Molotovův koktejl připravený k akci. FOTO: Wikimedia Commons / CC0 1.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC0 1.0
Protiválečné hnutí, které se objevilo v prvních dnech invaze Ruska na Ukrajinu, se zdálo být smeteno vlnou represí. Po zničení mírové opozice byl ale Kreml konfrontován s partyzánským odporem. Ten má různé podoby a motivace.
„Během plnohodnotné invaze bylo zadrženo nejméně 20 tisíc jeho odpůrců; 7500 jich bylo obviněno ze správních deliktů a 636 z trestných činů, spočítal lidskoprávní projekt OVD-Info,“ píše web Russian.eurasianet.org.
Podle mluvčího organizace Dmitrije Anisimova tyto údaje nejsou kompletní, protože ne všechny protiválečné případy jsou zveřejněny.
Dvě třetiny (15 tisíc) zadržení se odehrály v prvním měsíci po invazi v podobě masových zákroků. Pak zákony trestající „diskreditaci“ a „falešné zprávy“ o armádě způsobily, že cena za vyjití na náměstí byla příliš vysoká. Počet klesl na 461 v dubnu, 247 v květnu, 107 v červnu a tak dále. Podzimní mobilizace vedla k nové vlně protestů.
Počet správních řízení zahájených za „diskreditaci armády“nejvyššího bodu dosáhl v dubnu 2022 (949 případů) a nejnižšího v červenci 2023 (135).
Teď byly mírové protesty – shromáždění, petice, prohlášení – nahrazeny „partyzánskými“ akcemi – od letáků a graffiti po žhářské útoky na vojenská náborová střediska a sabotáže na železnici. Od začátku války každý měsíc hořela vojenská náborová střediska, policejní stanice, místní správy, kanceláře Jednotného Ruska, náborové stany a podobně. Celkem bylo podle Mediazony od února 2022 do konce července 2023 zaznamenáno 113 útoků na vojenské komise a další státní instituce.
„Příběhy mnoha ‚partyzánů‘ svědčí o tom, že Rusy k radikálním činům často vede strach o osud svých blízkých nebo smutek za mrtvé. Například Ruslan Zinin, řidič nákladního auta s dřevem z Ust-Ilimska, který střílel na vojenského velitele, chtěl zabránit mobilizaci svého bratrance, zatímco školák Jegor Balazejkin, obviněný z pokusu o zapálení vojenské náborové kanceláře, byl roztrpčen smrtí svého strýce, který odešel na frontu. Podobný motiv – úzkost o syna – použil i bývalý hasič Alexej Nurijev, který dostal devatenáctiletý trest za zapálení vojenského náborového střediska,“ píše na Russian.eurasianet Azamat Ismailov. (Jméno tohoto novináře specializujícího se na Rusko je pseudonym.)
Ve většině případů jsou materiální škody z akcí „partyzánů“ minimální. Nesou spíše symbolické poselství.
„Zpravidla mají (partyzáni) dvě hlavní motivace: zabránit mobilizaci a odvodům tím, že pokud možno zničí archivy vojenských záznamů, a protestovat… Někteří lidé na archivy vůbec nemyslí. Zaměřují se nejen na vojenská odvodní střediska, ale také na budovy FSB, Rosgvardie a policie. Názorným příkladem je případ Igora Paskara. Při výslechu a v dopisech vysvětloval, že chtěl upozornit lidi na válku … Na kamenný práh budovy FSB v Krasnodaru) hodil láhev s hořlavou tekutinou. Pak si pomaloval obličej žlutou a modrou barvou. Stál a čekal, až bude zadržen. V podstatě to byl radikální piket (individuální protest, pozn. red.),“ říká Ivan Astašin, člen lidskoprávního projektu Zóna solidarity, který pomáhá „partyzánům“.
K partyzánům se přidávají lidé různých politických názorů, stoupenci Navalného, krajní levičáci, krajní pravičáci, a dokonce podle ruských médií i stoupenci spikleneckého hnutí „občanů SSSR“. Často se jedná o svobodné muže ve zralém věku z chudých oblastí, najdou se tam ale i velmi mladí lidé, včetně školáků. Chudé regiony jsou pro úřady hlavním zdrojem „potravy pro děla“. Partyzáni mívají někdy velmi realistický cíl – zničit archivy a zkomplikovat mobilizaci.
Sabotáže na železnici se stávají hlavní formou radikálního protiválečného protestu a překonávají žhářské útoky na vojenská náborová střediska. Obvykle hořely reléové skříňky, jejichž poškození může zastavit provoz na hlavních tratích a dokonce způsobit vykolejení vlaků. Web Važnyje Istorii napočítal 64 takových incidentů v roce 2022 a 68 od začátku ledna do konce května. V červnu a červenci jich bylo, soudě podle zpráv z médií shromážděných na telegramovém kanálu Vestnik Vosstanija , nejméně 30 a v srpnu asi tucet dalších. Celkový počet sabotážních činů tak již převyšuje počet útoků na vojenské komise a další správní budovy.
Ruské úřady považují takové akce za vážnou hrozbu a došlo ke zpřísnění legislativy. „Koncem loňského roku byl trestní zákoník doplněn o články postihující nejen samotnou sabotáž, ale také vytvoření sabotážního společenství nebo účast v něm, napomáhání sabotáži, její propagaci, ospravedlňování atd. Za většinu nových trestných činů hrozí drakonické tresty odnětí svobody až na doživotí… Nejpřísnější trest za protiválečné aktivity – 22 let vězení – dostal železniční partyzán Sergej Belavin,“ píše Azamat Ismailov.
Otázkou je, zda jde o individuální akce, nebo jsou řízeny z Ukrajiny, popřípadě zda nejde někdy o provokace ruské FSB. Ivan Astašin ze Zóny solidarity míní, že je nepravděpodobné, že by šlo o činnost organizovanou ukrajinskou rozvědkou. Podle něj je pravděpodobnější, že Rusy oklamali proukrajinští aktivisté anebo ruské bezpečnostní složky usilující o odměnu za zadržení teroristů. Případ devatenáctileté obyvatelky Jaroslavle Valerie Zotové, která údajně plánovala zapálit sklad s humanitární pomocí pro armádu, by naznačoval „ruskou stopu“. Obhájci dívky tvrdili, že ji k činu navedl jistý Andrej, z něhož se později vyklubal agent FSB.
Astašin je však přesvědčen, že donedávna většina žhářů vojenských náborových středisek jednala z ideologických pohnutek a telefonní podvody (navádění k takovým akcím spojené se slibem peněz) jsou novým fenoménem. Samotní zatčení obvykle nemají možnost seznámit širší veřejnost se svými názory. Většina případů sabotáží se dosud nedostala před soud, kde by se obvinění mohli vyjádřit. Někteří lidé zatčení za žhářské útoky na vojenská náborová střediska říkají, že byli mučeni a žádáni, aby vypověděli, že dostali peníze od ukrajinské SBU, místo aby doznali, že jednali z vlastní iniciativy. V některých případech jsou skutečně motivováni vlastními zájmy, třeba finančními, jiní se hlásí k protiválečným postojům.
„V posledním roce a půl dělá ruský režim vše pro to, aby se násilí stalo jediným komunikačním jazykem mezi úřady a nespokojenci – ať už jde o protiválečné aktivisty nebo ‚rozhněvané vlastence‘,“ soudí novinář Ismailov. „Ve snaze zlikvidovat všechny názorové vůdce, kteří se neshodují s jeho názory – od Navalného a Kagarlického po Strelkova a Prigožina, a vlastně i jakoukoli legální opoziční činnost – stát může čelit a již čelí nové výzvě v podobě decentralizovaného partyzánského hnutí. Zda mají úřady sílu a prostředky na to, aby se vypořádaly se sabotáží v týlu, je otevřenou otázkou,“ uzavírá svůj článek.
