Kroměřížská výzva má ambici stát se jakýmisi „prezidentskými primárkami“ občanské společnosti. Obdobné „primárky“, jejichž kandidát Andrej Kiska nakonec porazil do té doby favorizovaného a zdánlivě neporazitelného Roberta Fica, uspořádali před námi na Slovensku.
Je potěšující, že oficiální představitelé, podle vyjádření senátora Jiřího Šestáka, od samého vzniku výzvy komunikují právě s poradcem Andreje Kisky a snaží se získat informace a cenné zkušenosti, které na Slovensku získali. Existuje tedy naděje, že podobná iniciativa může být úspěšná. Je ale nutné dbát na to, aby zahrnovala co nejširší spektrum lidí, kteří se jejích aktivit účastní.
Tato výzva je výsledkem aktivního zapojení občanské společnosti do veřejného dění v naší zemi. Je třeba zdůraznit, že aktivit tohoto rozsahu u nás není mnoho. Lidé v produktivním věku se do dění ve společnosti zapojovat zdráhají. Dávají přednost nekomplikovanému a celkem pohodlnému životu, který v České republice máme. Málokdo si uvědomuje, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí a že se o ně musíme dnes a denně zasazovat.
[ctete-foto]74397[/ctete-foto]
Bohužel i efektivita Kroměřížské výzvy kopíruje obecné tendence v naší společnosti, tedy neochotu se veřejně angažovat. Iniciativě se podařilo sesbírat podle jednoho z mluvčích výzvy Michaela Kocába na internetu přes 6500 podpisů, nicméně lidí, kteří se dále zapojují do aktivit výzvy, třeba odpovědí na anketní otázky, které iniciativa zasílá, už je jen 2200. Toto číslo je v poměru k počtu obyvatel České republiky s volebním právem dost nízké. A to se jednalo pouze o on-line anketu, která člověka nevytáhne z křesla a netrvá déle než 10 minut.
A přesto se z celkového počtu signatářů rozhodla pouze zhruba jedna třetina na anketu reagovat. Nicméně podle informace Jiřího Šestáka funguje dobře spolupráce s lidmi na osobní úrovni. Hovoří o „aktivních buňkách v krajských městech“, které organizují veřejné debaty se svými občany. Tyto aktivity mají mimo jiné za úkol oslovit a získat pro spolupráci občany, kteří „nejsou na internetu“.
Jedním z velkých problémů Kroměřížské výzvy je fakt, že kopíruje určitou konkrétní skupinu obyvatel České republiky, která je názorově hodně vyhraněná. Vypovídají o tom dvě skutečnosti. Jednak oficiálně vydaný seznam 25 potenciálních kandidátů, které vybrala ona skupina 2200 lidí ochotných k další spolupráci s Kroměřížskou výzvou. Je to celkem homogenní seznam osobnostně jistě velmi kvalitních lidí, kteří nicméně nemají velkou šanci uspět u širšího spektra voličů. Tuto obavu ostatně sdílejí sami vybraní kandidáti, konkrétně druhý v pořadí Tomáš Halík a pátý Petr Kolář.
Druhou skutečností je fakt, že pro 2200 respondentů je hodnota „přijatelnosti prezidenta pro široký okruh voličů“ z celkového počtu 13 hodnot podrobených otázce až na třetím místě od konce. Přitom jedná-li se o hledání kandidáta na prezidenta republiky, měla by tato hodnota figurovat na jednom z čelních míst v tabulce. Smutnou skutečností je, že u nás, na Slovensku i v Rakousku, tedy v zemích s parlamentním systémem demokracie ale prezidentem voleným přímo, se právě prezident stal prvkem sváru a rozdělení společnosti. Bohužel, toto je asi dáno samotnou podstatou přímé volby prezidenta.
Je však celkem alarmující, že lidé toto rozdělení společnosti nevnímají jako problém. Jan Kalvoda mě po otázce na toto téma ujistil, že ve veřejných diskuzích, kterých se účastní i názoroví oponenti, dochází po počáteční nedůvěře a otevřeným výpadům k postupnému uklidnění a věcné diskusi, kde si „obě strany naslouchají“. Bylo by ale výhodou, kdyby se zjištění, na jak nízké příčce se hodnota „přijatelnosti pro široký okruh voličů“ ocitla, představitelé Kroměřížské výzvy věnovali a v materiálech pro veřejnost i ve veřejných diskusích tuto hodnotu vyzdvihovali.
Na závěr je třeba ještě zdůraznit, že iniciativa Kroměřížská výzva se, nepochybně s dobrým úmyslem, rozhodla zaměřit na volbu prezidenta. Česká republika je však parlamentní demokracií a důležitější otázkou, než kdo je náš prezident, je, kdo je náš premiér. Dalo by se říci, že aktivita Kroměřížské výzvy trochu zastiňuje daleko palčivější problém, který před nás staví nadcházející krajské a v příštím roce parlamentní volby.
Jakkoli to jistě není záměrem výzvy a je dobré prezidentské volby nepodcenit, je třeba nenechat se „odvést“ od hlavního problému, který v České republice hrozí, a to je koncentrace moci v rukou autoritáře a oligarchy, který chce stát řídit jako firmu, svoji firmu.
