Oslavy hokejového finále na Staroměstském náměstí v Praze FOTO: Ray Baseley / FORUM 24
FOTO: Ray Baseley / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Na posledních deset minut souboje mezi českými a švýcarskými hokejisty rozhodně dlouho nezapomeneme. Finále mistrovství světa v hokeji z roku 2024 vstoupilo do historie jako zápas dvou skvělých a srovnatelných týmů, přičemž Česko si po urputném padesátiminutovém úsilí vybojovalo vedení. Druhý gól 20 vteřin před koncem pak vítězství potvrdil a bylo vymalováno. V celé zemi propuklo po nervy drásajícím představení oprávněné nadšení. Čeští hokejisté předvedli úžasný výkon a pak si své vítězství jaksepatří užili.
Je to samozřejmě zcela pozitivní událost, která spojuje skoro nespojitelné. Třeba voliče TOP 09 s voliči Tomia Okamury, neřkuli Andreje Babiše. Ten má smůlu, že nemůže vydávat české vítězství za zásluhu hnutí ANO. Kdyby seděl ve vládě, tak by to určitě udělal. A my, co ho nevolíme, můžeme děkovat Bohu, že našim hokejistům nedal gól švýcarský hráč Kevin Fiala. To jméno „Fiala“ na dresu soupeře musel každý zaznamenat a způsobilo spoustu vtipů na sociálních sítích. Je jasné, že v případě prohry by jistá část společnosti šířila, že za debakl může rodina současného premiéra. Marně bychom vysvětlovali, že jde o náhodnou shodu velmi rozšířeného jména a o to, že švýcarský hráč, který je hvězdou NHL, má české kořeny. Kevinovým otcem je bývalý hráč a trenér jihošvýcarského Lugana Jan Fiala.
Pohledy do tváří švýcarských hokejistů po českém vítězství vzbuzovaly lítost. Byli v depresi a někdo měl i slzy v očích. V tom je logika finále nemilosrdná. Ti lidé předváděli obrovskou dovednost, kterou pozná a ocení i člověk, jenž běžně hokej nesleduje. Švýcarský zpravodajský server „20 Minuten“ napsal hodinu po konci zápasu, že pražská aréna byla logicky skoro celá v českých rukou a fanoušci dělali strašný randál, čímž proměnili stadion v naprostý blázinec. I přes obrovský hluk ale zůstali podle serveru Švýcaři „soustředění a odmítali se nechat zastrašit“.
I další švýcarská média si dala pozor na to, aby více ocenila švýcarské mužstvo, kterému se „ztratil sen“, a jejich uznání se týkalo pouze Davida Pastrňáka za jeho první gól, přičemž je u něj vždy uvedeno, že jde o hráče NHL, takže to pak vypadá, jako by v té chvíli nezabodoval nějaký Čech, ale v podstatě Američan. Jestli je to pak pro švýcarské čtenáře snesitelnější, tak proč ne.
Vlastenectví a hrdost na národní výkony jsou pochopitelnými emocemi a zrovna v případě sportu mají normální a zdravý obsah. Jinak ale nelze zapomenout, že tato láska k vlasti se nesmí vymknout z rozumných mezí, protože jinak je krajně nebezpečným jevem. Švýcarským novinářům by nic neudělalo, kdyby napsali podobně jako novináři z jiných zemí, že čeští hokejisté si své vítězství vydobyli legitimně, protože hráli skvěle. Místo toho píší, že jejich hráči opanovali ledovou plochu a ty dva góly jsou takřka dílem nešťastné náhody.
A jak by to psali čeští novináři v případě švýcarského vítězství? Nespíš podobně. Po celé Evropě děsivým způsobem narůstá vlastenectví temného a iracionálního typu, které může doslova zardousit moderní civilizaci. Proto si dejme pozor na naše české vlastence. Jestli teď nepřestanou mávat vlaječkami tak zhruba po týdnu, tak už nepůjde o oprávněnou radost z vítězství, ale o těžkou psychickou nemoc, která je společensky nebezpečná. Stačí se podívat na Rusy, které tamní vlastenectví dovedlo do pozice kriminálních darebáků, kteří se nesmí mistrovství světa zúčastnit kvůli zločinné a vražedné agresi.
Pohled na české hokejisty má proto ještě jeden rozměr, kromě radosti ze hry a toho, že přispěli k prestiži země. Jde i o to, že v této době velmi potřebujeme vidět, že čeští muži umí bojovat. Náš svět se nachází ve smrtelném nebezpečí a právě bojovnost je to, co nám může zachránit mír. Ochota bojovat a schopnost stát na straně civilizace proti barbarství a na straně napadených proti agresorům. Moc si přejme, abychom potřebnou bojovnost mohli využívat jenom ve sportu.
Českým hokejistům ze srdce děkujeme.
