HISTORIE / Malé dlážděné náměstí v Rovensku pod Troskami je toho květnového dne roku 1945 plné lidí. Tančí, zpívají a slaví, že vřava té strašné války konečně utichla. Ve skutečnosti se však umírá dál. A zde, v srdci malebné krajiny Českého ráje, vytryskne dlouho potlačovaná zloba, nenávist a ponížení z dob protektorátu v nejhorší možné podobě.

Během oslav 10. května roku 1945 na rovenské náměstí najednou přijelo nákladní auto. Na korbě vezlo asi desítku zajatých nacistů, příslušníků jednotek Waffen-SS. Oblečeni byli jen v tílkách, ruce drželi nad hlavou a doprovázelo je auto s kulometem. Jejich osud byl zpečetěn – Revoluční národní výbor v budově místní školy pro všechny z nich vyřkl rozsudek trestu smrti. Do jeho vykonání se vzápětí venku za školou pustili partyzáni, každého odsouzence počastovali ranou do týla. Jeden z esesmanů ale odmítl jen tak stát a čekat, až střela proletí i jeho hlavou.

Rozhodl se utéct. Při potyčce se mu podařilo ukořistit zbraň sovětského partyzánského velitele Ivana Karloviče Nelipoviče. Namířil ji na něj a zmáčkl spoušť. Mohutný muž, jemuž nikdo z místních kvůli jeho postavě neřekl jinak než Velký Ivan, padl k zemi. A rozpoutalo se peklo. 

Stříleli i do dětí

Zhruba pět set metrů dál od školy stál v tu chvíli konvoj asi padesáti odzbrojených vojáků wehrmachtu spolu s více než třemi stovkami německých civilistů. Stáli tam s rukama nad hlavou, před nohama hromádku složených věcí. „Vidím i teď před sebou jednoho staršího chlapa, jak se pořád modlil, pohyboval pusou a vždycky se pokřižoval,“ vyprávěl později jeden z místních občanů, František Fajta.

Se zbraní v ruce je hlídal teprve sedmnáctiletý chlapec, rodák z Rovenska. Jak později vzpomínal, bylo to vůbec poprvé, co držel v rukou samopal. 

Rudoarmějci, po vraždě svého druha zaslepeni vlnou hněvu a nenávisti, okamžitě na místě postříleli všechny zbývající příslušníky SS. Pak ale zbraně obrátili i proti druhé skupině Němců, v jejíž řadách byly i ženy a děti. „Byla tam lípa, za tou jsme se schovávali a viděl jsem, jak je odváděli po šesticích z ulice nad školu a tam je stříleli. Jeden mladý kluk nechtěl čekat, až ho zastřelí, a začal utíkat, přeskakoval ty plůtky směrem ke hřbitovu. Někde na zahradě u Sorejsů ho chytili, přivedli zpátky a zastřelili,“ popisoval nastalou hrůzu Fajta.

Odsouzeni k smrti. Bez soudu

Zbývající Němci se ve snaze zachránit si život rozprchli do všech stran. Pronásledovala je smršť střel. Střílelo se vším, co měl v tu chvíli kdo u sebe – puškami, samopaly, pistolemi. V krvavém zmatku klesl k zemi další ruský partyzán Štěpán Bojaričev. Někteří Němci si lehali na zem, ale nebylo jim to nic platné. Útočníci do nich pálili, stejně jako nemilosrdně doráželi těžce zraněná a ještě se hýbající těla.

Dále čtěte

Henleinovci rozpoutali v pohraničí teror. Plivali i do kočárků, v Habartově umírali četníci

„Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí!“…

Jen poslední řada německých zajatců zůstala stát na místě, jako by hrůzou přikovaná k zemi. „Byly to všechno ženský a ty odváděli za školu. Pamatuju se, že první šla moc hezká asi pětadvacetiletá holka, a to jsem ji obdivoval, s jakým klidem jde na smrt. Ale to už si to rozmysleli a tuhle skupinu odvedli do školy. Ti jediní se zachránili,“ dodal Fajta.

Do nemilosrdného honu se zapojili i někteří rovenští obyvatelé, kteří měli u sebe zbraň. „Rusové začali střílet do Němců, ti se snažili uprchnout, běželi i proti mně, a tak jsem začal taky střílet,“ přiznal pamětník pod záštitou anonymity v rozhovoru pro Český rozhlas, tehdy onen mladý chlapec, který skupinu německých vojáků a civilistů hlídal.

Odplata za válečné hrůzy?

Když konečně masakr utichl, naskytl se pohled na dílo zkázy. Na náměstí i v ulicích zůstaly ležet stovky mrtvých těl – vojáků, civilistů, mužů, žen i dětí. Rovenská kronika jen stručně poznamenává: „Ruští partyzáni pak hlásili, že bylo pohřbeno 365 osob. Na dotaz, kolik mužů, žen, vojínů a civilistů, bylo odpověděno, že na tom vůbec nezáleží, že to byli Němci, a že je to velmi málo za všechny hrůzy, které nacisté spáchali v Rusku a u nás.“ Až o více než půl století později se podařilo exhumovat z hromadných hrobů ostatky 238 lidí. 

Dále čtěte

Přijďte na debatu Pavlem Šafrem a Johanou Hovorkovou. Ve čtvrtek v České Lípě, pak v Hranicích i v Liberci

Poslouchali jste podcast Johany Hovorkové a Pavla Šafra Vyprávěj mi o komunismu? Chystáme k němu sérii debat…

Krev na rukou postupně přikryl čas. O masové vraždě v těch bouřlivých dnech po konci války obyvatelé Rovenska celá desetiletí nechtěli mluvit. Ticho prolomil až v roce 1995 Pavel Matys, který se do Rovenska pod Troskami přistěhoval. Napsal do místních novin článek a zakončil jej slovy: „Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Pochopení ale u místních nenašel. Ba naopak. Přiznal, že ještě dlouho poté, pokaždé, když vešel do hospody, celá ztichla.

Případ sice v roce 1992 začala vyšetřovat policie, ale Státní zastupitelství v Hradci Králové případ odložilo jako promlčený. Onen přímý svědek se přiznal: „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď, anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“

Kříž jako zdvižený prst

Masakr německých civilistů tak dlouhá léta připomínal jen malý pomníček s nicneříkajícím nápisem „Obětem druhé světové války“. Teprve v květnu roku 2021 byl veřejnosti slavnostně odhalen nový smírčí kříž jako symbol smíření s krvavými událostmi ve městě, které se přitom během druhé světové války proslavilo hrdinnou smrtí českého paravýsadku Antimony.

Kříž připomíná lidské tělo, je ohnutý, jako by na sebe bral tíhu smutných událostí smutné doby. Starostka města Jiřina Bláhová tehdy prohlásila: „Pro nás to ale nekončí. Kříž sice přijímá břemeno, pro nás to ale znamená zdvižený prst, že nesmíme zapomenout a nikdy nedopustit to, co se tady před lety událo.“