Ruský diktátor Putin a patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill. FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
Rusko, které vzniklo na troskách mongolské Zlaté hordy a tradici byzantské říše, odpradávna stálo na vzájemné podpoře carského stolce a pravoslavné církve. Výjimkou byla éra bolševické diktatury, kdy si komunistický režim stanovil za cíl úplnou likvidaci náboženství, třeba i za cenu vyvraždění věřících. Toto kruté pronásledování trvalo od roku 1917 v proměnlivé intenzitě po sedmdesát let až do perestrojky.
Sám Lenin již v roce 1922 v listě adresovaném členům politbyra vyhlašoval, že je třeba zasadit „nejkrutější úder“ duchovenstvu a vyvolat teror vůči církvi. Neváhal ani psát o střílení duchovních. Jeho nástupce Stalin v roce 1932 vyhlásil „bezbožnou pětiletku“, v roce 1937 mělo být v celém Sovětském svazu „zapomenuto jméno Boha“.
Bolševické pronásledování
Vedle přímočarého teroru využívala bolševická státní moc i sofistikovanější strategii. Roku 1922 byla založena tzv. Živá církev, s nadějí, že lze zachránit alespoň něco, za cenu ústupků provést církev těžkými dobami a přizpůsobit ji požadavkům moderní éry.
Jenže Živá církev v čele s arcibiskupem Antoninem Granovským se nakonec proměnila v kolaborantský spolek podporovaný bolševiky, kteří ji používali k omezení vlivu moskevského patriarchy Tichona. Ten byl zavřen do domácího vězení v moskevském Donském klášteře, v červnu roku 1923 byl sice propuštěn, ale zjara následujícího roku onemocněl a poměrně náhle zemřel. Patriarcha Tichon byl jako mučedník svatořečen roku 1981 svatým synodem Ruské pravoslavné církve v exilu, v říjnu 1989 byl svatořečen rovněž Moskevským patriarchátem. Tato druhá kanonizace byla pokládána za důkaz zlepšení vztahů mezi státem a církví v době glasnosti.
Jako reakce na pronásledování, ale i na kolaboraci některých duchovních s režimem vznikla v Sovětském svazu tzv. Ruská katakombní církev nazývaná též Neznámá církev nebo Pravá pravoslavná církev. Toto hnutí, které ve skutečnosti nemělo pevnou organizační strukturu, se postavilo na stranu pronásledovaných věřících, navázalo na tradici raně křesťanského martyria a vycházelo z biblického i Tichonova výroku, že je třeba „poslouchat více Boha než člověka“.
Zatímco představitelé Moskevského patriarchátu a mnozí duchovní z Živé církve s režimem vycházeli a popírali jakékoliv zmínky o pronásledování křesťanů, Ruská katakombní církev představovala duchovní vzdor. V exilu se též začala formovat Ruská pravoslavná církev v zahraničí. Tento disent zahrnoval jak konzervativní kruhy, tak moderní směry ruského pravoslaví.
Zrada metropolity Sergije
Když se sovětskému režimu nepodařilo získat loajalitu patriarchy Tichona, pokusil se alespoň získat některé duchovní. Katakombní církev pokládala za velkou zradu čin metropolity Sergije. Metropolita, původním jménem Ivan Nikolajevič Stragorodskij, v březnu roku 1927 propuštěný z vězení a s čerstvým povolením pobytu v Moskvě, byl zřejmě již zlomený člověk, a navíc měl v úmyslu přesvědčit sovětské úřady, aby polevily v pronásledování věřících. Ve své dobře míněné snaze zašel příliš daleko, když 29. července 1927 vydal svou skandální Deklaraci. Tento dokument vázal metropolitu slibem absolutní loajálnosti k bolševickému režimu.
V Deklaraci se pravilo, že pravoslavní křesťané chtějí pokládat Sovětský svaz za svou občanskou vlast: „Vyjadřujeme celonárodní vděčnost sovětské vládě za to, jak je pozorná k duchovním potřebám pravoslavného obyvatelstva… Radosti a úspěchy sovětské vlády jsou i našimi radostmi a úspěchy a její nezdary jsou i našimi nezdary.“ Deklarace mezi duchovními i laiky okamžitě vyvolala vlnu nevole a zklamání, které vedlo až k rozchodu s metropolitou Sergijem. Řada z nich na protest odešla do Katakombní církve, později se někteří z biskupů se Sergijem smířili, ale další zůstali v opozici vůči oficiální církvi až do zvolení Sergijova nástupce Alexia I. v roce 1945.
Souhlas se Sergijovou Deklarací následně sloužil sovětským úřadům ke kádrování duchovních. Metropolita Sergij svým krokem prakticky přivodil církvi schizma. Věřící si mohli zvolit mezi loajalitou vůči režimu, nebo odchodem do ilegality. V roce 1929 byl vydán zákon o registraci náboženských organizací. Podmínkou státního souhlasu bylo uznání metropolity Sergije, ostatní byli pokládáni za protistátní živly a pronásledováni.
Ve službách církve a KGB
V sovětské éře byly bořeny chrámy a kláštery, duchovní zatýkáni a věřící šikanováni, na druhé straně poslušná církev se těšila zvláštní ochraně a blahobytu, o němž se prostým Rusům ani nesnilo. Mnozí laici i duchovní oficiální pravoslavné církve aktivně spolupracovali s KGB. Metropolita Nikodim, vedený u KGB jako agent Adamant, se v roce 1969 ujal mladého Vladimira Michajloviče Gunďajeva, jmenoval jej svým tajemníkem a připravil mu skvělou kariéru biskupa, arcibiskupa a následně metropolity. Když byl v roce 2009 po zemřelém patriarchovi Alexiji II. zvolen 16. patriarchou moskevským a celé Rusi Gunďajev jakožto Kirill, ukázalo se, že též zemřelý patriarcha Alexij II. byl dlouholetým agentem KGB s krycím jménem Drozdov. Archivy prozradily, že i nový patriarcha Kirill byl dlouhodobým důstojníkem KGB.
Státní moc měla volbu nového patriarchy dobře připravenou. Všichni tři kandidáti, mezi nimiž delegáti místního sněmu Ruské pravoslavné církve 27. ledna 2009 v chrámu Krista Spasitele zvolili Kirilla, měli stejně temnou minulost. Metropolita Kliment působil pod krycím jménem Topaz a metropolita Filaret Minský z Běloruska měl krycí jméno Ostrovskij. Kirill, agent s krycím jménem Michajlov, nakonec přesvědčivě zvítězil. Zajímavé je, že administrátor pravoslavného webu Ambon v České republice necítil znepokojení ani tak z podivné Gunďajevovy minulosti, jako z obav, zda nový patriarcha nebude příliš ekumenický, nevhodně vstřícný vůči římským katolíkům, nebo vůbec nakloněný reformám.
Oficiální Ruská pravoslavná církev a zejména vyšší klérus se brzy staly oporou sovětského režimu, stejně jako byla církev oporou carského trůnu a po demontáži Sovětského svazu i oporou Putinovy moci. Takto zpracovaná a morálně zlomená církev ochotně pomáhala dehonestovat opozici režimu a zároveň sloužila jako alibi pro stát před cizinou: Hleďte, jakou zde máme svobodu vyznání!
Mučedník Alexandr Meň
Ne všichni pravoslavní křesťané se jako agent Michajlov stali otroky totalitní moci. Mezi reformními pravoslavnými duchovními byli vedle zjevných kolaborantů disidenti, ba mučedníci, jako například Alexandr Meň. Tento duchovní, teolog, filosof, biblista a literát, jeden ze zakladatelů Ruské biblické společnosti, představuje autentický pravoslavný disent a jeho otevřenější reformistické a ekumenické křídlo. Pravoslavný intelektuál Alexandr Meň představoval křesťanské křídlo schopné a ochotné spolupracovat s kulturním disentem a uznávající západní demokracii a svobody i důležitost ekumenického porozumění.
Meň, statečný a laskavý člověk, připomíná mnohé mučednické osobnosti ruské hagiografie. Přestože byl neustále šikanován KGB, nepřestával rozvíjet misijní a pedagogické aktivity a svou neúnavnou činností si vysloužil nenávist jak militantních ateistů, tak ruských konzervativních náboženských a nacionalistických skupin, které zavrhovaly jeho ekumenické úsilí. Alexandr Meň byl napaden a zabit sekerou 9. září 1990 na lesní cestě vedoucí z jeho domova v obci Semchoz k vlakovému nástupišti, odkud chtěl jet do Novoj Děrevni sloužit bohoslužbu. Jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni.
Po Meňově mučednické smrti některé významné farnosti vyzývaly věřící, aby následovali Meňův příklad jako věrného Kristova následovníka. Meňovy knihy začaly vycházet i v Rusku a v rozhlase byly vysílány jeho proslovy a kázání. Přestože Meňova mučednická smrt vyvolává silné emoce a sympatie, které ústí až do žádostí o kanonizaci, konzervativní křídlo Ruské pravoslavné církve odsuzuje jeho „modernismus“ a ekumenické snahy.
Ono fundamentalistické křídlo, které se vymezilo vůči Meňovým ekumenickým a liberálním projevům, reprezentuje restaurační snahy, které hledají inspiraci v předsovětské éře s jejím dědictvím nesnášenlivosti, ať už jde o odpor k západnímu křesťanství i liberalismu, nostalgii po samoděržaví a zakyslý antisemitismus, které ztotožnilo s duchovními tradicemi starodávného Ruska.
Solženicyn a Putin
Zvláštní kapitolou postsovětské autoritářské vlády v Rusku je zvláštní vztah mezi respektovaným disidentem Solženicynem a diktátorem Putinem, důstojníkem KGB, jehož krycí jméno bylo Platov. Když autor Souostroví Gulag v Moskvě 3. srpna 2008 zemřel, byl mu vystrojen velkolepý pohřeb, na němž agent Platov předvedl okázalý zármutek. Tato událost odhalila posun ruské společnosti od patetického zápasu mezi ideologií bolševismu a tichou disidentskou odvahou vzdorovat zlu k postmoderní relativizaci jakékoliv pravdy. Solženicyn se stal pro současné ruské vládce symbolem nikoliv občanské statečnosti, ale hlasatelem ruského mesianismu, konzervativního pravoslaví, až šovinismu.
Nejznámější vězeň Gulagu se na sklonku života názorově přiblížil důstojníkovi KGB. Nešlo jen o jakési zneužití zemřelého literáta. Už některé Solženicynovy texty ze sedmdesátých let jsou problematické. A jeho respekt vůči novému diktátorovi jakožto zachránci Ruska toto zneužití vlastně umožnily. Agent Platov v sobě naopak objevil okázalé náboženské zanícení.
Můžeme si klást otázku, nakolik byl Solženicyn schopný nahlédnout tragičnost své nové role ruského šovinisty velebeného diktátorem, který rozpad Sovětského svazu označil za geopolitickou katastrofu. Jestliže však nový nacionalismus a náboženská rigidita dokázaly sblížit exponenta bývalého režimu s jeho obětí, tím méně překvapuje, že si k sobě nalezli cestu dva důstojníci státní bezpečnosti, totiž pragmatický představitel státní moci a cynický představitel církve, pravděpodobně bezvěrec. Zvláště po roce 2012 se Vladimir Putin a patriarcha Kirill, agenti Platov a Michajlov, stále horlivěji vraceli k osvědčenému předrevolučnímu spojení pravoslaví a samoděržaví, oltáře a trůnu.
Nejen Pussy Riot
Když se bloger Viktor Krasnov v roce 2014 na sociální síti VKontakte vyjádřil v diskusi kriticky k náboženství, musel podstoupit měsíční pozorování na psychiatrii a 2. března 2016 stanul před soudem na základě tzv. Zákona o rouhání. Tento zákon byl v Rusku schválen jako reakce na vystoupení punkové skupiny Pussy Riot proti Putinově politice v chrámu Krista Spasitele v roce 2012. Zákon o rouhání zakazuje „veřejné akce vyjadřující zjevné pohrdání společností a urážející náboženské cítění věřících“.
Pokud se tyto akce konají ve svatyních, hrozí účastníkům tři roky vězení a pokuta do výše 500 000 rublů. Konají-li se na jiném místě, zákon ukládá trest odnětí svobody na jeden rok a pokutu až 300 000 rublů. Znesvěcení náboženských symbolů nebo literatury se trestá vysokými peněžitými pokutami.
Známá kauza skupiny Pussy Riot pomohla ukázat vzájemné prorůstání státní a církevní moci v Rusku. Naděžda Tolokonnikovová, Marija Aljochinová a Jekatěrina Samucevičová byly odsouzeny na dva roky vězení za výtržnictví. Je varovné, že s cynickými agenty KGB souzněli i někteří čeští autoři. Různé komentáře, zvláště „alternativních“ a ultrakonzervativních blogerů, působily spíše pomateně.
Smutným faktem je, že si neváhal přisadit také Petr Nečas, který v září 2012 na brněnském Výstavišti prohlásil, že přílišná podpora Pussy Riot ohrožuje český export: „Musíme zabránit některým módním politickým projevům, které objektivně řečeno mají dopad do našeho exportu. Dovolil bych si zmínit dva – umělé a falešné adorování takových záležitostí, jako je ruská skupina Pussy Riot, něco, co je vrcholem nevkusu, v žádném případě to není něco, co symbolizuje svobodu a demokracii, přesto se část politiků nechá unést touto módní vlnou povzbuzovanou především novináři a má to potom dopad v konkrétních exportních teritoriích.“
Mnohá podivná vyjádření přímo v naší vlasti včetně již proslulého „lingvistického okénka“ z Lán potvrdila podezření, že byzantinský slepenec krvavé ruské státní moci a strnulé kvazináboženské ideologie nachází věrné příznivce i u nás. Ruská pravoslavná církev se totiž prostřednictvím svých náboženských aktivit intenzivně podílí na propagaci Putinovy politiky v zahraničí.
Její duchovní kážou mezi Evropany nenávist vůči Evropské unii, vystupují proti rovnosti žen a odsuzují homosexuály. Hlásají nenávist nejen vůči jiným křesťanským denominacím, ale i vůči jiným pravoslavným církvím včetně starobylého Konstantinopolského patriarchátu vedeného osvíceným patriarchou Bartolomějem I. Ten v roce 2018 rozběsnil Kirilla tím, že schválil autokefalitu (nezávislost) Ukrajinské pravoslavné církve.
Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina…
Kirill se svévolně pasoval na hlavu všech pravoslavných křesťanů. Pod záminkou hlásání tradičních křesťanských hodnot a pravověrné nauky vystupují ruští pravoslavní duchovní proti demokratickým principům hostitelských států, varují před evropskými hodnotami, institucemi a opatřeními a krůček po krůčku se zmocňují veřejného prostoru.
V evropských metropolích kupuje ruská církev pozemky a staví chrámy a v jejich stínu propagační centra. Pro svou aroganci a agresivitu vzbuzuje obavy i u potomků ruských emigrantů, kteří opustili vlast po roce 1917. Hlas ruského pravoslavného kléru je ve skutečnosti jen hlasem Vladimíra Putina. Patriarcha Kirill nikdy nebyl hlasem křesťanstva, byl vždy jen agentem KGB, komunistické tajné služby proslulé lhaním, vraždami a zločiny proti lidskosti.
Skandál, který se podařilo ženám z Pussy Riot vyvolat, proběhl v pompézním chrámě, jehož výstavba v 19. století symbolizovala triumfalismus ruské církve a oslavu carova vítězství nad Napoleonem. Tento chrám byl v roce 1931 na Stalinův příkaz vyhozen do povětří. Po pádu bolševismu, jehož prominenti hbitě převlékli kabáty, byl roku 2000 znovu vztyčen na oslavu kanonizace cara Mikuláše II. Modlitba „Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina…“ revoltujících punkerek tak jen podtrhla paradoxnost celé situace.
Bořitel chrámu, diktátor Josif Stalin, se za Putinovy vlády těší stoupající oblibě, je obdivován pro svůj válečný úspěch a jsou mu stavěny nové pomníky. Obnovitel chrámu Putin se odmítl jednoznačně vyjádřit k jeho hodnocení, neboť potřebuje podporu moskevského patriarchy i sympatie starých stalinských „dinosaurů“. Jak s církví, tak se stalinisty pak nachází společnou řeč v ruském nacionalismu, kolonialismu a imperialismu, v postmoderní směsici konceptů někdy ironicky nazývané nacionální bolševismus. Putin vyslovil Stalinovi skrytý obdiv, když v prosinci 2013 označil Stalina za „nikoliv horšího, než byl mazaný anglický vojenský diktátor Oliver Cromwell v 17. století“.
Zatímco chrám Krista Spasitele je pouze betonovou replikou zbořené budovy, 14. června 2020 byl v Kubince u Moskvy slavnostně vysvěcen zcela nový monumentální chrám Kristova vzkříšení, známější jako Hlavní katedrála ruských ozbrojených sil. Sama architektura a výzdoba této svatyně jsou karikaturou démonického srůstání moci světské a duchovní. Fasáda v barvě vojenské uniformy a zlaté kupole působí depresivně jako mundúr lampasáka, ještě bizarnější jsou pak rozměrné mozaiky v interiéru, podivné ikony a místy satanisticky zabarvené monumentální obrazy. Na mozaikách se skví idealizované portréty Stalina, Putina, Šojgua a dalších papalášů, ale i semknuté šiky tupých zabijáků a dýmající trosky vypálených měst pod žehnajícími pravicemi národních světců. Rukama umělců promluvilo patrně kolektivní nevědomí, neboť upřímná snaha o krásu a monumentálnost ve výsledku vyjevila pouze krvavý škleb a ďábelskou ošklivost.
Jestliže ruské vedení podporuje církev a tvrdě stíhá její kritiku, pak patriarcha Kirill oplácí ruskému diktátorovi podobnou úslužností. Liberální občany Ruska pohněval patriarcha tím, že lidská práva označil za „globální herezi, která odtrhuje lidstvo od Boha“ a že „mnoho křesťanů mylně považuje lidská práva za důležitější než Boha“ . Oba bývalí kolegové z KGB si vycházejí všemožně vstříc, Platov je Michajlovem oslavován jako zachránce autentického Ruska a pravoslaví, ne-li celého světa, Putin na oplátku Kirilla zahrnuje morální i finanční podporou. Nejvyšší představitel ruské pravoslavné církve, stejně jako jeho kremelský blíženec patří k nejbohatším lidem na světě, jeho majetek experti v roce 2014 odhadovali na 4 miliardy dolarů. Kirillovy zlaté hodinky značky Breguet v ceně více než 30 000 dolarů byly v dubnu 2012 z jeho fotografie vyretušovány, ale prozradil je odraz ve vyleštěné desce stolu. Pokrytectví je jen jeden kamínek v temné mozaice jeho charakteru.
Symbolickou naléhavostí působí sepětí ruské pravoslavné církve a totalitní diktatury zejména při válečných akcích. Ruská státní média opakovaně vysílala znepokojivé záběry popů žehnajících ruským zbraním včetně bomb určených pro boje v Sýrii. Stejná skupinka okázale oděných popů před nedávnem žehnala atomové bombě s výmluvným jménem Satan.
Patriarcha Kirill mnohokrát podpořil Putinovo napadení Ukrajiny. V nevkusné a depresivní Hlavní katedrále ruských ozbrojených sil pod modlami vražedného režimu označil agent Michajlov Rusko za mírumilovnou zemi, kterou všichni ostatní ohrožují a ona se pouze brání.
Tuto ukřivděnou lež vyslovil v dubnu 2022, v době barbarských útoků na mírumilovná ukrajinská města, během loupení, bombardování nemocnic, porodnic a škol, v čase, kdy primitivní zabijáci s jeho požehnáním znásilňovali ženy, dívky, chlapce i batolata. Oslavu Svaté Rusi hlásal agent Michajlov právě o Velikonocích, ve dnech, které by měly být největším svátkem křesťanstva. Pod tmavými mozaikami hromadných vrahů a zničené země Kirill ochotně posvětil nejodpornější zločiny proti lidskosti a zjevil se světu jako novodobé vtělení Antikrista.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D., je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
