Španělsko žije přípravami na referendum o nezávislosti Katalánska. Mělo by se konat 1. října. Stoupenci referenda se chystají do akce, odpůrci referenda – španělské státní instituce v čele s vládou – je doslova sbírají po ulicích a snaží se jim v přípravách zabránit. Těžko říci, jestli se referendum skutečně bude konat, a pokud ano, jak moc reprezentativní bude jeho výsledek. V zahraničí referendum zatím nebudí valný zájem, ale uvidíme po něm. Tedy pokud se uskuteční. Přinejmenším členské země EU by se o ně zajímat měly. Vždyť mohou dostat nového partnera, když nedávno jednoho ztratily. Zase by nás bylo dvacet osm!
Týden předtím, 25. září, se má konat podobné referendum v Iráku na území pod správou KRG (Kurdská regionální vláda) v Erbílu. Nebude to referendum o okamžité nezávislosti iráckého Kurdistánu, která je ale podle Mustafy Barzáního možným budoucím důsledkem. Barzání ovšem už od roku 2015 vládne bez mandátu vzešlého z voleb.
Hlavním cílem je zesílení tlaku na ústřední vládu v Bagdádu, s níž vedou iráčtí Kurdové dlouhá a zatím neproduktivní jednání o „spravedlivějším dělení“ zisků zejména z těžby a exportu ropy. Jakoby stranou, ale ve skutečnosti určitě ne ve stínu, zůstává požadavek Bagdádu na obnovení své kontroly nad jednou třetinou území, které KRG považuje za své. Na této třetině se nachází Kirkúk, ropný zlatý důl. Velká část tamějšího obyvatelstva nejsou Kurdové, ale Arabové a Turkmeni a ti si referendum nepřejí.
KRG požaduje 17 % iráckého rozpočtu, a protože k dohodě zatím nedošlo, Bagdád pro jistotu neposílá do Erbílu skoro nic. Chybějící prostředky z Bagdádu si Erbíl opatřuje jinde – prodává ropu na svůj účet přes turecké terminály u Středozemního moře. Ropa si na burzách už dlouho nevede příliš dobře a Erbíl začíná pociťovat dopady ekonomické krize. Mohutná turecká přítomnost v ekonomickém životě kurdské autonomie nestačí výpadek nahrazovat.
Katalánské referendum je v zahraničí vnímáno jako v podstatě vnitrostátní záležitost, která není hrozbou pro nikoho kromě integrity Španělska. V krajním případě by tak k těm zemím EU, které vznikly rozpadem větších státních celků i bez referenda (k České republice, Slovensku, Slovinsku a třem baltským státům) přibyl další. „Nový“ člen EU jen co do data narození, Katalánsko je ve skutečnosti v EU už od roku 1986.
Zato kurdské referendum, to je jiná káva. Posílení kurdské autonomie v Iráku by nezůstalo bez dopadu na kurdské obyvatele Turecka, Sýrie a Íránu. Názor syrské vlády v tuto chvíli nezajímá nikoho, ale mezi Ankarou a Teheránem probíhají intenzivní diplomatická jednání. Nejen o Kurdech, ale i o nich. Když je znepokojeno Turecko a když se ve věci angažuje Írán, nemohou USA zůstat stranou. Konec konců je jejich zodpovědností nejen vláda v Bagdádu, ale i vláda v Erbílu.
Turci mluví o „nezodpovědnosti“ KRG, USA zase o svém přání vidět Irák „sjednocený, stabilní, demokratický a federální“. To je dost neskromné přání, které nebude hned tak splněno v úplnosti. V Bagdádu a v Erbílu se krátce po sobě objevili americký ministr obrany J. Mattis a turecký ministr zahraničí M. Çavuşoğlu. Telefonicky mluvil s Barzáním americký státní tajemník R. Tillerson.
Irácká vláda tvrdí, že výsledek „nikdy nepřijme“, protože referendum je podle ní protiústavní. KRG zase tvrdí, že termín jeho konání je „neměnný“. Zatím je čas a je možné, že se nakonec najde úniková cesta pro všechny. Irák by tak zůstal sjednocený i federální, třebaže ne stabilní a opravdu demokratický. Z Kirkúku dál poteče ropa do Turecka a Bagdád si ponechá kontrolu nad prostředky, které má Erbíl slíbené.
Nikdo v Iráku, pokud je soudný, a určitě nikdo v okolních zemích, nemá zájem na vypuknutí vnitroiráckého konfliktu. Kurdský sen o vlastním státě ještě dlouho, ne-li navždy, zůstane snem, protože jeho naplnění by znamenalo příliš velké riziko pro Turecko a pro Írán. Krize v Turecku by znamenala velké riziko pro Evropu i pro USA. Jelikož nic není zadarmo, musí za regionální stabilitu někdo zaplatit. Aby to nebyli jen Kurdové, které by to mohlo vést k pokusu o „jiné řešení“, bude třeba najít vhodnou kompenzaci. Tou by mohla být posílená autonomie v rámci Iráku, ale bude to chtít Bagdád?
Jsme tedy v podstatě zase tam, kde už před sto lety – rozpad Osmanské říše vedl ke vzniku dnešní politické mapy Blízkého východu a k obnažení všech dělících linií, které se zde nacházejí. Za sto let se nepodařilo vyřešit nic podstatného. Zřejmě je to osud této části světa, kde uspokojení jedněch vede ke zničení druhých nebo aspoň k jejich frustraci.
Západní velmoci a s nimi Turecko pracují dnem i nocí, ve všední dny i ve svátky, aby udržely alespoň zdání nějakého řádu (pracují i Írán, Rusko a Izrael, ale nikdo jim to nechce přiznat). Kurdské referendum má potenciál dnešní slaboučký řád poškodit, proto je mu věnována péče nesrovnatelná s referendem katalánským.
