HISTORIE / Zpod hedvábné halenky se zablýskne ostří kuchyňského nože. Muž, dopřávající si koupel proti bolestem, si toho ale nevšiml. Vnímá jen, co mu jeho návštěva povídá o zrádcích, přičinlivě si zapisuje jejich jména. Když se mladá žena náhle napřáhne s nožem v ruce a vší silou ho bodne do hrudi, už je pozdě. Čepel mu prořízne celou plíci, otevře tepny a do vany se vyvalí mohutný proud krve. „To mně, milá přítelkyně, to mně?“ vyrazí ze sebe ještě, než zemře.

Myslela si, že toho osudného 13. července roku 1793 spasila Francii. Téměř pětadvacetiletá Charlotte Corday netušila, že zavraždila muže, který by podle lékařů přežil sotva další dva měsíce. Padesátiletý Jean Paul Marat, radikální a krutý francouzský revolucionář, totiž trpěl tehdy neléčitelným ekzémem, úpornými bolestmi hlavy i očí a v pořádku zřejmě nebyl ani po psychické stránce. Svíral jej až hysterický strach nejen o budoucnost svou, ale i osud revoluce.

Když ještě téhož roku maloval francouzský malíř Jacque-Louis David slavný obraz Maratova smrt, povzdechl si: „Nebylo jej možné malovat podle skutečnosti. Na tři čtvrtiny jeho těla byl hrozný pohled. Samý strup a krvavá rána.“ Útěchu před bolestmi a neklidem v duši nacházel Marat ve svých koupelích. V jedné z nich však našel svou smrt.

Krásná, jemná a inteligentní

Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že se právě křehká Charlotta Corday s obličejem připomínající spíše malé děvčátko stane jednoho dne vražedkyní. Narodila se v roce 1768 v Normandii do urozené rodiny. Ve třinácti letech po smrti matky a starší sestry ji otec, přemožený zármutkem, poslal do kláštera. V jeho zdech vyrostla z plaché dívky v elegantní, mladou a krásnou ženu. Byla přirozeně inteligentní, spoustu času trávila schovaná v klášterní knihovně, zahloubaná do řeckých a římských dějin, do spisů a myšlenek filozofů Voltaira či Rousseaua.

Volnost, rovnost, bratrství. A teror

Republika, jediná a nedělitelná. Volnost, rovnost, bratrství – nebo smrt. Ideály Velké francouzské revoluce mladou Charlotte nadchly. Souzněla s girondisty, tedy s revolucionáři z kraje Gironde v okolí Bordeaux, kteří prosazovali relativně umírněné revoluční myšlenky, demokracii a republiku. V té době už žila u své sestřenice v normandském městě Caen a hltala všechny zprávy, které putovaly z rozbouřené Paříže. 

Počáteční nadšení v ní ale stále více nahrazovalo zděšení, odpor a nakonec i nenávist. Četla o popravě krále Ludvíka XVI. v lednu roku 1793, o tom, jak se do čela revoluce násilně staví radikální kordéliéři a jakobíni, zatímco girondisté končí na popravištích nebo v žalářích. Cesta k jakobínské hrůzovládě se pomalu otevírala. A Charlotte věděla, kdo na tom nese největší podíl viny – Jean Paul Marat, úhlavní nepřítel girondistů, který nejhlasitěji volal po jejich svržení a smrti. 

Lékař, který bažil po krvi

Jako by snad Marat zapomněl na své původní poslání. Coby vystudovaný lékař úspěšně léčil pacienty z vyšších kruhů společnosti. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce v létě roku 1789 ale pověsil svoje povolání na hřebík a místo s nemocemi začal bojovat za prosazování revolučních myšlenek. „Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude,“ hlásal.

Vadilo mu, že gerondisté, kteří se dostali k moci v prvních měsících revoluce, postupují příliš mírně. „Pět nebo šest set uříznutých hlav by vám zajistilo klid, svobodu a štěstí. Falešný humanismus dosud zadržoval vaše zbraně. Kvůli tomu přijdou o život miliony vašich bratrů,“ psal v roce 1790 ve svých novinách s názvem Přítel lidu, které mu vynesly i stejnou přezdívku.

Gilotiny se nezastavily

Přítel lidu se ale příliš přátelsky nechoval. Po svržení gerondistů se ocitl na vrcholu své politické kariéry, stal se nejkrvežíznivějším revolučním vůdcem. Všechno a všichni, kdo by mohli stát v cestě revoluce, muselo být podle něj zničeno. Lidé, kteří se ocitli na jeho černé listině nepřátel, nedostali možnost se hájit. Jako nepřátelé státu šli rovnou na popravu. Pařížští kati tak měli neustále plné ruce práce. Ale Maratovi to stále nestačilo.

Vybízel třeba lid, aby nosil po kapsách kameny a mohl při setkání s případným nepřítelem revoluce hned začít kamenovat. Jindy zase navrhoval, aby se hlavy odpůrců nabodávaly na kůly. Pro výstrahu. Ulicemi Paříže se začal pomalu plížit strach. Přesto Marata davy lidí zbožňovaly. Charlotte si uvědomila, že musí jednat. V červenci roku 1793 se proto vydala do Paříže za ztělesněním veškerého zla, za mužem, který všechny ideály revoluce utopil v krvi.

Po příjezdu si koupila ostrý kuchyňský nůž s ebenovou rukojetí, schovala ho do šatů a vydala se k němu domů. Maratova družka Simone Evrard ji nejprve nechtěla pustit dovnitř s tím, že Přítel lidu je nemocný. Charlotte se ale nenechala odbýt. Tvrdila, že mu nese zprávy o uprchlých zrádných gerondistech ve městě Caen. Nakonec ji Simone přece jen vpustila dovnitř.

Jako by skolila tygra

Marat v té době už téměř nevycházel ven, záchvaty migrény byly úporné, ekzém mu zjizvil tělo, rány hnisaly. Celé dny se máčel ve vodě, během koupelí i psal. Ve vaně přijal i Charlotte, nadšeně, protože zprávy o zrádcích měl ze všeho nejradši. Simone je nechala samotné, zavřela za nimi dveře. Za nimi i zůstala, snad kvůli žárlivosti či zvědavosti naslouchala, co se děje uvnitř. Po Maratově výkřiku vpadla dovnitř, ale jejímu muži už nebylo pomoci.

Zubožené tělo se koupalo v krvavé lázni, ve tváři zůstal výraz šoku a hrůzy. Do místnosti se rychle sbíhali další lidé, kamelot Maratových novin i sousedé, všichni zděšeni obrazem, co se jim nabízel. Charlotte se ani nesnažila utéct. Okamžitě byla odvedena do věznice, jinak by ji rozzuření lidé na místě zlynčovali. „Odpusťte mi, můj drahý otče, že jsem se svým životem jednala bez Vašeho svolení. Pomstila jsem nevinné oběti a předešla dalším katastrofám. Lid se jednoho dne zaraduje, že byl zbaven tyrana,“ vyznávala se za mřížemi v dopise svému otci. 

Před revolučním tribunálem hrdě hlásila, že jednala jen ze svého rozhodnutí, není součástí žádného spiknutí ani nemá komplice. „Prokázala jsem Francii takovou službu, jako kdybych skolila tygra, který uprchl ze sibiřských pralesů, aby se v našich končinách nachlemtal lidské krve,“ pronesla pevně. Soud neměl žádné slitování – rozhodl, že mladá vražedkyně bude sťata gilotinou. Charlotte rozsudek přijala vyrovnaně a s klidem.

Zaujala svého kata

Před popravou odmítla kněze. Charlottiným posledním přáním bylo, aby jeden z členů gardy namaloval její portrét, a pak se mu odměnila kadeří svých kaštanových vlasů. Její vyrovnanost zaujala i kata Charlese-Henri Sansona, který ji doprovázel na káře na její poslední cestě. „Já jsem se každou chvíli otáčel, abych se na ni podíval, a čím víc jsem se na ni díval, tím více jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Nebylo to pro její krásu, která byla vskutku nevšední, ale zdálo se mi nemožné, že celou tu dobu zůstává tak klidná, odvážná. (…) A stále jsem se ujišťoval, jestli neomdlela,“ vzpomínal později. 

Cesta na popraviště byla dlouhá, ulice zaplňovaly davy lidí. „Trvá to dlouho, že?“ optal se jí kat. Ona jen s klidem mávla rukou: „Ach co! Však tam dojedeme.“ Když konečně dorazili na náměstí Revoluce, dnešní náměstí Svornosti, kat si ohleduplně stoupl před ni. Nechtěl, aby viděla gilotinu a rozrušilo ji to. Charlotte ale poodstoupila kousek stranou a řekla: „Vždyť mám právo být zvědavá. Nikdy jsem to neviděla.“ V červeném šatu, symbolu vrahů, kráčela ke gilotině. Nenechala se znervóznit ani hlasitým přihlížejícím davem, ani náhlým letním deštěm. 

Zfackoval její hlavu

Ostří gilotiny onoho 17. července roku 1793 rychle ukončilo Charlottin mladý život. Jeden z přítomných mužů poté přiskočil k její hlavě, popadl ji a vyťal jí políček. Lidé si pak mezi sebou dlouho povídali, jak hlava zrádkyně zčervenala a pohoršeně se zatvářila. Taková neúcta kata Sansona rozzlobila. A dotyčný muž nakonec za své chování vyfasoval tři měsíce za mřížemi. 

To ale nebylo jediné potupení, které po smrti na Charlottu čekalo. Ihned po její popravě nařídili jakobínští vůdci pitvu, aby zjistili, zda byla panna. Stále byli totiž přesvědčeni, že vražedkyně určitě měla nějakého komplice, muže, který vše naplánoval a nejspíše byl jejím milencem. Lékaři ale potvrdili Charlottina slova – popravená žena nikdy s žádným mužem lože nesdílela. 

Z tyrana mučedníkem

Charlottina vize, že „zabila jednoho člověka, aby jich uchránila sto tisíc“, se nenaplnila. Zbavila sice francouzskou společnost tyrana, ale Marat bohužel nebyl jediný, kdo volal po krvi. A tak se krátce po jeho smrti rozpoutala nová vlna jakobínského teroru, jemuž padla za oběť i sesazená královna Marie Antoinetta.

Marat se navíc po smrti stal pro mnoho lidí mučedníkem a téměř až posvátným symbolem revoluce, jeho busty dokonce začaly nahrazovat dřívější krucifixy. Revolucionáři jej uctívali, zatímco Charlottu považovali za zrůdu a špínu Francie.

Teprve po svržení jakobínských tyranů v roce 1795, kdy se zpustošená a zkrvavená Francie začne pozvolna vzpamatovávat, si lidé vzpomenou. Vzpomenou si na mladou ženu, která i za cenu vlastního života chtěla vraždou krutovládce zachránit zemi. Až teprve tehdy se pro ně stane hrdinkou, ne menší, než jakou byla Johanka z Arku.