Všichni chápou, že chcete-li vědět cokoliv o ANO, podívejte se na Andreje Babiše, jelikož ANO rovná se Babiš. Platí to i pro evropskou agendu, i když tam to dosud bylo trochu složitější: na budování image proevropského liberála, který se skvěle cítí ve společnosti Guy Verhofstadta, měl Andrej Babiš europoslance Pavla Teličku a Petra Ježka. Jejich schopnosti, konexe a um tlumily Babišovy domácí populistické výkřiky o eurozóně nebo migrační krizi, které sice bezvadně sloužily k uspokojení potřeb části české veřejnosti, v kontextu unijního liberalismu ale působily jako pěst na oko.

Jenže jak Pavel Telička, tak Petr Ježek se v pozici předsedových rolbařů v posledních měsících přestali cítit komfortně, s hnutím ANO se rozešli a nechali jeho majitele v plné nahotě. Fíkové listy spadly, ve světle evropských reflektorů už je pouze samotný Babiš. Pohled je to nevábný, bohužel ke škodě České republiky.

Nehorázná nekonzistence

Představy Andreje Babiše o evropské integraci a české evropské politice naplno vyvřely na konci ledna, kdy premiér v demisi navštívil Brusel. Babiš nejenže zvládl pohovořit s vedením Evropské komise, ale hlavně poskytl rozhovor hned několika předním evropským sdělovacím prostředkům. Českému čtenáři je hojně reprodukovaly tuzemské deníky a zpravodajské servery, bohužel se ale dá velmi snadno dostat i k originálům. Ty dokládají, že pověstný „bakalapress“, jak Andrej Babiš tituluje jiná než svá média, ho vlastně ještě šetřil.

Míra nekonzistence a diletantismu, kterou se Andrej Babiš v Evropě prezentoval, je obrovská a pro funkci předsedy vlády, hlavního garanta evropské politiky České republiky, hanebná. Premiér třeba v jedné větě kritizuje, že evropskou integraci dnes diktuje trio Německo, Francie, Evropská komise, ale ve druhé větě jako jednoho ze svých největších evropských politických spojenců uvádí koho? Francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který na integraci tlačí.

Nebo: Andrej Babiš jedním dechem odmítá, aby se po odchodu Spojeného království zvýšila procentuální hodnota příspěvků členských států do rozpočtu EU, ale zároveň chce, aby finanční profit České republiky z rozpočtu zůstal netknutý. Příznačně s douškou, že o konkrétní distribuci unijních peněz bychom si měli rozhodovat sami, bez dozoru Bruselu. Vulgárně řečeno, Brusele, naval prachy a nestarej se. Nejen kauza Čapí hnízdo dává těmto nehorázným postřehům a radám až surreálný šmrnc.

Diletant hraje poker

Jenže Andrej Babiš nehraje surreálné divadlo, asi to myslí vážně: Do české evropské politiky, kterou formuluje, už zcela explicitně a bez skrývání tlačí partikulární zájmy firmy Agrofert a spřízněných kruhů. Jak jinak si totiž vysvětlit Babišovo tvrzení, že pokud by v budoucnosti došlo v EU k redukci výdajů na společnou zemědělskou politiku, narostla by v České republice euroskepse? Netřeba dodat, čí firmy jsou v České republice největším příjemcem evropských agrárních dotací, že…

Druhým problémem Babišova evropského výletu je výhružná argumentace. Zdůrazňování toho, že pokud Komise nebo EU udělají či neudělají to či ono, Česká republika může skončit v czexitu, připomíná parodii na pokerového hráče. Kromě redukce výdajů na agrární politiku tento motiv použil také u migračních kvót. Zaprvé, Babiš připouštěním czexitu zpochybňuje vitální český národní zájem, což členství v multilaterálním a malé státy zvýhodňujícím společenství je. Dosud žádný vysoce postavený ústavní činitel to neudělal. A zadruhé, jakou argumentační kartu český premiér vytáhne, až skutečně půjde o tvrdá vyjednávání? Pokud ve společenské konverzaci s unijní elitou běžně hází argumenty czexitového kalibru, co přijde příště?

Výlet Andrej Babiše do Bruselu ukázal jediné: Český premiér nemá žádnou komplexní evropskou politiku. Dokáže pouze – zcela v duchu svého přístupu k politice obecně – formulovat a prosazovat dílčí zájmy, které konvenují potřebám jeho okolí. Smutné je, že tím z České republiky dělá zemi, která se chová jako špatně maskovaný vekslák.