To, že po odchodu amerických sil bude mít Tálibán nad ústřední vládou navrch, se obecně čekalo. Nicméně rychlost, s jakou obsadil drtivou většinu země a i samotné hlavní město Kábul, přesto udivuje. Zatímco ozbrojení povstalci bez jakéhokoliv odporu místní armády postupují metropolí, z města utíkají tisíce lidí. Americký prezident Biden má sice pravdu, když říká, že Spojené státy utratily balík peněz a vycvičily statisíce vojáků, kteří by teď měli nést tíhu bojů místo odcházejících vojsk NATO. Zároveň je ale zjevné, že se to nepovedlo, a odchod je tak porážkou. Kábul zjevně padne, či přesněji nejspíš padl daleko rychleji než svého času Saigon a stejně jako v případě Jižního Vietnamu i v případě Afghánistánu pocítí valná většina Američanů spíš úlevu než lítost.

Vojáci armád zemí NATO působili v zemi od roku 2001, kdy do země přišli skoncovat s Tálibánem, který poskytoval útočiště teroristické organizaci Al-Káida. Ta byla zodpovědná za útoky na půdě Spojených států z 11. září toho roku. Oficiálním cílem operace byla nejenom porážka tohoto radikálního islámského hnutí, ale následně vybudování stabilního společenského uspořádání. To mělo zajistit, aby se z Afghánistánu už nikdy nemohlo stát útočiště mezinárodního terorismu. Toto první bojiště války proti terorismu zahájené americkým prezidentem G. W. Bushem však brzy zastínil Irák.

Dále čtěte

Koncert PRAŽSKÝ VÝBĚR SYMPHONY oslaví 30 let bez sovětských okupantů. Pokřtíme na něm Týdeník FORUM

Redakce internetového deníku FORUM 24 pořádá spolu s partnery jedinečnou akci: Koncert Michaela Kocába, Michala Pavlíčka a Českého národního symfonického…

Od začátku byla snaha nasadit v Afghánistánu spíše menší elitní jednotky, které měly za úkol vyhledávat úkryty teroristů a cíleně je likvidovat. Zatímco v Iráku bylo od počátku nasazeno 140 000 amerických vojáků, jejich počet v Afghánistánu překročil 50 000 poprvé až v květnu za prezidenta Obamy. Maxima pak dosáhl v letech 2010 a 2011, kdy v zemi působilo 100 000 vojáků armády USA. Od roku 2015 se jejich počet pohyboval mezi 10 a 15 tisíci. Ztráty, jakkoliv tragické, jsou nicotné ve srovnání s počtem amerických vojáků, kteří zemřou při nehodách a výcviku mimo bojové zóny. Afghánistán nikdy nebyl klidný a stabilní, ale teď ho čeká pravé peklo.

Afghánce lepší život nečeká

Je naprosto správné poukazovat na civilní oběti leteckých úderů a dalších aktivit armád NATO. V roce 2017 například Trumpova administrativa rozvolnila pravidla pro použití smrtící síly a počet civilních obětí významně vzrostl. Zároveň je ale pokrytecké tvářit se, že po odchodu armád NATO nastane mír. Rok 2021 má naopak našlápnuto k tomu, aby byl, co se množství zabitých civilistů týče, rekordní. Velké zrychlení lze podle zprávy OSN sledovat od května, kdy byla stažena drtivá většina zahraničních vojáků.

Někteří argumentují tím, že po vítězství Tálibánu nastane přeci jen jisté uklidnění. To je ale naivní představa. Spíš se o těch mrtvých nedozvíme, protože je nebude nikdo hlásit. Tálibán na dobytých územích páchá násilí, které není nutně spojeno s probíhajícím konfliktem, ale spíše se snahou vynucovat si zvrhlou verzi teokracie. Ta s vítězstvím nad centrální vládou nezmizí. K tomu je třeba připočíst statisíce dívek, kterým bude odepřeno nejenom vzdělání, ale jakákoliv základní lidská práva. Budeme se moci hřát myšlenou, že se na násilí už nepodílejí naši vojáci, ale to je tak vše.

Americká porážka a její následky

I když to Amerika nechce říci nahlas, v Afghánistánu prohrála. Z bezpečnostního hlediska to tolik neznamená. Bylo už dlouho zjevné, že tato země nepředstavuje pro Washington klíčový bezpečnostní zájem. Nicméně úplně bez následků tento debakl také nebude. Tálibán se sice v mírové dohodě zavázal, že už nebude poskytovat útočiště mezinárodnímu terorismu, ale kdo jim v tom zabrání, když je zjevné, že Spojené státy postrádají odhodlání s tím cokoliv dělat? Především pro sousední Pákistán může jít o velký problém.

Dalším citelným následkem bude velká migrační vlna. Každý týden teď Afghánistán opustí 30 000 lidí. Další čtvrtmilion Afghánců opustil své domovy jen od května, byť zatím zůstává v zemi. Je ale zjevné, že i kdyby se za hranice vydal jen zlomek těch, kteří byli násilím vyhnáni, a jen část z těch, kteří přes hranice proudí, se vydala do Evropy, půjde o značné množství lidí. Tedy ne že by to vzhledem k půlmiliardové populaci Evropy reálně znamenalo víc než plivnutí, ale politické následky budou jistě silnější.

Ústup Ameriky

Na druhou stranu není třeba se bát toho, že by odchod z Afghánistánu signalizoval Rusku nebo Číně, že jsou Spojené státy oslabené. Americké výdaje na zbrojení naopak v posledních letech rostou. Moskva i Peking jsou si navíc dobře vědomé, že ústup z málo důležitého Afghánistánu neznamená, že by Washington nebyl ochoten bránit například Pobaltí nebo Tchaj-wan. Může ale určitě očekávat škodolibé reakce a snahu porážku využít propagandisticky. Amerika si tento neúspěch může dovolit. To ovšem nic nemění na tom, že pro Afghánistán to bude krvavá tragédie.