Diktátorské režimy se obvykle snaží zametat po svých zločinech stopy. Když se ty zločiny nedají popřít, pokouší se je hodit na někoho jiného, především na své odpůrce. Putinův režim postupuje podobně, ale vlastně mu nemusí moc vadit, když je z něčeho podobného podezírán. Důležité je vzbuzování strachu.

Posledním podezřelým případem, který nese stopy atentátu, je pravděpodobná otrava ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Ten je v podstatě hlavní tváří opozice proti Putinovi a jeho lidem. Režim ho pravidelně nechá vždycky na nějakou dobu zavřít, pak ho zase pustí, a tak to jde pořád dokola. Mnoho odpůrců současného stylu vládnutí končí s mnohaletými tresty.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Někoho může napadnout, proč tedy vládnoucí kruhy rovnou nezavřou všechny a pořádně. Dalo by se na tom vystavět dost konspiračních teorií. Takto ale mocní nepostupují a zažili jsme to i u nás. Někoho zavřeli, někoho ne, někoho nakrátko. Bude to nejspíš směs důvodů. Někdo je přece jen dostatečně známý na to, aby si dovolili na něj příliš sáhnout, protože pak se to špatně vysvětluje, když představitelé moci vyjedou někam do zahraničí a chtějí dobře vypadat. Někomu ani to nepomůže a seberou ho. On se pak ale kvůli tomu stane ještě známějším, tak to neopakují. Nebo ano, když už jsou zoufalí, jako v případě Václava Havla. Někoho Státní bezpečnost zavraždila, někoho komunistické soudy poslaly do vězení, někdo byl „jenom“ šikanován. Mnoho lidí pouze sledovali a tresty si nechávali na vhodnější dobu.

Za dob Sovětského svazu to vypadalo v jeho brežněvovské fázi v něčem podobně. Akademik Andrej Sacharov, který se podílel na vývoji sovětské vodíkové bomby, se od roku 1970 zasazoval o lidská práva ve vlastní zemi, což mu vyneslo sedm let vyhnanství ve městě Gorkij a vrátit se do Moskvy mohl až za éry Michaila Gorbačova v roce 1986. Jiní ale byli posláni do táborů nucených prací nebo na psychiatrické kliniky, protože kdo byl proti SSSR, nemohl být přece normální.

V dnešním Rusku tak máme vedle sebe také určité rozdíly. Někdo je zavražděn, jako Boris Němcov, jiný uvězněn, někdo je vystaven neustálým výslechům.

Teď Alexej Navalný bojuje o život a zdá se, že byl někým otráven. Ve čtvrtek skončil v omské nemocnici po kolapsu během letu z Tomsku do Moskvy. Kreml mu sice popřál uzdravení, ale nikdo soudný to nemůže brát vážně. Nepřátel má Navalný hodně, ale současné nejvyšší vládnoucí kruhy jsou tím hlavním a přinejmenším nesou odpovědnost za politické zločiny, ke kterým v zemi dochází.

Odborník na Rusko z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Šír řekl pro iRozhlas.cz: „Ruské aktivity lze dělit do tři kategorií – otevřené, skryté a popírané. A Rusové nepopírají, že byl Navalný otráven. Právě to v sobě nese zprávu oponentům doma, kteří by se chtěli inspirovat tím, co se děje v Bělorusku. Případně je to vzkaz na Západ, že Kreml nemá problém vymezit se normám chování, které jsou u nás běžné. Proto není důvod, aby to zametali pod koberec. Ohrozilo by to ten vzkaz, že nejsilnější kritik Kremlu skončil v ohrožení života v nemocnici.“

Dává to smysl. Když je někdo zastřelen, jako třeba novinářka Anna Politkovská, najde se třeba nějaký pachatel, ale už ne ten, kdo vydal pokyn k činu. Kdo si položí klasickou otázku „v čí prospěch“, neuvízne u nějaké „čečenské stopy“. Dovede si domyslet, která bije. A že je dobré dávat si pozor, pokud je mu život milý.

Vláda vzbuzováním strachu k repertoáru moci tohoto typu neodlučně patří. Pak už není vždycky nutné použít násilí, protože si odbojník odpor raději předem rozmyslí. Čím déle takový režim trvá, tím více to zasahuje psychiku všech „poddaných“. Ta je pak poškozena i tehdy, když moc nakonec vlivem své neschopnosti padne.