Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Dne 27. června odpoledne pronesl Vladimir Putin z verandy Fazetového paláce v Kremlu nečekaný projev k armádě. Podle jeho slov vojáci „účinně zastavili občanskou válku“ v Rusku tím, že se postavili „do cesty zmatkům, jejichž výsledkem by byl nevyhnutelně chaos“. Putin taky vyhlásil minutu ticha na památku letců, kteří zahynuli během povstání. Kdo přesně je zabil, Putin nezmínil. Celé představení předurčilo, jak se do budoucna bude debakl ruských mocenských struktur oficiálně vysvětlovat.
Ve své řeči Putin ani jednou nevyslovil jméno Prigožin, což je zvláštní „pocta“, protože úplně stejně se chová k Alexeji Navalnému. Zajímavé bylo, že projev nebyl vysílán v přímém přenosu na hlavních federálních kanálech, až dodatečně se objevil jeho vidozáznam.
Putinovo řečnění už není moc zajímavé, za zmínku snad stojí pokyny, které státní a provládní média obdržela od prezidentské administrativy, jak o víkendovém tažení wagnerovců na Moskvu referovat. Web Meduza.io píše, že má text „doporučení“ k dispozici.
„V tomto dokumentu se navrhuje označovat žoldáky, kteří se ,nepokojů‘ zúčastnili, za ,falešné vlastence‘, ,rebely‘ a ,zrádce‘, zatímco bezpečnostní složky za ,skutečné obránce Ruska‘. Rovněž se ,doporučuje‘ zdůraznit, že ,ruští bojovníci‘ považují Putina za svého ,skutečného vůdce‘ a že ten v nich vidí ,spolehlivou oporu země‘. Prigožinovo jméno se v tomto dokumentu neobjevuje (ačkoli neexistuje přímý zákaz ho zmiňovat). Samostatně by si provládní a státní média měla všímat role Putina, jehož rozhodnutí údajně zabránila ,negativnímu scénáři rozvratu‘,“ odhaluje obsah dokumentu Meduza.
Protože by snad někdo mohl pochybovat, v čem geniální rozhodnutí vůdce spočívala, v metodice se to popíše několika obecnými frázemi. Pravidelná armáda, Rosgvardija, ministerstvo vnitra a další bezpečnostní složky „zajistily spolehlivý provoz nejdůležitějších řídicích center, strategických včetně obranných objektů a bezpečnost pohraničních regionů“. Ministerstvo obrany učinilo významný krok tím, co neučinilo, tedy že nebyli povoláni vojáci z fronty. Ministerstvu se prý také podařilo „zablokovat povstalce v co nejkratší době a znemožnit jim další akce“.
Problém je v tom, že dnes je možné události sledovat téměř v přímém přenosu, a žádných rozhodných akcí si nikdo nevšiml. Bezpečnostní složky vypadaly během vzpoury naprosto zmateně. Wagnerovci se bez potíží zmocnili Rostova na Donu (a zřejmě dost místních obyvatel je nadšeně vítalo), zabili při sestřelení helikoptér a letadla nejméně deset vojáků a bez odporu se dostali na vzdálenost několika set kilometrů k Moskvě. Armáda střílela na silnice, kde probíhal běžný provoz. Putin se od řešení konfliktu fakticky stáhl a možná i opustil Moskvu a s Prigožinem jednala skupina ruských představitelů nečekaně vedená běloruským diktátorem Alexandrem Lukašenkem. Dokument tvrdí, že „zrádci viděli, že armáda není s nimi, že silou ničeho nedosáhnou, a přistoupili na nabízenou variantu nekrvavého řešení konfliktu“. Nic takového wagnerovci vidět nemohli, leda by měli halucinace. Kdyby si někdo všiml nějakého odporu armády, nepůsobilo by Prigožinovo rozhodnutí obrátit se zpět tak překvapivě.
„Společnost odmítla následovat sliby ,falešných vlastenců‘, kteří tvrdili, že milují vlast, ale vlastníma rukama dělali vše pro to, aby ji porazili na frontě a zničili zemi zevnitř,“ tvrdí se v textu, který má vzbudit dojem, že se lid „semkl“ kolem Putina. Nápadné přitom bylo, že se lid nijak spontánně nevyjádřil, protože „semknutí“ se provozuje v Rusku tehdy, když k tomu přijde pokyn. Činovníci se ale buď rozprchli, nebo čekali, jak to dopadne. Těžko se také semknout kolem někoho, o kom se neví, kde vlastně je.
Novinář v exilu Alexandr Něvzorov se dotýká toho samého tématu, „popřevratového“ Putinova slovního řádění.
„Putin se nedokáže zastavit. Hýří ,projevy, oceněními a oslavami‘. Staví si svůj ,vítězný oblouk‘ z cihel potupné porážky. Je to stará ruská tradice, věčný výkřik. Moc vždy přemalovávala ponížení a neúspěchy do barev ,vítězství‘. Je to velmi prosté: ať už přijde jakékoliv neštěstí, musí se nazývat velkým vítězstvím. A aby masy uvěřily, že neúspěch je ,velkým úspěchem‘, stačí odměnit ty bezmocné a zbabělé, jejichž vinou k fiasku došlo. Nyní Putin upřel všechny síly na to, aby všechny přesvědčil, že boj s Prigožinem ,vyhrál‘. Je třeba říci, že je ve vytváření této iluze velmi dobrý,“ soudí Něvzorov. Jsou to ale v podstatě jen nudné lži a konspirační teorie.
V Kremlu ale správně tuší, že se jaksi nedostavila žádná katarze. Prigožin a jeho bojovníci nebyli nijak potrestáni, ale někdo by přece jen potrestán být měl. Za jednoho z viníků už byly tradičně označeny ukrajinské rozvědky. Postihnout ale někoho v Kyjevě je dost obtížné, tam se může moskevský režim vybíjet jen bombardováním obytných domů a to není uspokojivé. Proto se hněv obrátil na údajné zrádce doma, tedy na ty, co propadli panice a nakoupili si bleskově předražené letenky do Turecka. Půda je pro to připravená, protože z těchto lidí si dělají legraci samotní Rusové. To ale nestačí, bude třeba z nich udělat zrádce.
Extrémnější kruhy se nespokojí jen s běžnými obětními beránky. „Při bližším pohledu zjistíme, že významné politické osobnosti, které se vždy vyjadřují při méně významných příležitostech, nezaujaly hned správný postoj a některé se raději skrývaly a vyjadřovaly se až na samém konci,“ píše se na webu Tsargrad.tv. Upozorňuje se na to, že někteří činovníci reagovali až s časovým odstupem po Putinově prvním projevu, jako by si museli projevy teprve nechat napsat.
Kritika míří vysoko. „Nejzajímavější na celém dění je chování těch vrcholných představitelů, kteří se v osudný den 24. června raději vůbec neukazovali na veřejnosti a nemluvili o svém postoji. Na prvním místě je samozřejmě ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Ve skutečnosti se Sergej Šojgu celý den 24. června na veřejnosti neobjevoval. Podle všeho byly první záběry s ministrem zveřejněny až 26. června. Šlo o záběry ministra obrany při návštěvě ,předsunutého kontrolního stanoviště jedné z jednotek západního uskupení vojsk‘. (…) Podobně se zachoval i náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Ve skutečnosti jsme o něm celý den nic neslyšeli, nikdo si nemůže vzpomenout na jeho veřejná prohlášení.“
To je nemilé. Jako by se snad naznačovalo, že ti dva jsou zbabělci.
V každém případě už hlavní rysy „poučení z krizového vývoje“ byly napsány. Teď se jimi mohou všichni nechat inspirovat a všechno podle nich vysvětlovat. Dobrovolně. Jako by tomu mohlo být v Rusku jinak.
