Dochované logo divadla Semafor v pasáži Alfa v Praze. FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
GLOSA / Kniha „Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969“ z pera Pavla Klusáka není jen ideální dárek pod stromeček. Je to jedinečná a užitečná kniha dokumentující komplexně, krok za krokem, s mnoha známými i zcela neznámými detaily éru S + Š (a vlastně i kultury šedesátých let). Z těch neznámých detailů uveďme alespoň ty skryté očím veřejnosti, především censurní, opřené mimo jiné o Archiv bezpečnostních složek. Tyto „hnusospisy“ odmítaly po revoluci dokonce číst i samotné oběti praktik StB. V našem případě detaily z profízlovaného okolí Jiřího Suchého. Centrem autorova zájmu jsou však i šedesátá léta, éra, která má, zdá se, o své píár už dávno postaráno – a Klusák k tomu chóru přidává svůj osobitý tón.
Byla to éra zdánlivě historicky uzavřená Šlitrovou smrtí, a to v symbolicky i jinak ponurém roce 1969. Ve skutečnosti však jde o éru stále otevřenou a inspirující. A zároveň, protože autor není úzce vymezený hudební, teatrologický ani historický fachidiot, kniha chápe i širší kontext jevů, jež popisuje, což je dnes u podobných titulů už naprostá vzácnost. A není to kniha-paján, naopak, dobře ví a také prakticky prokazuje, co je kritické myšlení. Ostatně prokázal to už u knihy o Gottovi, již považuji za jednu z nejlepších knih posledního čtvrtstoletí.
O to víc zamrzí, když v takto pozoruhodné knize se nepřímo dovídám, že vlastně téměř tři roky mých vlastních „let dozrávání“ vůbec neexistovaly, resp. existovaly bez blízké osobní a takřka fyzické přítomnosti pánů Suchého a Šlitra, působících v mém blízkém okolí, mimo jiné v Městské knihovně, Vojanových sadech a pak po měsících kočování po Praze se zastávkami Na Slupi v konečně stálém desetiletém působišti v pasáži Alfa, resp. Stýblově pasáži.
Autor posunuje jejich stálé působení zde téměř o tři roky, údajně to rozhodla až návštěva jakýchsi nejmenovaných 14 politiků – členů politbyra ÚV KSČ v čele s Jiřím Hendrychem až v roce 1964, kdy prý ještě divadlo kočovalo po Praze bez vlastní scény. Teprve až poté, od června 1965, se divadlo stěhovalo do sálu v Alfě, až do „nutného (?) opuštění po restituci Stýblova paláce v roce 1993“. Nad tím jsem opravdu kroutil hlavou a zapochyboval o své paměti. Jak to tedy je? Kam jsem to v letech 1962–1965 jako divák takřka obden chodil, že bych v jakémsi jiném životě jezdil pokaždé do ulice Na Slupi a nevěděl o tom?
Pak jsem si však v knize „Semafor“, vydané roku 1964, ale připravované minimálně rok předtím – myslel jsem, že ji autor musel mít v ruce – nalistoval stranu 163 a na ní mapku nuceného kočování Semaforu po Praze (Semafor v letech 1961–1962: Anabáze mezi Smečkami a Loutkou). A o své slábnoucí paměti jsem alespoň v tomto případě přestal pochybovat. Bludná pouť Semaforu podle mapky už v roce 1962 šťastně končila v Alfě, v někdejším divadlu Loutka: nebyl to však tak neznámý sál, jak jej představuje kniha, byla to jednak stálá scéna Loutkářské katedry DAMU, předtím i Divadla satiry, ale hlavně velmi populárního Nového divadla, scény Oldřicha Nového v letech 1934–1948.
V knize z roku 1964 je i fotografie legendárních front před pokladnou Semaforu, už jako stálé scény Státního divadelního studia, táhnoucí se hluboko do Františkánské zahrady, to vše minimálně dva roky před údajným přestěhováním Semaforu do pasáže. Vím, je to možná prkotina, která nic nemění na kvalitách knihy. Ale pro mne byla ta léta zážitek natolik kruciální, že jsem si tuto glosu nedokázal odpustit.
