Generálové a důstojníci Rudé armády, kteří byli za války odděleni od svých rodin, tím samozřejmě nějak strádali a protože v řadách armády bylo i hodně žen, bylo jasné, k čemu dojde. Muži si nacházeli mezi spolubojovnicemi to, že čemu se říkalo „občanské ženy“ nebo „polní manželky“, „polní ženy“. Byly to lékařky, zdravotní sestry, telefonní operátorky a radistky. Mnohé tyto dívky byly atraktivního vzhledu a tak budily pozornost svých kolegů.
Dovolit si něco víc mohli pochopitelně až příslušníci armády na vyšších pozicích. Pro některé ženy to byla záležitost lásky, pro jiné to bylo prostě výhodné. Podobné vztahy najdeme i u členů nejvyššího velení. Například maršál Žukov jmenoval svou „přítelkyni v boji“ osobní zdravotní sestrou a udělil jí mnoho vyznamenání. Společně prošli celou válkou.
Před přejitím na druhou stranu měl generál Vlasov dvě „polní manželky“: vojenskou lékařku Agnessu Podmazenkovou a kuchařku Marii Voronovou. Podmazenková dokonce otěhotněla a generál ji poslal porodit do týlu. Porodila syna a nakonec dostala pět let v táborech „za komunikaci se zrádcem vlasti“.
Existence takových vojenských manželek měla i negativní následky. Jednak nenávist legitimních manželek, které zůstaly v týlu a a pohrdání ze strany obyčejných vojáků. Bylo to velmi rizikové. Žena, která otěhotněla, ztratila například certifikát pro práci zdravotnice. Pro běžné sestry to znamenalo katastrofu.
Romantický název „polní ženy“, „polní manželky“ poněkud maskuje, že se jednalo prostě o milenky důstojníků Rudé armády, které výměnou za „opatrovnictví“, tedy ochranu před nevítanými nápadníky, měly nahradit manželky – především poskytnout sexuální uspokojení. Tento jev byl rozšířen především spíše v týlu než na frontě.
Veterán Isaac Kobyljanskyj ve svých pamětech píše, že mezi vojenskými veliteli byl nepsaný řád: všechny ženy, které přišly k pluku byly nahlášeny veliteli, jeho zástupci a náčelníkovi štábu. Po prozkoumání dokladů a „obhlédnutí“ a někdy i krátkém rozhovoru se určilo kam bude nová bojovnice poslána, tedy často u koho bude spát.
To všechno komplikovalo práci s personálním obsazením různých funkcí, protože ženy tak byly přidělovány na pozice, kam svou kvalifikací nepatřily. Překladatelka Irina Dunajevskaja si zapsala do svého deníku, že v prosinci 1943 byla po zranění poslána k novému pluku, ale byla rychle poslána pryč, protože se z nemocnice vracela předchozí překladatelka.
Válečný veterán N. Posylajev si vzpomíná na to, jak to probíhalo a říká: „Nechť mně váleční veteráni odpustí, ale budu mluvit o tom, co jsem sám viděl. Zpravidla se ženy, které se dostaly na frontu, rychle stávaly milenkami důstojníků. Ale jak jinak, pokud je žena sama, nebude obtěžování brát konce.“ Polní ženy měly podle něj skoro všichni důstojníci.
Příběh takové frontové lásky byl často dočasný. Končila smrtí, nebo rozchodem po skončení války. Pouze některé „manželky“ z bojových plání (nebo spíše týlu) dokázaly legitimizovat svůj vztah s „bojovými“ soudruhy. Přes „hrozbu“ ze strany manželek, které zůstaly doma, se přesto do takových vztahů vstupovalo, ovšem důstojníci se pochopitelně snažili, aby se o tom příliš nevědělo. Někteří dokonce horlili proti morálnímu úpadku.
Maršál Žukov například podnikl rozhodné kroky v boji proti morálnímu rozkladu vojáků a vydal 22. září 1941 rozkaz č. 0055 odstranit téměř všechny ženy z velitelství a velitelských stanovišť, „protože ztratili tvář komunistů a jen spolu žijí“. Ponechat se má jen několik písařek.
Vztahy existovaly dál, protože ženy nebylo pochopitelně možné z armádních služeb odstranit. Například ve zprávě předsedy vojenského tribunálu severní fronty je uveden následující příklad. Velitel 3. čety průzkumného praporu stráže, nadporučík E. G. Baranov, který žil ve svazku rudoarmějkou Š. Nadporučík jí ztropil nějakou žárlivou scénu doprovázenou bitím a byl obviněn podle několika paragrafů. Vojenský tribunál 82. divize to nakonec nechal být, protože Baranov se Š . uzavřel legální manželství.
To všechno jsou příběhy, o kterých se dlouho nemluvilo v sovětských filmových „epopejích“ po nich najdeme stopu maximálně ve scénách, kdy statečná bojovnice mezi zákopy pomáhá svému bojujícímu druhovi. Kolik psychologických filmů a románů by tady přitom mohlo vzniknout!
(Zdroj: cripo.com.ua, russian7.ru)
