Seděl skromně a trpělivě v koutku malé místnosti Městské knihovny na Mariánském náměstí a čekal na moje otázky. Letos v červnu oslavil jeden z nejvýraznějších polských filmařů Krzysztof Zanussi 84. narozeniny, ale jako vetchý stařík rozhodně nevypadal. Zasedal v porotě přehlídky středoevropského filmu 3KinoFest a zjevně ho to těšilo. Oči mu živě těkaly po okolí a na mou otázku, jak to dělá, že vypadá výborně, opáčil: „Nedělám s tím nic. Jen tak žiju, moc nesportuju, prostě mi bylo dáno shůry.“ A potutelně dodal: „Možná je to i tím, že jsem se pozdě oženil. Zbylo mi dost sil.“

V Praze nejste zdaleka poprvé. Na co se těšíte, když sem přijíždíte?

Mám rád váš jazyk, čeština je nádherná. A taky Prahu, její starobylý ráz, zákoutí a historická místa. Varšava je hezká, ale ve srovnání s Prahou je to vesnice. Svého času jsem velmi intenzivně sledoval i vaši novou vlnu, Formana, Passera, Chytilovou, Menzela. Ovlivnili mě.

V Praze jste tentokrát jako člen poroty festivalu 3Kino, přehlídky středoevropského filmu. Mají si tyhle země, tedy Maďarsko, Polsko, Česko a Slovensko, ještě vůbec co říct? Politicky jsou každá jinde. 

Myslím, že ano. Politika je jedna věc a umění druhá. Film je tu mimo jiné proto, aby spojoval, vysvětloval, reflektoval. A letošní vybraná kolekce byla velmi dobrá a inspirativní, žánrově barevná.

Dokáže vás po těch letech ještě nějaký film překvapit?

Zkušenosti z porot bývají kolísavé a vždycky závisí na tom, jaká kolekce je zrovna k vidění. Mě na tom baví i jazyková komunikace a národní mentalita kolegů. Před více než čtyřiceti lety jsem seděl v porotě karlovarského festivalu a díky tomu jsem se naučil trochu česky. Nestává se mi už moc často, že by mě některý soutěžní film vyloženě překvapil. Kdybych to vzal obecně, byly to z poslední doby dva snímky. Britský film 1917, velmi osobitý, neobvyklý pohled Sama Mendese na první světovou válku. A pak polský Johnny, od mladého debutanta Daniela Jaroszeka, který vypráví v kulisách hospice svěžím způsobem o skutečné podstatě víry.

V 70. letech jste byl…