Milan Kundera FOTO: Moravská zemská knihovna v Brně / se souhlasem
FOTO: Moravská zemská knihovna v Brně / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Je nepochybné, že smrtí Milana Kundery odešla velká osobnost evropských kulturních dějin, a minuta ticha v Evropském parlamentu to potvrzuje. A je celkem přirozené, že nyní řada politiků i umělců vyzdvihuje jeho kvality. Může nás třeba také naplňovat pýchou, když o našem rodákovi píší s takovou úctou světová média. Když by ale tato adorace nedostala kritický kontrapunkt, snadno by mohla nabrat dimenzi kýče. Proto stojí za připomenutí i ty stránky Kunderova života a díla, jež pýchu nevzbuzují.
Ještě předtím se podívejme na chválu z francouzského tisku, který označuje Kunderu za „romanopisce existence“, čímž se naznačuje filosofující charakter Kunderových románů. Deník Libération také napsal o Kunderově „nekonečné svobodě psaní“. List Le Figaro uvedl, že Kunderova tvorba překonala ideologické i filosofické rozpory. Střízlivější je poznámka na webu listu Le Monde, která uvádí, že Kundera měl „složitou intelektuální i osobní dráhu“. Autor článku ovšem po právu ocenil, že se Kundera statečně zastal Salmana Rushdieho a jeho sbírky Satanské verše, když na něj ajátoláh Chomejní vyhlásil fatwu.
Kunderovo dílo má ve světové literatuře své nezpochybnitelné místo. Konkrétně romány Žert nebo Valčík na rozloučenou patří jistě do její první ligy. Jiné Kunderovy romány se ale poněkud přeceňují. Nesnesitelná lehkost bytí je tak filosoficky existenciální, že ústí v podstatě do prázdna. A mnozí se shodují na tom, že Slavnost bezvýznamnosti je tak nudná, až je v řadě Kunderových děl takřka bezvýznamná. Ale je jasné, že se vkus čtenářů liší podle jejich naturelu.
Pak tu jsou ovšem díla, která nelze posuzovat z hlediska estetického vkusu, nýbrž vkusu docela jiného druhu. Stalinistické počátky Kunderova díla byly zcela nevkusné a Státní cena Klementa Gottwalda, kterou dostal za hru Majitelé klíčů, ukazuje, že komunistický režim oceňoval mladého literáta coby ideologicky věrného. To samozřejmě skončilo, když se Kundera postavil na stranu experimentu se socialismem s lidskou tváří. Po srpnové sovětské invazi se Kundera ocitl na černé listině a my jsme k němu vzhlíželi jako k protirežimní celebritě. Až později v dospělosti jsem se seznámil s Havlovou polemikou nad Kunderovým esejem, v němž si v roce 1969 pochvaloval, jak Češi ukázali světu svoji velikost a oddanost věci socialismu v konfrontaci se sovětskými tanky. Havel mu zcela správně odpověděl, že tato česká sebechvála má rysy směšnosti.
Mnohem lepší byl Kunderův esej Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy. Kundera zde brilantně popsal situaci středoevropských satelitů Sovětského svazu, kterým byla násilně odňata jejich příslušnost k Západu, což se rovná civilizační destrukci. A také popisuje, že „na východních hranicích Západu je Rusko více než jinde vnímáno jako Anti-Západ; jeví se nejenom jako jedna z velmocí mezi jinými, ale jako zvláštní civilizace, jiná civilizace“.
Bohužel ale i tento esej ústí do jisté prázdnoty, a navíc beznaděje, s níž autor konstatuje, že Západ se přestává o svoji středoevropskou součást zajímat, a ještě se z něj – na rozdíl od nás – začíná vytrácet smysl pro kulturní hodnoty. Ty podle Kundery hájili právě spisovatelé, kteří se v komunistických zemích vzbouřili proti nesvobodě.
Kundera si ve svém intelektuálně levicovém rozpoložení ponechal kritický odstup od masové kultury i svobodného trhu. Nicméně vývoj ukázal, že se Kundera spletl. Západ na středoevropské země rozhodně nezapomněl. Potvrzuje to rozšíření Evropské unie i NATO na východ. Kulturní úroveň Západu tržní ekonomika přitom nijak nesnížila a je směšné tvrdit, že my jsme byli díky disidentské literatuře něčím kulturnější.
Největší skvrnou Kunderovy životní dráhy ale zůstává událost z 50. let, kdy Kundera zcela zjevně zapříčinil zavření člověka, který měl být západním agentem. Po Kunderově hlášení byl tento člověk zatčen a strávil v kriminále a v uranových dolech přes 12 let. Je dost šokující, že se Kundera nikdy za tuto věc neomluvil a neprojevil ani lítost. Jeho fanoušci tuto kapitolu omlouvají různě. Od zpochybňování celé události až po zlehčování, že se v té době práskat muselo.
Poslední Kunderův vstup do veřejného života vzbuzuje rovněž rozpaky. Jde o slavnou večeři s premiérem Andrejem Babišem v Paříži. Oligarcha, který v Česku brutálně poškodil svobodu médií, nutně potřeboval, aby ho Kundera touto večeří legitimizoval, a Kundera to pro něj udělal. Tím se zařadil do zástupu příslušníků české intelektuální elity, kteří Babišovi aktivně pomohli destruovat v Česku liberální demokracii.
Je to typické a Milan Kundera zůstane symbolem rozpornosti české inteligence. Symbolizuje jak její kvality a výkony, tak i její slabosti i selhání. Je jedině logické a smí se to říct, i když někdo slavný právě zemřel: Totiž že nám z této rozpornosti může a má být smutno. To, že se Kundera rozhodl být po pádu komunismu raději Francouzem než Čechem a že ke své rodné zemi zaujal rezervovaný postoj, bylo jeho právem a svobodnou volbou. Okolnosti, za jakých se to stalo, bychom si ovšem měli uvědomovat. Kundera by doma čelil příliš mnoha nepříjemným otázkám. A je kuriózní tečkou, že to češství Kunderovi vrátil až Babiš. To je opravdu jen nesnadno snesitelná lehkost bytí.
