Ruský prezident Vladimir Putin a dnes již bývalý ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Nedávná zpráva, že by Kreml mohl vytvořit databázi Rusů, kteří opustili zemi, naznačuje, že Moskva posiluje infrastrukturu své represivní sítě za hranicemi země, píše deník The Moscow Times. Databáze navrhovaná ministerstvem vnitra by v rámci nové ruské strategie boje proti údajnému extremismu zahrnovala všechny Rusy, kteří opustili zemi, aby se „účastnili činnosti extremistických organizací“ a studovali v zahraničí v „nepřátelských státech“.
Podle analýzy The Bell od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu opustilo Rusko přibližně 650 000 občanů, kteří se dosud nevrátili, a mnozí jsou společensky a politicky aktivní. Jak si již dříve všimlo médium Agentstvo, krátce před vznikem projektu ministerstva vnitra jeden z nejpopulárnějších agregátorů uniklých databází sestavil seznamy lidí, kteří „opustili Rusko“, s rozdělením podle důvodů odchodu: začátek války, vzpoura Jevgenije Prigožina a vyhlášení mobilizace. Kromě toho má tento agregátor databázi „opozičníků“ vytvořenou porovnáním osobních údajů a identifikátorů osoby v messengeru Telegram.
Jak upozorňuje obránce lidských práv Dan Storjev, označení „extremistické organizace“ v Rusku neznamená skupiny jako ISIS nebo Tálibán, ale svévolně se používá k likvidaci všech organizací, které se režimu Vladimira Putina nelíbí. Někdy si Kreml dokonce vymýšlí neexistující organizace, jako „mezinárodní hnutí LGBT“ nebo „protiruské separatistické hnutí“, aby mohl zasáhnout proti lidem, kteří jsou vůči moci v opozici. Účast na nějaké Gay Pride se pak dá označit za extremismus a postihovat.
Tyto navrhované seznamy zdůrazňují dva proudy v politice Kremlu. Jedním z nich je odtržení od Západu a západních institucí. Druhým je pokračující nadnárodní represe s cílem potlačit disent doma i v zahraničí.
Odtržení od Západu je snadno vysvětlitelné. Kreml metodicky ničí instituce, které po desetiletí umožňovaly komunikaci mezi lidmi mezi Ruskem a Západem, který běžně prohlašuje za svého hlavního protivníka. Ještě před plnou invazí označil Kreml Bard College, která od roku 1997 provozovala plodnou spolupráci s Petrohradskou státní univerzitou, za „nežádoucí“, což kriminalizovalo jakékoli spojení s touto organizací. „Nedávno, v březnu, Kreml označil za ‚nežádoucí‘ také silný americký Fulbrightův stipendijní program, čímž se ruští stipendisté Fulbrightova programu ocitli v právním ohrožení,“ píše The Moscow Times. Cílem je násilně odvrátit ruskou mládež a intelektuály od Západu a stále více ztěžovat osobní kontakty.
Kromě toho se ale pozornost Moskvy zaměřuje také na Rusy, kteří odešli do zahraničí a vyvíjejí tam činnost, jež režim znepokojuje. Rusko disponuje velkým vlivem po celém světě prostřednictvím svých velvyslanectví, špionážních a dalších sítí a seznamy emigrantů se jim mohou hodit. Jde o vyslání signálů, že nepřátelé státu nejsou nikdy v bezpečí. Takto postupují například Čína, Saúdská Arábie a Bělorusko.
„Díky dědictví dobře vybavené a vysoce efektivní sovětské špionážní sítě je Rusko stále schopno zasáhnout cíle v hlavních městech států, jako je Berlín, i v ospalých městech, jako je Salisbury. Jejich taktika je smrtící, ale někdy neúspěšná. Víme například o nejméně třech otravách novinářů, dvou v Německu a další v Gruzii, kde zamýšlené oběti přežily,“ píše autor.
Kremelské tajné služby používají také kybernetické útoky a sledovací software, jako je třeba Pegasus, vyvinutý v Izraeli, a pokouší se infiltrovat exilové komunity. Pak může následovat diplomatický tlak prostřednictvím místních činitelů, kteří jsou ochotni prosazovat přání Kremlu a odpůrce režimu deportovat do Ruska. Tři deportace provedl Vietnam a Kazachstán a Kyrgyzstán uvěznil aktivisty. Některé země dokážou vzdorovat, byť jsou geopoliticky i ekonomicky na Rusku závislé, třeba Arménie.
„Poučení, které si západní politici a veřejnost berou z neúnavné snahy Kremlu trestat disidenty za jeho hranicemi, by mělo spočívat v tom, že bezpečnost ruských exulantů musí být skutečným zájmem vlád, které se údajně staví proti kremelskému autoritářství,“ píše obhájce lidských práv Dan Storjev.
