti Smetany a Dvořáka a také Karla Gotta, českého Elvise Presleyho, žije člověk z Valparaísa jako já. Když jsem se však pokusil z Drážďan do nedaleké Prahy vycestovat, zjistil jsem, že je k návštěvě Husákova Československa z Honeckerova Německa třeba překonat celou horu byrokratických překážek. A že je pro mě tato hranice mezi dvěma komunistickými zeměmi fakticky neprostupná.

Mohl bych pokračovat v líčení zvláštních okolností, které mě přivedly k tomu, že jsem se přimkl k zemi s vlajkou, která se tolik podobá té naší. Uvedu jen to, že první knihou, kterou mám přeloženou do češtiny, je Případ Neruda – vyšetřování detektiva Cayetana Brulého, který opouští Valparaíso a cestuje po světě, ačkoli nepracuje pro Jana, ale Pabla Nerudu. Nebo fakt, že když jsem v Praze nedávno představoval český překlad románu Naše léta v olivově zeleném, nakladatelství Bourdon mě na poslední chvíli nečekaně ubytovalo v hotelu právě na Malé Straně. Tedy ve čtvrti, kterou obdivovali Pablo Neruda a Gitano Rodríguez, kteří měli – stejně jako Cayetano a já – dům ve Valparaísu.

Nebo ještě dodám, že když jsem na pražském Světě knihy podepisoval zájemcům knihy, přišlo ke mně na stánek mimo jiné hned několik Chilanů provdaných za Češky nebo Češek provdaných za Kubánce, kteří pro změnu pochází z ostrova, kde jsem v sedmdesátých letech strávil čtyři roky života. „Kdyby se Kafka narodil na Kubě, byl by to kostumbristický spisovatel,“ pronesl kdysi významný kubánský intelektuál Carlos Alberto Montaner. Kubánská vlajka se mimochodem také velmi podobá té chilské a stejně jako česká vlajka obsahuje trojúhelník.

Jak zvláštní je psát tohle všechno z Kampy na Malé Straně v pět hodin ráno, kdy už je jasno a ptáci zpívají podél klikatící se impozantní řeky Vltavy. 

Co víc dodat? 

Je toho tolik, ale uprostřed této tiché radosti plné nostalgie se omezím na to zopakovat, jak jsem šťastný, že jsem přijel do města Smetany, Dvořáka, Kafky, Jana a Pabla Nerudy, Václava Havla, Milana Kundery nebo Gitana Rodrígueze. Města, které navštívil i hudebník Payo Grondona z Valparaísa, a také města, kam odešlo do exilu tolik Kubánců. Přeji jim totéž, co jsem přál Chilanům a Čechům, když jsem žil za Berlínskou zdí, aniž by mi bylo dovoleno zavítat do Prahy: brzkou svobodu, demokracii a prosperitu!

Článek původně vyšel v chilském deníku El Mercurio de Valparaíso. Ze španělštiny ho přeložil František Kalenda

Roberto Ampuero je chilský spisovatel, exministr kultury a zahraničí a také bývalý velvyslanec ve Španělsku a Mexiku. V češtině mu dosud vyšly dvě knihy – Případ Neruda (2014, Host) a Naše léta v olivově zeleném (2024, Bourdon). Prahu navštívil ku příležitosti veletrhu Svět knihy jako host nakladatelství Bourdon a španělského Institutu Cervantes.