Zbyněk Petráček se v komentáři z Lidových novin z 3. dubna (Mávátka, do zbraně) zásadně a skepticky vyjádřil k způsobu, jak byl při svém průjezdu v ČR přivítán americký vojenský konvoj. „Mlčící většina spontánně vítala Američany. Ale nedělejme si iluze, že sdílí americké hodnoty“, zní podtitul. Článek je pokusem vyjádřit se střízlivě, z odstupu a v klidu k událostem zatíženým mnoha emocemi.
Hned na začátku je třeba podotknout, že střízlivý odstup pan Petráček zaujímá ze zátiší redakce Babišových Lidových novin. Zůstal tam v klidu dřepět poté, co Babiš vyměnil šéfredaktora, řada lidí odešla nebo s listem přestala spolupracovat, obsah listu byl dílem vykastrován a tam, kde je to třeba, slouží oligarchově politické strategii. Že se tu a tam občas ještě někdo mrská, podobně jako naporcovaný vánoční kapr na pekáči, patři k věci. Perspektiva, odkud se dívá, se pochopitelně na povaze pohledu podílí.
Titul a podtitul článku věrně odráží obsah textu. „Mlčící většina spontánně vítala Američany“. Když někdo někoho vítá, většinou přitom nemlčí. Například aspoň mává. Mlčí ten, kdo sedí doma na zadnici.
„Nedělejme si iluze, že mlčící většina sdílí americké hodnoty.“ Zopakujme si, oč šlo: Američané chtěli dát (a taky dali) průjezdem najevo: „Jsme tady, abychom vám pomohli.“ Komunisté, „iniciativy“ a vůbec celá Putinova pátá kolona v ČR se rozhodla veřejně a hlasitě odpovědět: O žádnou pomoc nestojíme, strčte si ji za klobouk. Odpovídat takhle na nabízenou pomoc je jednak hulvátství a jednak signál: Těmhle se pomáhat rozhodně nevyplatí. V reakci na tento předem vyhlášený a organizovaný záměr se „mlčící většina“ posléze pokusila nenechat ulici na pospas komunistům a dalším a dát najevo: My o pomoc stojíme a děkujeme za to gesto. Šlo jen o projev slušnosti vůči spojenci a povinnosti vůči vlastní zemi. Udělala to nahlas. Že se to nakonec docela povedlo, nepopírá ani pan Petráček. Vyjasňovat si hodnoty musíme průběžně, předtím i potom, což se taky děje.
Panu Petráčkovi připomíná „tato „mávátková kultura“ komunistické pojetí Prvních májů i jiných svátků, „je nesena atmosférou kampaně“. Kdyby se pan Petráček občas podíval na demonstrace z evropských demokratických zemí, viděl by, že tam taky bývá mávátek až až, mávátka nejsou ani vynález, ani výsada komunistů. Taky nevím, proč by politické akce neměly mít povahu kampaně, a když tak ne organizované, nýbrž spontánní (spontánní kampaň je podle pana Petráčka přece jen o fous lepší). Dovedete si představit např. volby bez kampaně? A „spontánní kampaně“ byly u nás doposud výsadou různých nepřipravených anarchických akcí, které nakonec končily v písku. Pokud by tu tentokrát nebylo aspoň následně dost organizované kampaně, byla by to spíš chyba, než přednost.
Pan Petráček dále sahá nám „mávátkářům“ do svědomí: Živí nás prý „různé motivace“: „od upřímného přesvědčení přes sociální sítě (!) až po zájem o vojenskou techniku (dobrá příležitost, jak vyrazit s dětmi ven, že)“. Odhlédněme nejprve od toho, že ty tři dny bylo neuvěřitelně šeredně, takže k nějakému vyražení ven s dětmi dvakrát moc nelákaly. Jaká čidla má pan Petráček k tomu, aby poznal upřímnost přesvědčení? Proč se sociální sítě vylučují s upřímným přesvědčením? A jak zváží, v jakém poměru je smícháno upřímné přesvědčení se zájmem o vojenskou techniku, resp. je zájem o vojenskou techniku upřímnému přesvědčení na závadu? Vždyť ten člověk nás vlastně denuncuje: Spoustě z vás vůbec nešlo o přesvědčení, ale jen o „sociální sítě“ nebo o vojenskou techniku.
Pan Petráček se pozastavuje nad slovy Miloše Zemana o „bláznech protiruských i protiamerických“. Ale to, s čím přichází on, se od Zemana tolik neliší. Všechno je „kampaň“, která z logiky věcí zakrývá skutečný poměr sil a v níž na jedné straně stojí hrstka odpůrců konvoje typu pana Vyvadila, pan Petráček je nazývá „lunatici“, a na druhé my „mávátkáři“ (momentálně je nás o trošku víc). To je prosím nesmysl: Pan Vyvadil je naprosto marginální, podružná a nezajímavá osoba. Je tu (a pan Petráček to dobře ví) třetí nejsilnější strana v zemi, KSČM, přidružené „iniciativy“, skrytí i otevření sympatizanti v jiných stranách (ČSSD, ANO) a v médiích včetně těch Babišových, zkrátka českojazyčná i ruskojazyčná Putinova pátá kolona v České republice. Říkat jim „lunatici“ je na můj vkus příliš poetické. A ani „mávátkáři“ mi nepřipadá příliš přesné, mnohým z nás (mně taky) se např. nechce zpátky do Ruska, odkud jsme se před pětadvaceti lety horko těžko vyškrábali, něco jsme se pro to až dosud snažili dělat a budeme se snažit i dál. Srovnávat ty, kteří se k nám teď přidali a podpořili nás (tzv. mlčící většina, proč mlčící), s těmi, kteří v osmdesátých letech kšeftovali s ruskými vojáky v našich vojenských újezdech, považuji za neuvěřitelně sprosté. A pak jsou tu ti, kteří se na to hemžení dívají z klidu příjemně vytopených redakcí, symbolicky si myjí ruce po vzoru jednoho, na něhož v druhém plánu v těchto dnech shodou okolností vzpomínáme, a píší o tom hloupé články.
Shrnuji tedy, oč dnes všeobecně a v protestech ohledně konvoje zvlášť jde: Česká demokracie v posledních dvou letech dostala vinou nás všech do těžké krize. Demokracie bojuje na život a na smrt s autokracií, buranokracií a oligarchií. V tuto chvíli se zdá, že podléhá. Děje se tak v tu nejméně příhodnou dobu: Ve chvíli zvyšujícího se mezinárodního napětí se naše země stává snadným soustem pro mlsného a hladového ruského predátora. Jistě, to, co se odehrálo při průjezdu amerického konvoje, nebylo ještě žádné vítězství a ani žádná satisfakce. Je to jen závazek. Měli bychom na něm dál politicky pracovat a neměli bychom se přitom nechat otrávit pitomými řečmi.
Bohumil Doležal
