HISTORIE / Po více než sedmi týdnech takřka každodenních bojů začíná sultánu Mehmedovi II. docházet trpělivost. Jeho děla sice na mnoha místech pobořila hradby obléhaného města, ale všechny zteče, k nimž vydal rozkaz, byly odraženy. Uvědomuje si, že má před sebou už jen dvě možnosti – buď odtáhne s nepořízenou, nebo uštědří rozhodující úder.

Z mocné a vznešené Byzantské říše, která kdysi obepínala svět od Persie až k Alpám a na druhou stranu se táhla k asijským pouštím, zbýval v polovině 15. století již jen pouhý stín někdejší slávy, hlavní město bez země – Konstantinopol neboli Cařihrad, dále provincie Morea na Peloponéském poloostrově a několik malých ostrůvků. 

Konstantinopol, přezdívaná jako královna měst, už byla v roce 1204 vydrancována křižáky, v roce 1347 ji vylidnil mor a nyní, vyčerpaná z věčné obrany před nájezdy kočovných kmenů, rozervaná národnostními i náboženskými spory, by se už jen stěží sama dokázala ubránit mocné Osmanské říši, která ji objímala, nepříteli, jenž na rozdíl od ní stále sílil.

Naděje na záchranu upnul k Evropě

Když na osmanský trůn usedl v únoru roku 1451 mladý, bojechtivý a ctižádostivý sultán Mehmed II., byzantský císař Konstantin XI. Dragases okamžitě vycítil nebezpečí, jakému jeho město bude muset čelit. Přes všechny mírumilovné Mehmedovy řeči v úzkosti posílal poselství za poselstvím do Itálie, k papeži, do Benátek, do Janova, k evropským dvorům, ať pošlou na pomoc lodě a vojáky.

Doufal, že pro západní svět je Byzanc, jakkoliv její moc uvadla, díky společné tisícileté kultuře stále symbolem evropské cti. A pro její ochranu snad křesťané spojí své síly, aby muslimskou hrozbu odvrátili a vznešená Hagia Sofia, chrám Boží moudrosti, tak i nadále mohla zůstat nejkrásnějším dómem východořímského křesťanstva. 

Dále čtěte

Kontroverzní kniha je tady: Objednávejte Nevratné poškození, publikaci, která neměla vyjít

„Dospívající dívky stále častěji užívají testosteron, ničí si těla a vydávají se na nevratnou cestu ke změně pohlaví. Co stojí…

Jenže Řím váhal, váhaly i Benátky a velké evropské země se také zdráhaly volání o pomoc vyslyšet – Anglie a Francie byly vyčerpány stoletou válkou, římský císař Fridrich III. neměl podporu mezi svými leníky, v Portugalsku nebo Kastilii měli starostí s muslimy na svých území sami více než dost. 

„Konstantinopol ležící uprostřed našeho panství, chrání naše nepřátele a štve je proti nám. Dobytí tohoto města je proto nezbytné pro budoucnost a bezpečí Osmanského státu,“ hřímal mezitím sultán. Jakkoliv zprvu sliboval, že bude respektovat suverenitu a území Byzance, ve skutečnosti jen držel mír do doby, než bude připraven na válku. Ten čas právě nastal.

Nikdo bez souhlasu nepropluje

Doposud patřil Turkům jen asijský břeh Bosporu, takže byzantské lodě mohly bez překážek proplouvat do Černého moře. Ovšem v létě roku 1452 nechal v nejužším místě průlivu Mehmed II. vystavět pevnost s názvem Rumeli Hisar. Každá loď se od té chvíle musela podrobit turecké kontrole. A svá slova myslel vážně – když se tudy pokoušela na vlastní pěst proplout první benátská loď, sultán ji nechal potopit, posádku pobít a kapitána narazit na kůl. Nikdo už nepochyboval, že se schyluje k válce.

Konstantin se pokusil překročit náboženskou propast mezi západním a východním křesťanstvím. V prosinci téhož roku byly vykonány bohoslužby v chrámech v latině i řečtině, v obou jazycích se zpívaly písně, v modlitbách bylo zahrnuté jméno papeže Mikuláše V. Jenže obyvatelům města se podřízení vůči Vatikánu za neurčitý příslib podpory jim zdálo být přílišným ústupkem. A nakonec ani té pomoci příliš nebylo.

Na pomoc Byzanci nakonec přispěchala jen hrstka lodí, z nichž největší posádku tvořilo 700 janovských těžkooděnců pod vedením kapitána Giovanni Giustinianiho, z ostatních zemí pak pouze přispěchaly malé skupinky vojáků nebo odvážných jednotlivců. Celkem se do obrany města postavilo na 7 000 ozbrojenců, přibližně 5 000 Řeků a zbytek cizinců, v zálivu Zlatého rohu bylo připraveno k boji s tureckou flotilou 26 lodí.

Masa tureckých vojáků, která na počátku dubna roku 1453 zaplavila jako povodeň byzantskou rovinu až těsně k hradbám města, přitom čítala podle odhadů historiků okolo 80 tisíc mužů. Sultán nabídl Konstantinovi, že pokud se vzdá, obyvatele města ušetří. Kapitulovat bez boje však císař odmítl. 6. dubna 1453 se tak do konstantinopolských zdí zakously první kamenné koule vystřelené z těžkých, do té doby ještě nenasazených děl.

Souboj těžkých děl a mocných zdí

Právě tisícileté trojité hradby města skýtaly lidem za nimi šanci, že dokáží odolat nepříteli a jeho mohutným těžkým dělům. Každé z těchto dvaceti či třiceti děl dokázalo vystřelit denně jen šest nebo sedm ran, ale den za dnem nechával dopravit sultán více těchto obrovských zbraní a ty hloubily do hradeb i odhodlání obránců velké díry. Během nocí lidé z města rychle ucpávaly průlomy v hradbách čím dále více chatrnějším dřevěným bedněním i sutinami a stále zoufaleji obraceli pohledy k moři, zda jim na svých vlnách konečně přináší naději.

20. dubna se v dáli objevily plachty! Žádná křesťanská flotila, pouze tři papežem vyslané galéry a velká císařská loď naložená obilím, přesto ten pohled vyvolal v obyvatelích města nadšení. Jásali a volali, když pozorovali, jak navzdory zuřivým snahám Turků se všem čtyřem lodím podařilo prorazit nepřátelské obklíčení a úspěšně doplout do spásného přístavu v takzvaném Zlatém rohu, do prozatímního bezpečí. 

Lodě putují přes hory

Mehmed II. zuřil a vymyslel riskantní plán – přepravil část loďstva ze širého moře, kde pobývalo bez užitku, přes horský ostroh do Zlatého rohu, čímž obklíčil Konstantinopol ze všech stran. Když její obránci spatřili, jak do jejich zálivu sklouzávají turecké lodě, dopravované přes souš na obrovských kládách napuštěných tukem, „každá ve svých saních jako v kolébce“, byli zděšeni. 

Zklamání obránců nabylo vrcholu, když průzkumná loď, jíž se podařilo nepozorovaně  proplout mezi osmanským loďstvem, se vrátila se zprávou, že moře zeje prázdnotou. Žádná armáda nepřiplouvá, žádná pomoc v dohledu. Konstantinopol zůstala na svůj osud sama.

„Vždy znovu a znovu se v dějinách opakují tyhle tragické chvíle, že vládcové a státy nedovedou ani na okamžik zapomenout na svá směšná malá nepřátelství, ačkoli by měli nerozborně spojit všechny síly na obranu evropské kultury,“ podotýká ve své knize Hvězdné hodiny lidstva rakouský spisovatel Stefan Zweig.

Na sklonku května se Mehmed II. odhodlal k finálnímu útoku. Jeho odhodlání a vášnivá vůle všechny námitky ostatních pašů na válečné radě přehlušila. Bylo rozhodnuto.

Noc před bouří

Vpředvečer bitvy cválal sultán na svém koni od stanu ke stanu, povzbuzoval velitele,  rozohňoval vojáky. Znovu a znovu pronášel slib, že jak je zvykem, i tentokrát všichni jeho muži budou moci tři dny neomezeně plenit město a vše, co se ukrývá v jeho zdech, šperky, nábytek, muži, ženy i děti připadne jim, vítězům. Slib, který nakonec splnil do posledního písmene. 

„La ilaha ill Allah! (Není boha kromě Alláha!)“ rozléhal se nadšený křik vojáků spolu s duněním bubnů a zvuků fanfár. Se strachem pozorovali a poslouchali konstantinopolští z městských valů, jak se údolí a pahorky proměnily v plejádu světel, jak nepřátelé slaví vítězství ještě před jeho příchodem, „jako hrůzně opojný obřad pohanských kněží před usmrcením oběti“.

Dále čtěte

Husité zmasakrovali mnichy, klášter vypálili. Žižka prý viníkovi „za odměnu“ nalil do krku stříbro

HISTORIE / „Kláštery jsou peleše lotrovské a že byly založeny zle proti zákonu Kristovu, protože Kristus rozkázal svým učedníkům a…

O půlnoci na sultánův pokyn všechna světla zhasla, hluk utichl. Ale to strašlivé ticho a náhlá temnota obyvatele města vyděsily ještě více. Nepotřebovali žádných zvědů, aby se dovtípili, co je v nejbližších chvílích čeká. Stejně jako Mehmed, i Konstantin si uvědomil, že další okamžiky možná rozhodnou o toku dějin na další staletí.

V chrámu Hagia Sofia se okolo něj seskupil celý dvůr, šlechta, řecké i římské kněžstvo, janovští a benátští vojáci, námořníci se zbraní a ve zbroji. A o kus dál klečely i tisíce stínů, zkroušených a vystrašených lidí, a hledaly útěchu ve slovech svého císaře a ve své víře, v poslední společné mši, v rekviu za Východořímskou říši.

Noc, která rozhodne

V jednu ráno 29. května 1453 dal Mehmed II. povel k útoku. S bojovým křikem se podle odhadů až na sto tisíc mužů se zbraněmi, žebříky a háky v rukou vrhlo proti hradbám, jako první takzvaní bašibozukové, nepravidelné vojsko. „Se stovkami žebříků žene se v tmách vpřed to bezhlavé stádo, poháněné bičem, šplhají se na cimbuří, jsou odraženi, znovu se řítí vpřed, znovu, znovu, znovu, nemají na vybranou, nemohou zpět; za nimi, za tím bezcenným obětovaným lidským materiálem stojí už jádro armády žene je znovu a znovu na jistou smrt,“ líčí první chvíle bitvy Zweig.

Po dvou hodinách tuhých bojů nastoupila druhá útočná vlna, Anatolci, dobře vycvičení a ukáznění válečníci v těžké zbroji a plní sil, zatímco obráncům už ty jejich začínaly pomalu docházet. Navzdory únavě se jim stále dařilo útoky odrážet a v náhlých průlomech ve zdech vytlačovat útočníky zpět. Mehmedovi zbývala poslední možnost. Sám se postavil do čela janičářů, elitní jednotky a páteří celé otomanské armády. 

Celá formace postupovala vpřed jako nezadržitelná lavina, jíž se znavení obránci marně snažili rozbít palbou z hradeb. Přesto ani těm zhruba dvanácti tisícům nejlepším vojákům, jaké v té době Evropa znala, se nedařilo do města proniknout. A třeba, kdo ví, by jejich urputná snaha skončila neúspěchem, kdyby se nestaly hned dvě nešťastné události, které vše změnily.

Osudová chyba

Několik Turků proniklo mezi vnější a vnitřní městskou zeď. Po chvilce si s úžasem všimli, že jedna malá branka vnitřního opevnění, takzvaná Kerkoporta, zůstala otevřená. Zarazili se. Jde snad o nějakou lest? Vždyť před každou bránou, před každou trhlinou ve zdech se kupí mrtvoly, leje se vařící olej a hvízdají dělové koule! Pro jistotu zavolali posily a vpadli dovnitř. Žádná past, jen pouhé nedopatření v těch chvílích chaosu, zapomenutý malý vstup bez vojenského významu, určený pro chodce, když jsou ještě velké brány uzavřeny.

Malá chyba se náhle stala strašlivou. Turci vpadli nic netušícím obráncům vnějšího opevnění do zad. Ti je sice vzápětí obklíčili, ale útočníci ještě stihli vztyčit osmanskou vlajku a kdosi hrůzou vykřikl: „Město je ztraceno!“ Panika se začala dobývat do myslí obyvatel. 

Příběh o zapomenuté otevřené brance přinesl dobový byzantský historik Doukas a další učenci jej od něj přebírali. Moderní historikové však nenalezli žádné přesvědčivé důkazy o její existenci na daném místě, a tak je doposud nejasné, zda se tomu opravdu tak stalo, či je to jen pouhá legenda. 

Dále čtěte

Zlato na každém kroku. Kalifornská horečka roztřásla svět a zničila desetitisíce životů

HISTORIE / Toho chladného lednového rána vtrhne tesař John Wilson Marshall k Johnu Sutterovi, chvatně za sebou zavře dveře a…

Zhruba ve stejnou chvíli, jako hrstka vetřelců údajně pronikla brankou, klesl k zemi Giovanni Giustiniani, janovský kapitán, považovaný za jednoho z nejudatnějších válečníků své doby. Britští historikové uvádějí, že ho zasáhla rána z houfnice, podle historika Petra Štěpánka to byla šipka vypálená z kuše. Janované spatřili svého těžce zraněného vůdce opouštět bitvu, jejich přesvědčení a odvaha vzaly za své a v domnění, že boj je ztracen, se rozutekli do přístavu na lodě. 

Mezi zbylými obránci města propukla panika a chaos naplno. Marně se je snažil císař Konstantin vyburcovat k akci, marně se s hrstkou věrných vrhl proti útočníkům. Zmatečná bitevní vřava jej pohltila a víc jej nikdo nikdy nespatřil. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Některé zprávy říkají, že byl rozsekán na kusy, podle jiných mu prý byla useknutá jen hlava a věnována sultánovi jako dar. Jisté je, že poslední východořímský císař padl spolu se svou říší.

Hlad po krvi a bohatství

Lačnost po kořisti se valila ulicemi. Tisíce a tisíce Turků se hnali vpřed, aby předběhli jeden druhého, opojeni vítězstvím a vidinou bohatství. „Lidé, vyděšení křikem, vybíhali ze svých domů. Na ulici ale byli sťati šavlemi dřív, než si stačili uvědomit, co se vlastně děje,“ popisoval jejich řádění očitý svědek, benátský lékař Nicolò Barbaro.„Krev tekla městem jako dešťová voda kanály po náhlé bouři.“

Kořistí se jim nestaly jen drahokamy, peníze či drahé látky, ale i ženy jako zboží pro nevěstince, muži a děti pro otrocký trh. Z kostelů vyháněli nešťastníky, kteří se tam zoufale snažili ukrýt, na ulicích ubíjeli staré a nemocné lidi jako zbytečné a neprodejné, ty mladé svazovali jako dobytek a odváděli z města. Podle odhadů historiků zotročili 30 až 50 tisíc obyvatel padlé Konstantinopole a zhruba 4 a půl tisíce zemřelo během obléhání a následného plenění.

Dobyvatelům nebylo nic svaté. Ničili drahocenné obrazy, rozbíjeli sochy, pálili cenné tisky. Jak si povzdychl Zweig: „Nikdy se lidstvo v úplnosti nedoví, kolik neštěstí a zla vniklo v oné osudné chvíli do světa otevřenou Kerkoportou, oč byl ochuzen duchovní svět vydrancováním Říma, Alexandrie a Cařihradu.“

Z trosek, pachu a krve se zrodí město nové

V odpoledních hodinách vjel slavnostně do ulic i Mehmed II., který si svým činem vydobyl přídomek Fátih (Dobyvatel). Více než padesát dnů toužebně hleděl z tábora na toto město, nyní mu konečně leželo u nohou. Zastavil se před Hagia Sofia, chrámem Boží moudrosti, kde se ještě ráno vroucně modlili křesťané o svůj osud. Brzy se v jeho zdech rozezní první modlitba k Alláhovi. Konstantinopol je v troskách a Byzantská říše, nesoucí odkaz tradice starého Říma, spolu s ní. A nyní je právě na něm, aby z ruin někdejší velké slávy vybudoval město nové, budoucí Istanbul, lesk a pýchu celé Osmanské říše. 

Západním světem zpráva o pádu Konstantinopole otřásla. Jako by nevěřil, že je možné tak mocné hradby prolomit, kdysi tak mocné město pokořit, „s děsem poznává Evropa, že pro její tupou lhostejnost pronikla tou zhoubnou, otevřenou brankou osudově ničivá moc, která bude po staletí poutat a lámat její síly“.