Historik doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. FOTO: Alena Spálenská / FORUM 24
FOTO: Alena Spálenská / FORUM 24
ROZHOVOR / Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna by si přál, aby jím vedená instituce sídlila v Petschkově paláci, kde se nyní nachází ministerstvo průmyslu a obchodu. Zároveň v rozhovoru pro deník FORUM 24 zhodnotil, jak se vyvinula kauza bývalých zaměstnanců oddělení vzdělávání, o níž se hovořilo před několika měsíci.
Jak se vyvinula vyhrocená situace v ÚSTRu? Podařilo se navázat dialog?
K dialogu jsou zapotřebí dvě strany. Dnes již bývalí zaměstnanci oddělení vzdělávání ale zvolili konfrontační přístup prostřednictvím médií, nikoliv dialog s vedením Ústavu pro studium totalitních režimů. Ve chvíli, kdy se jim nic nedělo a vedení deklarovalo pokračování všech projektů, sami podali výpověď (čímž mimochodem pokračování projektů, na nichž se podíleli, zásadně ohrozili) a sami odešli. Mile mě překvapilo, že na pět míst do oddělení vzdělávání se nám přihlásilo přes padesát kvalitních uchazečů, z nichž jsme vybrali špičkové odborníky.
Mnohokrát jsme četli i psali o sporech s tzv. revizionisty. Dá se říct, jaký pohled zejména na období normalizace v ÚSTRu převládá?
V Odboru výzkumu a vzdělávání převládají zkušení historici a historičky, jejichž poslední práce odpovídají na vaši otázku. Nezaznamenal jsem, že by kdokoliv z nich adoroval tzv. normalizaci.
Kolik lidí nakonec odešlo a mělo to nějaký vliv na fungování instituce?
Jak jsem řekl, odešli bývalí kolegové a kolegyně z oddělení vzdělávání. Na chod instituce to nemělo žádný vliv, naopak nám to umožnilo postavit nové oddělení vzdělávání s důrazem na kvalitu, plnění zákonného poslání a názorovou pestrost.
Ředitelem ÚSTR jste se stal na základě koncepce, s níž jste vyhrál výběrové řízení. Nastanou v instituci ještě nějaké změny? Co můžeme čekat například na podzim, přijdou nějaké další složité situace?
Během prvního roku ve funkci se novému vedení podařilo uskutečnit reorganizaci celého Ústavu a postavit klíčový Odbor výzkumu a vzdělávání na nohy. Bylo znovu obnoveno oddělení zkoumající období 2. světové války a vytvořena oddělení odpovídající zákonnému poslání Ústavu. Dále proběhlo pečlivé zhodnocení všech projektů. Nikdy jsem se netajil tím, že ÚSTR by se měl zaměřit na velké, syntetizující projekty a opustit předchozí roztříštěnost, kdy na Ústavu fungovalo na 50 dílčích projektů. Rovněž jsem se nikdy netajil tím, že projekty typu Muzeum dělnického hnutí pro 21. století či jugoslávští dělníci za normalizace nemá ÚSTR ze zákona zkoumat.
Zajímalo by mě, zda ve fungování ÚSTR, pro vaše výstupy a třeba pro komunikaci s veřejností hraje nějakou roli válka na Ukrajině. Dá se říci, že se třeba v tom, jaké jsou vaše priority, něco změnilo?
Válka na Ukrajině změnila celou společnost. A pokud jde o náš Ústav, ukázalo se, jak důležité je předávat veřejnosti nezkreslené informace o naší komunistické minulosti a jak nebezpečný je tzv. revizionismus, bagatelizující zločinnost komunistického režimu. Ostatně nebyla náhoda, že Putin svoje tažení na Ukrajinu „legalizoval“ právě obdobným revizionismem, kdy jej označil za denacifikační proces. Jsem rád, že u nás pracuje dr. David Svoboda, vynikající ukrajinista, který za poslední rok udělal velký kus práce právě směrem k veřejnosti, kdy vysvětloval pozadí současného ruského imperialismu.
Dopadnou na ÚSTR také škrty a nutnost šetření ve státním rozpočtu?
Škrtům se nevyhne žádná státní instituce, tedy ani ÚSTR. Chápu, že se nikomu nelíbí, pokud se mu sníží rozpočet, ale domnívám se, že každý rozumně uvažující člověk musí pochopit, proč to současná vláda dělá. Škrty nikomu nepřinesou popularitu, ani politické body. Ale tady se jedná o budoucnost nejen naší generace, ale především našich dětí. A rád bych v tomto ohledu zdůraznil, že ÚSTR, aniž by dostal jedinou pracovní tabulku navíc, jedinou korunu navíc, dokázal během krátké doby zpracovat podklady pro ministerstvo práce a sociálních věcí, na jejichž základě dojde ke snižování důchodů prominentům komunistického režimu. Ještě jednou děkuji všem kolegům a kolegyním z Odboru výzkumu a vzdělávání, kteří se na seznamech prominentů podíleli. Jak jsem řekl při jednání s panem místopředsedou vlády Marianem Jurečkou, jako ředitel ÚSTR považuji takovou činnost za důležitou z hlediska morálního vyrovnání se s minulostí. A zcela souhlasím s panem ministrem, který odkázal na známé heslo z listopadu ’89: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!
Velkým tématem je také nové sídlo instituce. Jak to v této věci vypadá?
Každá instituce stojí a padá se svým vlastním sídlem. V únoru 2024 tomu bude již sedm let, co nemá ÚSTR vlastní budovu, ale je rozstrkán po celé Praze, přičemž platí drahý podnájem. Jsme jedinou paměťovou institucí tohoto typu z celého bývalého východního bloku, která nemá vlastní sídlo. Z naší budovy v centru Prahy se stalo neblaze proslulé žižkovské torzo, hyzdící své okolí. Za tuto situaci ale nemůže ani současné vedení ÚSTR, ani vládní koalice. Tato katastrofa jde za předchozím vedením (pánové Hazdra a Matějka). Jsem rád, že se současná vláda ve svém programovém prohlášení zavázala k podpoře paměťových institucí. Není žádným tajemstvím, že se snažíme získat nové sídlo v Petschkově paláci.
A proč právě Petschkův palác?
Nechceme jej z důvodu nenasytného papalášství, a ani nám nejde o jakoukoliv budovu v Praze (ze zákona musíme sídlit v hlavním městě). Jak víte, v případě Petschkova paláce se jedná o skutečný genius loci, přesahující svým významem středoevropský prostor. Jedná se o budovu, v níž se doslova krví psaly moderní dějiny našeho národa. Přes 30 tisíc českých vlastenců, statečných mužů a žen, bylo v jeho prostorách brutálně mučeno i zavražděno. Ano, slyšíte dobře, přes 30 tisíc! Ústav pro studium totalitních režimů chce Petschkův palác otevřít veřejnosti. Hodláme v něm zřídit moderní muzeum zločinů nacismu a komunismu, a to nejenom v přízemí (kde zastaralou expozici stále vede Vodičkovo sdružení!), ale napříč budovou, včetně kanceláří. A nejenom muzeum, ale i moderní badatelnu a knihovnu pro širokou veřejnost (máme desítky tisíc vzácných knih, které nyní nečinně leží v depozitářích). A v neposlední řadě bychom zde pořádali konference, semináře, výstavy a prezentace naší práce.
Jsem přesvědčen o tom, že Petschkův palác má sloužit veřejnosti. Není náhoda, že mnohé zahraniční paměťové instituce jsou umístěny v prostorech majících vazbu na minulost daného národa. A rád bych podotkl, že pouze dvě sídla gestapa v Evropě přečkala bez úhony druhou světovou válku. Petschkův palác je jedním z nich. Lidsky zcela rozumím tomu, že se úředníkům z ministerstva obchodu a průmyslu z Petschkova paláce (sídlí tam od roku 1948) nechce. Ale oproti nám mají dostatek jiných budov, mají kam jít. A nezlobte se, prostory Petschkova paláce nemají sloužit pro bankety a rauty, což mi přijde, mírně řečeno, nedůstojné, ale mají se otevřít veřejnosti, zvláště mladé generaci, která mnohdy ani netuší, že kousek od Václavského náměstí se nachází budova, v níž za naši svobodu zaplatili životem stateční čeští odbojáři.
