Evropa má problém: totiž obrovské tsunami uprchlíků z destabilizovaných oblastí severní Afriky a Blízkého východu. Je málo sporné, že vyspělý Západ má na tomto vývoji spoluvinu. S jeho pomocí se tam sice podařilo odstranit nebo podstatně oslabit ukrutné, nelidské režimy, jenže jejich místo nezaujal žádný útvar, který by dokázal plnit aspoň základní sociální a bezpečnostní funkce, jež svým občanům chtě nechtě poskytuje i ta nejkrutější organizovaná tyranie. Pokus o export Pravdy, Lásky a Demokracie do těchto nehostinných končin formou know-how (česky hraběcích rad) selhal a smrtelně ohrožené obyvatelstvo hledá záchranu ve spořádané a civilizované jižní Evropě.  Země EU, které nekončící tsunami zalévá, mají ovšem velký problém. Evropská komise se pokouší přenést pomocí přerozdělovacích kvót aspoň část jeho váhy na ty své státy, které nejsou pohromou bezprostředně zasaženy. To vzbuzuje v obyvatelích těch zemí obavy, zvlášť když se ukazuje, že výše kvót průběžně narůstá. Země z východní části EU trápí spíš než imigranti z Afriky vzrůstající agresivita Putinova Ruska, které si  právě získává na Ukrajině předpolí pro svůj „Drang nach Westen“. Limity možného jsou jasné: problém severní Afriky a Blízkého východu nelze vyřešit tím, že se všechno obyvatelstvo přesune do Evropy. O tom, že by se lodě i s uprchlíky měly na širém moři posílat pod hladinu, je sice možné tu a tam psát na internetu,  ale je to v našem civilizačním a kulturním okruhu, kde naštěstí pořád ještě hraje velkou roli křesťanství, prakticky neproveditelné. Projekt, že problém se má řešit tam, kde vznikl, a že jediné řešení je „pomoc na místě“, je sice jistě správný, ale velmi dlouhodobý: pokud se nevyřeší politické a mocenské předpoklady jeho provedení, setrvává i on v rovině hraběcích rad. Neměli bychom si ovšem namlouvat, že situace není v zásadě velmi přehledná: naši spojenci a partneři v EU (zvláště někteří) mají problém. Jistě to nejsou partneři a spojenci ideální, dokázali bychom si vymyslet jiné, daleko lepší. Jako alternativa je ovšem k dispozici bohužel jedině Vladimir Putin. Pokud si ohrožené země s masovou imigrací účinně neporadí, a pokud jim nepomohou ti, kteří bezprostředně ohroženi nejsou, rozvrátí je to. Pak budou ohroženi i ti, kterých se invaze uprchlíků bezprostředně nedotýká. Dotýkají se jich však samaritánské choutky Putinova Ruska – a až dojde na lámání chleba, bude tu vůbec ještě někdo, kdo by jim mohl pomoci? Obecně vzato, spojenectví stojí na tom, že občas pomůžeme někomu ve věci, která se nás  teď přímo a bezprostředně netýká, abychom mohli doufat, že někdo jednou pomůže nám ve věci, která se bezprostředně nebude týkat zase jeho. A doufat budeme moci jen tehdy, pokud se i naší zásluhou prosadí slušnost a solidarita jako precedens. Je přitom samozřejmě možné a nutné bavit se o podmínkách a okolnostech pomoci, jež by neměla být taková, že druhému dvakrát moc nepomůžeme a sebe pořádně poškodíme, a měla by zároveň myslit na dlouhodobé řešení problému. Jenže pomoc a solidarita jsou něco, co se při všech těchto úvahách musí jaksi vytknout před závorku. Problém kvóty pro migranty má ovšem také svou závažnou vnitropolitickou stránku. Je to u nás citlivá záležitost a probouzí v lidech pochopitelné, leč málo pozitivní city. Cítí se být ohroženi a postrašenost je sestra sobectví a bezohlednosti. Tím se otvírá široké pole působnosti pro strany, které jsou z toho či onoho důvodu v rejži a cítí potřebu za každou cenu nabrat voliče a sympatizanty, ber kde ber (v současné době výrazně např. ODS). Za podobným úsilím stojí pesimistické, leč neoprávněné přesvědčení, že člověka lze daleko lépe uchopit za jeho slabiny než za jeho dobré stránky a že darebáků je v každém okamžiku k dispozici víc než slušných lidí. To vůbec není pravda, protože darebákem se člověk stává, a může taky darebákem přestat být. Populistická bezohledná politika tohoto typu nevede zpravidla k tomu, že získá pro stranu spoustu voličů a sympatizantů, ale pouze k tomu, že dělá ze slušných lidí darebáky a mohutně podporuje plíživý proces buranizace české společnosti. Faktický zisk voličů bývá vždycky podstatně menší než druhotné škody na jejím morálním stavu. Všeobecně se tedy v souvislosti s problémem kvót dá říci: tím, že nepomáháme jiným, ničíme sebe. Bohumil Doležal