Žijeme v postideologické době, hodnotové škály se proměnily, tradiční dělení na pravici a levici už neplatí… Podobné úvahy zaznívají už řadu posledních let. Můžeme si o nich myslet ledacos a přinejmenším částečně je rozporovat. Nicméně řeč je většinou o hlavním proudu stranického spektra, dynamický vývoj přitom nastává i na jeho okrajích. Například teď u nás.

Konkrétním příkladem může být pestrost řečníků na nedávné protivládní demonstraci na pražském Václavském náměstí. Vidět jsme tu mohli komunisty (jak předsedkyni strany a doslova eurokomunistku Kateřinu Konečnou, tak stoupence tvrdé linie a prezidentského kandidáta Josefa Skálu), okamurovce se sociálnědemokratickými kořeny Jaroslava Foldynu či šéfku Trikolory – tedy deklaratorně konzervativně-pravicového subjektu – Zuzanu Majerovou.

Dále čtěte

Babiš jel dělat kampaň. Žádné velké mítinky a přístup jen pro vybrané novináře

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš začal s volební kampaní. Odjel do severních Čech, kde se setkává s lidmi. Jelikož se…

Anebo také Miroslava Ševčíka, který se pro změnu léta vydává za liberálního ekonoma a je děkanem Národohospodářské fakulty VŠE, v minulosti tam ale působil v Ústavu marxismu-leninismu a byl kádrem KSČ. To vše pod tóny hymny zpívané Tomášem Hnídkem alias Ortelem. Následná protestní akce odborářů byla proti tomu jen hodně slabým odvarem.

Společný nepřítel

Nejde ale ani tak o jednu akci, jakkoliv viditelnou, ale spíše o splývání všech těchto proudů na základě názorové blízkosti. Netýká se to jen pouhé protivládní rétoriky, to by bylo příliš široké a obecné. Je to silný odpor k různým progresivistickým tendencím, ať už v genderové či „zelené“ rovině. Je to nevraživost nejen k bruselské byrokracii – i to je vlastní také dalším politickým silám – ale k evropské integraci jako takové. Jisté názorové souznění bylo patrné také v souvislosti s kritizovanými anticovidovými opatřeními.

Dále čtěte

Rozšířené vydání knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží rychle mizí. Ve skladu už jich máme jen pár, neváhejte

Češi mezi pravdou a lží. Tak se jmenuje kniha Pavla Šafra, které se prodalo více než pět tisíc kusů. I…

V části tohoto nesourodého společenství pak také bují negativistický postoj k NATO a našim euroatlantickým vazbám, s důrazem na „zločinné“ chování Spojených států amerických. Patrné jsou v tomto segmentu také sympatie k Rusku a s tím spojené promoskevské (a protikyjevské) postoje k nynějšímu konfliktu na Ukrajině.

A jako spojovací článek pak důraz na „obyčejného člověka“, někdy s přívlastkem „českého“, přerůstající v antielitářství. Přehlédnout nelze ani občasné výpady vůči liberální demokracii jako takové, i když tady by paušalizování bylo nespravedlivé. Ostatně i komunisté mají historicky demokratické principy rádi, neboť díky nim se dostávají k moci – a teprve pak mohou začít s jejich destrukcí.

Společná řeč?

Vyplývají z toho nicméně dvě hlavní otázky. Nakolik tyto donedávna ještě soupeřící až znepřátelené elementy směřují k homogenitě a spolupráci? A jakou mají reálnou politickou sílu?

Přesnější odpovědi dá samozřejmě až blízká budoucnost, leccos ale odhadnout lze. Pravé i levé extrémy nyní našly společného nepřítele, ať už v podobě současné vlády či u výše zmíněných témat. S jistou nadsázkou to lze přirovnat ke vztahům v některých subkulturách za normalizace – anarchisté a punkeři v odporu ke komunistickému režimu také dokázali najít společnou řeč se skinheady, což se ovšem po listopadu 1989 dramaticky změnilo.

Je to tedy především spojenectví účelové, ačkoli některé vazby mohou zůstat a položit základ novým politickým silám. Už jen proto, že mnozí společní nepřátelé – např. progresivistické trendy – nejen nezmizí, ale mohou dál nabírat na síle.

Rozděleni, a proto oslabeni

Podobně je to s politickým potenciálem. Rozdrobenost krajního spektra mu v politickém systému neumožňuje větší vliv, i přesto, že matematickým součtem podpory obvykle dojdeme ke zhruba pětině voličstva, což není úplně zanedbatelný potenciál. Nicméně, bez oslovení širších vrstev obyvatelstva a vzhledem k nízkému koaličnímu potenciálu se k reálné politické moci budou dostávat jen těžko.

Dále čtěte

Jan Keller a Václav Klaus se ocitli na jedné lodi. Myšlenek bývalého europoslance za ČSSD si všimli v Rusku

Sociolog Jan Keller, bývalý europoslanec za ČSSD, má drobný úspěch. Jeho myšlenek si všimli v Rusku a citují ho. Nikoli…

Více prosadit se daří pouze SPD, která je šikovně rozkročena. Jednak nad pomyslnou hranicí oddělující mainstreamové a krajní strany, zároveň v sobě mísí pravicové i levicové („dělnické“) prvky, trošku po vzoru francouzské Národní fronty, zvláště za dob Jeana-Marie Le Pena. A straně Tomia Okamury to přináší volební ovoce, jak se nedávno ukázalo.

V komunálním klání se SPD podařilo posílit pozice, poprvé má zastupitele ve všech krajských městech a v jednom obvodu (Karlovy Vary) dokonce její nominantka postoupila do druhého kola senátních voleb. A solidní pozici si drží i v celostátních průzkumech, nedávné volební modely agentur Kantar CZ i Median straně shodně přiřkly 11,5 procenta.

To je ovšem příběh pouze SPD a případně jejích partnerů. Komunisté se potácejí kdesi mezi dvěma až třemi procenty, ještě o něco hůř je na tom samotná Trikolóra. Zde je asi představa nějaké širší volební spolupráce přece jen hodně divoká, nicméně na ulici to funguje. Zatím jen tam…

Vyšlo na webu Pravý břeh