Případ bratrů Michalákových, které norské úřady odebraly matce, hýbal a v současnosti opět hýbe veřejným míněním. Média nám Norsko a jeho odbor sociálněprávní ochrany dětí, takzvaný Barnevernet, předkládají jako úřad, který záměrně rozvrací rodiny a odebírá děti. Nikdo však nedodá, že situace v České republice je v tomto ohledu daleko katastrofálnější než na severu Evropy. O přidělení dětí do péče totiž u nás rozhodují soudci bez zkušeností a ve velké řadě případů i bez zájmu o to nejlepší pro dítě.

Kauza Evy Michalákové a jejích synů plnila týdny titulní strany novin, zajímaly se o ni všechny televizní stanice,  srdnatě o ní diskutovali politici, Dominik Hašek slíbil naganskou zlatou medaili tomu, kdo chlapce „přivede domů“. Národ se přidal na stranu ublížené matky, která dokázala zvládnout tolik rozhovorů a vystoupení na obrazovkách, že by mohla konkurovat leckteré celebritě. Málokdo si dovolil zmínit, že by norský úřad, který od počátku tvrdil, že byli braři Denis a David Michalákovi zneužíváni, mohl mít pravdu.

[ctete]27447[/ctete]

Veřejné mínění se přiklonilo na stranu matky a zlé Norsko naše republika dokonce chtěla žalovat. V současnosti prezident Zeman váhá, jak se zachovat k norské velvyslankyni, a další politici by nejraději lynčovali každého, kdo má spojitost se skandinávskou zemí. Nějak se však zapomnělo na dvě důležité věci. Jestli je dobro matky totožné s dobrem jejích synů a zda bychom si neměli sypat popel na hlavu, když kritizujeme jinou zemi a přitom sami máme v soudním přidělování dětí do péče obrovské rezervy.

Odebrání dětí od rodičů je bezesporu stresující záležitost, která postihne životy všech členů zúčastněné rodiny. Norským úřadům trvalo čtyři roky, než se definitivně rozhodly, že Eva Michaláková už své děti neuvidí a jejich výchovu dostanou na starost adoptivní rodiče a pěstouni. Pokud by k takovému případu došlo u nás, nikdo by si nedával takovou práci, aby měsíce nebo roky studoval jeden případ a pokoušel se najít ideální řešení pro fungující výchovu odebraných dětí.

České soudnictví je totiž nastaveno jinak. U nás se případy rozdělují bodovým ohodnocením a podle něj jsou v součtu soudci odměněni jak finančně, tak přidělováním důležitějších případů. Je drsnou pravdou, že vyřídit takzvaný žiletkový spis, který se často skládá z pár listů, je daleko lépe hodnoceno než právě třeba svěření dětí do péče. Exekuce nebo platební rozkaz versus život a výchova člověka. Proto je na denním pořádku, že případy, při kterých je nutné obebrání dětí z rodiny, rozhodují mladí a nezkušení soudci-začátečníci, kteří v rychlosti potřebují nabrat co nejvíce „bodů“, aby se dostali k pro ně zajímavějším kauzám.

Kdo je tedy pro děti větším strašákem. Důsledný a přísný norský Barnevernet, nebo ledabylý a lhostejný český právní systém? Na tuto otázku je třeba najít odpověď dřív, než budeme opět hystericky obviňovat jiné ze selhání.