Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vyvolal diplomatický skandál svým antisemitským výlevem, který podtrhuje absurditu neustálých propagandistických tvrzení Ruska o „nacistické Ukrajině“. Vladimir Putin se mezitím pokusil dopady Lavrovových výroků v Izraeli trochu hasit, ale celkový dojem z absurdních výmyslů ruské propagandy už napravit nejde.
Lavrov své svérázné pojetí vztahů židovství a nacismu vyjevil během rozhovoru pro italský televizní pořad Zona Bianca 1. května. Tam se snažil obhájit podivné líčení Ukrajiny jako „nacistického“ státu, přestože ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je sám Žid. „Co na tom, že Zelenskyj je Žid?… Hitler měl také židovskou krev… nejhorlivější antisemité jsou obvykle Židé,“ tvrdil zcela vážně ministr zahraničí.
Lavrovovy šokující komentáře vyvolaly vlnu mezinárodního rozhořčení. To většinou mnoho neznamená, ale pobouřen byl nyní pochopitelně i Izrael, který je ve vztahu k Rusku velmi opatrný.
Na webu Atlanticcouncil.org píše Peter Dickinson o problémech ruské terminologie: „Oficiálně ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že cílem jeho ‚speciální vojenské operace‘ na Ukrajině je ‚denacifikace‘ země. Putin ani nikdo z jeho spolupracovníků však nebyli schopni přesně vysvětlit, proč považují Ukrajinu za ‚nacifikovanou‘. Místo toho se do značné míry spoléhali na vnější neznalost současné Ukrajiny spolu s propagandistickými triky ze sovětské éry, které jakékoli projevy ukrajinské národní identity ztotožňují s fašismem.“
Nezávislá Ukrajina je ale dnes jiným státem, než byla těsně po zániku SSSR. V posledních třech desetiletích se tam vytvořila sice nedokonalá, ale reálná demokracie s pluralitní politickou kulturou. Oproti tomu v dnešním autoritářském Rusku nic takového neexistuje. Nic jako fašistickou tyranii z ruských pohádek tam nenajdeme.
„Ruští propagandisté a jejich západní spojenci běžně zveličují míru vlivu krajní pravice na dnešní Ukrajině, ale ve skutečnosti nacionalistické strany na hlavní politický proud v zemi příliš nezapůsobily a zůstávají mnohem marginálnější než jinde v Evropě,“ píše Dickinson. „Je poučné si uvědomit, že zatímco otevřeně krajně pravicová Marine Le Penová získala v nedávných prezidentských volbách ve Francii více než 41 procent hlasů, koalice předních ukrajinských krajně pravicových stran dokázala v parlamentních volbách v roce 2019 získat pouhých 2,15 procenta hlasů.“
Lavrovův nedávný výlev prostě ukazuje, jak moc bylo drtivé vítězství Volodymyra Zelenského v ukrajinských prezidentských volbách na jaře 2019 pro Kreml bolestivé. „Zelenského – jakožto rusky mluvícího ukrajinského Žida – bezprecedentní popularita mezi ukrajinskými voliči učinila celé ruské vyprávění o ‚nacistické Ukrajině‘ směšným a donutila kremelské propagandisty k nejrůznější bizarní mentální gymnastice, aby si udrželi fantazii o fašistické hrozbě.“
V podstatě byla ruská propaganda odhalena jako pusté fráze, a to navíc ještě velmi průhledné: „Všem pozorovatelům, kromě těch nejdůvěřivějších a nejzaujatějších, je nyní jasné, že ruské pohádky o ukrajinském fašismu jsou pouhou výkladní skříní imperiální války Moskvy. To bylo výslovně potvrzeno v nedávném článku zveřejněném ruskou státní zpravodajskou agenturou RIA Novosti, který poskytl návod na zničení ukrajinského státu krok za krokem a zároveň vysvětlil, že ‚denacifikace‘ ve skutečnosti znamená ‚deukrajinizaci‘. Takto zvrácená logika je zcela v souladu s mnoha Putinovými veřejnými prohlášeními, v nichž popírá právo Ukrajiny na existenci a označuje tuto zemi za protiruskou, která postrádá historickou legitimitu a kterou již nelze tolerovat.“
Jak autor poznamenává, ruská praxe na okupovaných územích Ukrajiny ukazuje rozsah Putinových imperiálních ambicí: „Kromě masového vraždění civilistů v horkých oblastech, jako je Mariupol, byly při zátazích ve stalinském stylu uneseny tisíce představitelů ukrajinských komunit a více než milion Ukrajinců bylo násilně deportováno do Ruska. Okupační úřady mezitím systematicky odstraňují všechny symboly ukrajinské státnosti, zavádějí ruskou měnu a ruské školní osnovy, vytlačují ukrajinská média z vysílání a dokonce vracejí na náměstí svržené Leninovy pomníky. Rusko zdaleka neusiluje o vymýcení politického extremismu na Ukrajině, ale o vymýcení samotné Ukrajiny.“
Protože trvání na původní propagandistické lži už je poněkud trapné, Kreml, jak je patrné v poslední době, přesouvá část své dezinformační palby k tvrzení, že Rusko nyní čelí útoku „kolektivního Západu“, NATO, „Anglosasů“ a podobně. To už je tak obecné, že s dokazováním se ani nemusí namáhat.
Otázkou je, proč Lavrov něco takového vypustil z pusy. Je to zkušený diplomat, a takový člověk si dává pozor na každé slovo. Chybička se může vloudit, ale ne taková, že najednou někdo začne vykládat o „Hitlerových židovských kořenech“. Neřekl by to spontánně ani v případě, že by si to myslel. Kdyby chtěl použít příklad jakéhokoli příslušníka nějakého národa, který se nějak „odrodil“, nemusel by si vymýšlet. Takových je historie plná. Židů, co měli nevraživý vztah ke svému původu (byť na tom jejich nežidovské okolí pilně zapracovalo), by taky našel dost. Stejně jako by dnes nešlo ani spočítat Rusy, co mají, z pohledu Kremlu, rusofobní postoje.
Může nás napadnout několik vysvětlení. Jedno z hlediska osobní psychologie. Lavrov je současnou situací otrávený a tu válku nechtěl. Z nějakého důvodu (může jich být víc) to nechce a nemůže říct nahlas. Rafinovaně se tak činí nepoužitelným, aby nemusel setrvat do hořkého konce. Jeho robotické vysvětlování v rozhovorech dělá ten dojem. Být ministrem zahraničí, když vám váš šéf to zahraničí stále zmenšuje, není příjemné. Takhle to zažil Hitlerův ministr zahraničí bez zahraničí von Ribbentrop. Toho ale sami nacisté považovali za hlupáka – a Lavrov hlupák není.
Pak je tu ještě „verze Molotov“. Stalinův ministr zahraničí Vjačeslav Molotov věrně sloužil, protože jeho manželka byla držena jako rukojmí za mřížemi. Putin to pak také může používat ve své hře. Vypouští různé pokusné balónky a podle toho, jak to dopadne, se zařídí. Když to úplně nedopadne, vstoupí do toho jako moudrý car, který laskavě napraví chyby svých popletených rádců, a tak vynikne jeho dobrota.
Ať už je to jakkoli, jisté je, že nic z toho, co kremelské figury vykládají, nemůžeme brát vážně. Přinejmenším ne v doslovném smyslu.