KOMENTÁŘ / Po zjevně zfalšovaných prezidentských volbách ve Venezuele se „bolívariánský“ autoritářský režim s levicovými mimikry propadl do fatální krize. Otázku, jak se mohl pochybný sociální experiment udržovaný v chodu masivním nasazením kubánských bezpečnostních služeb stát na dlouho idolem západních levičáků, nám ale samotný jeho zánik zodpovědět nedokáže. 

Inscenace volebního podvodu ve Venezuele byla tentokrát odfláknutá. Režim nejen že opakovaně pod různými záminkami vyřazoval z voleb nominované opoziční kandidáty, ale „pojistil“ se i tím, že neumožnil renomovaným zahraničním pozorovatelům dohlížet na volební proces. Bývalá panamská prezidentka Mireya Moscoso a bývalí prezidenti Kostariky Miguel Ángel Rodriguez, Bolívie Jorge Quiroga nebo Mexika Vicente Fox nemohli přicestovat do země letounem společnosti Copa Airlines kvůli režimem nařízené blokádě venezuelského vzdušného prostoru. 

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

Po oznámení výsledku voleb v okamžiku údajného sečtení 80 % odevzdaných hlasů vypukly v ulicích statisícové protesty. Podle zpráv přicházejících v okamžiku vzniku tohoto textu se k opozičním demonstrantům jednotlivě přidávají představitelé ozbrojených složek, ačkoliv hlavní velení armády veřejně podpořilo kandidáta Nicolase Madura, který „vyhrál“ již čtvrté funkční období. Přicházejí také první videozáběry ozbrojených voličů zahánějících na útěk Madurovy uniformované i neuniformované nohsledy. 

Mezinárodní společenství ovšem Madurovu parodii na svobodné volby neuznává. V reakci na zahraniční kritiku režim v Caracasu okamžitě zpřetrhal diplomatické vztahy s Argentinou, Chile, Panamou, Uruguayí, Kostarikou, Peru a Dominikánskou republikou.

Mimořádně pikantně přitom působí fakt, že USA, tedy země, kterou venezuelské úřady div že po vzoru íránských spojenců neprohlašují za „Velkého Satana“, výsledky voleb označily pouze za „podezřelé“. Mezitím latinskoamerické státy, které v minulosti nad sousedovými výstřelky často mhouřily oko, v některých případech bez obalu hovoří o jasném podvodu. 

Exploze kultu

Obyvatelé Venezuely už se zjevně režimu nebojí. To ovšem neznamená, že je vyloučen řekněme běloruský scénář, v němž masivní bezpečnostní aparát se zahraniční pomocí hrubou silou potlačí pouliční protesty a přinejmenším na čas obnoví „normalitu“.  Přesto z hlediska legitimity režim už fakticky skončil. Ani třísměnný provoz všech ruských trolích farem nepřesvědčí mezinárodní veřejnost, že „bolívariánská republika“ reprezentuje něco politicky úctyhodného. 

A kolik úsilí hodného lepší věci se do ní svého času investovalo! Poté co Castrové a spol. zničili bohatou Kubu, upnuli se k naději, že ještě mnohem bohatší Venezuelu pod nadvládou levicové diktatury podobný osud nikdy nepotká. Opět se však ukázalo, že když za to komunisté opravdu vezmou, dokážou nemožné. Vloni se kdysi kvetoucí latinskoamerický stát z hlediska Indexu sociálního pokroku umístil na hezkém 117. místě ve světě – nesmírně daleko za jiným ropným státem, Norskem, na vedoucí pozici, ale také za všemi ostatními latinskoamerickými zeměmi.

Dále čtěte

Objednejte si plakát Putinův zlý sen a ukažte všem, jak bude vypadat rozdělené Rusko

Chcete si doma pověsit opravdu vydařený plakát? Chcete mít něco, čím vyjádříte svůj názor? Tak právě pro vás je tu…

Vychvalování venezuelské diktatury coby údajného prototypu příští „socialistické demokracie“ překonávající ošklivou a nedokonalou měšťáckou demokracii liberální nicméně příliš mnoho kreativity nepobralo. Tak jako v minulosti se od kultu osobnosti vůdce a absolutní centralizace moci odváděla pozornost k údajným participativním prvkům v politice a ekonomice, které ovšem plnily výhradně ornamentální funkci. Poctivý student dějin Titovy Jugoslávie musel do pěti minut pochopit celou strategii režimní propagandy.

Jazyk participativní demokracie halící coby barvotisková ambaláž brutální skutečnost naprosté mocenské zvůle diktátora ale v České republice přece jen nezaznamenal tolik úspěchů, jako třeba u východních sousedů. U nás se plebiscitárními a participativními prvky coby „lékem“ na zastupitelskou demokracii oháněl zejména fýrer Okamura, takto komerční fašista. Na druhou stranu smerácké sympatie měla Venezuela vždy. Údajně pokroková strana řízená fakticky na vůdcovském principu se velmi blížila tomu, jak chtěli sami vidět slovenskou „levicovou politiku budoucnosti“. A Robert Fico, toť samozřejmě klon někdejšího antiamerického nadsamce z Caracasu, Huga Cháveze. 

Právě sledujeme v přímém přenosu, jak pracně budovaný mýtus „lepší socialistické demokracie“ letí komínem. Jeho místo však brzy zaujmou jiné utopie. Ke kandidátům patří i „pokroková“ diktatura kurdských teroristů v Sýrii, která se v rovině propagandy ze všech sil ohání sekularizací a ženskou emancipací.  

Věčně stejná iluzívní metoda 

Nesmiřitelní kritici liberální demokracie na radikální levici už od dob vzniku SSSR používají stále dokola stejnou „analytickou“ metodu. 

Liberálně demokratické instituce tito lidé „odhalují“, tedy snaží se ukázat za nimi údajné skutečné mocenské struktury. Kapitalista chrastí měšcem, Pinochet chrastí řetězem. 

Naproti tomu u režimů liberálním demokraciím nepřátelských se zásadně nekriticky přejímá jejich vlastní propaganda o tom, čím údajně jsou a chtějí být, a v žádném případě nedojde na kritické zkoumání skutečných mocenských struktur. 

Zmíněný přístup je po intelektuální stránce skrznaskrz lenivý a nedbalý, ne-li rovnou primitivní, ale každé zboží má svého kupce. Pokud trpíte neschopností snášet svět, jaký je, ze všeho nejvíc potřebujete šidítko, k němuž byste upnuli ubohé trosky dětinských nadějí, jste na správné adrese.

Dále čtěte

Nalomená bezpečnost Evropy dostala další ránu. Orbán otevírá dveře ruským špionům i teroristům

KOMENTÁŘ / Maďarsko od července umožňuje nekontrolovaný vstup občanům Ruska a Běloruska do schengenského prostoru. Kroky Maďarska se stávají bezpečnostním…

Sovětský svaz, Kuba, Venezuela nebo Rojava (kurdský kvazistát v Sýrii), všechny jmenované diktatury slouží především jako projekční plátno utopických snů o lepší budoucnosti. 

Bohužel tyto věšáky na důvěru zapálených aktivistů mají nepěkný zvyk samy upadat a zanikat – a to mnohem rychleji, než tisíckrát odsouzený „úpadkový demokratický Západ“, který už tu podle mnohých nejméně sto let neměl být.

Kdykoliv se některá z údajných diktátorských budoucností nedožije zítřka, kouká z toho mrzení. Ti kdo si vychvalováním diktatury potřebují upevnit přesvědčení, že „jiný svět je možný“, okamžitě provedou nevyhlášený konkurs na nový idol „lepší a spravedlivější demokracie“. 

A protože Kuba, Venezuela či Ortegova Nikaragua jsou již opravdu velmi zkompromitované, nabízí se možnost umístit pro jednou totem levičáckého utopismu na africký kontinent. 

To by v tom byl čert, aby některá z tamních vojenských junt podporovaných ruskými žoldáky zase nepřišla se zaručeně novou a fungující verzí stalinistického komunismu.