Jak je možné, že eurozóna zaostávala od počátku světové (zejména euro‑americké) hospodářské krize až do současnosti za výkonností Spojených států? Teprve podle současných krátkodobých prognóz Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) eurozóna svou výkonností USA dohání.

Vše přece začalo neschopností řady amerických domácností splácet hypotéky americkým finančním institucím. Na problém se přišlo dost pozdě, protože hypotéky byly „skryty“ uvnitř komplikovaných finančních derivátů, respektive byly zajišťovány (pojištěny) prostřednictvím komplikovaných nástrojů, kterým do detailu nerozuměli už ani jaderní fyzikové či matematici, kteří je vymýšleli. Kvůli tomu také často nebyly zcela správně zachyceny v účetnictví. Jenže na věrohodném účetnictví jsou banky i všechny větší firmy závislé.

Bez něj (a bez navazujících analýz) nemají prakticky žádné informace o své situaci, výkonnosti či momentální schopnosti splácet své dluhy bez nutnosti prodeje majetku. Chcete‑li přitom být schopní splácet dluhy, musíte být zpravidla zároveň schopní dluhy od svých dlužníků vymáhat.

Americká hypoteční krize zažehnutá již politikou prezidenta Billa Clintona (americká levice) se tak přelila v krizi derivátovou a dluhovou. Největším problémem se však nakonec ukázala nepřipravenost států Evropské unie na hospodářský útlum, který by stejně dříve, či později přijít musel, ať už odkudkoli (klidně i zevnitř EU). Vlády států EU (obzvláště pak eurozóny) byly tak zadlužené, že nápor nezvládly. V některých z těchto států měl, nebo nadále má problémy také nedostatečně stabilní bankovní systém.

Zatímco Bushova administrativa nechala pročistit bankovní sektor, když odmítla pomoci problémovým bankám, Barack Obama a jeho lidé začali lít do ekonomiky ve velkém peníze a mimo jiné i z toho důvodu rekordním tempem zadlužovat USA. Pomoc navíc byla nutně pomalá a v regionech, kam tekla, se nijak viditelně neprojevila.

I v jiných směrech (jednotná měna pro rozmanité území apod.) si po celou dobu byly Unie a USA podobné. Rozdíl tak může spočívat jedině v daňovém zatížení. Nejrychleji totiž dlouhodobě rostou státy USA s relativně nízkým daňovým zatížením. Typicky Texas, který je ekonomy považován za soudobý hospodářský zázrak.

Eurozóna (ale víceméně i celá EU) se naproti tomu topí v problémech s dlouhodobě neudržitelnými deficity svých důchodových systémů a některé státy (především na jihu Evropské unie) i s rekordními celkovými státními dluhy. Na jejich refinancování jsou pak využívány vysoké daně a odvody. Právě v tom nutně tkví jen velmi pomalé „sápání se“ vzhůru po ekonomickém úpadku v porovnání se Spojenými státy.