Aktuální kolo jednání o znovusjednocení Kypru ještě neskončilo, ale už teď se zdá být jasné, že to byla zase jedna „cesta tam a zase zpátky“. Obešla se bez velkých nervů a bez obětí, a ještě pořád je naděje, že se nakonec bude moci mluvit o alespoň malém kroku ke skutečnému řešení.

Koncem minulého týdne jednali pod patronací OSN experti Kypru, Severního Kypru, Turecka, Řecka a Velké Británie o detailech možné dohody. Sporných bodů je mnoho, ale těmi hlavními jsou bezpečnostní záruky a územní nároky obou stran. Výsledky odpovídají reálným možnostem. Nikdo na nikoho nestřílí, sedí se u jednoho stolu, občas si někdo s někým nepodá ruku. Jedná se a jedná, aniž by se na situaci „v terénu“ cokoli změnilo. I takový výsledek je třeba považovat za pozitivum.

Podle zvláštního vyslance OSN Espena B. Eideho dospěla expertní jednání k úspěšnému závěru, žádné konkrétní informace však nebyly uvolněny. Dají se tedy očekávat další prohlášení obou stran o nepřijatelnosti toho či onoho. Řeckokyperská strana by podle prezidenta Anastasiadese například ráda „dosáhla řešení plně kompatibilního s evropským acquis … bez potřeby mít třetí zemi jako ručitele nebo vojáky kterékoli strany, údajně chránící tu či onu komunitu.“ Velice podobná slova použil řecký prezident, když se vyjádřil, že na Kypru by neměly být „ani okupační jednotky, ani ručitelé“.

Takto formulováno to asi sotva bude přijatelné pro tureckokyperskou stranu, která stále cítí nutnost přítomnosti 30.000 tureckých vojáků na ostrově. „Přítomnost tureckých jednotek, politická rovnost, rovné zastoupení našich práv v parlamentě a rovnost našich ústavních práv jsou naší červenou čárou,“ prohlásil severokyperský ministr hospodářství.

Také je otázka, jak bude reagovat Velká Británie, která je jedním z ručitelů a Kypr používá jako svou příslovečnou „nepotopitelnou letadlovou loď“. Nejde jen o základny, ale i o tamější radarovou stanici, která například sleduje veškerý vzdušný provoz (nejen) nad Sýrií.

Eide prosazuje, a zdá se, že prozatím úspěšně, jakousi „salámovou metodu“ postupného odstraňování překážek a sporných bodů, shrnutých do tří úrovní, od těch s největším dopadem až po drobné detaily. Zřejmě pod jeho vlivem se proto experti věnovali „specifickým otázkám vztahujícím se k bezpečnosti, zárukám a k potřebným nástrojům“. Jednání podle něj probíhala “v dobrém duchu“ a odmítl sdělovat jakékoli podrobnosti, protože politické vyjednávání dosud neskončilo.

K tomu je třeba znovu posadit za stůl všechny zúčastněné strany na co nejvyšší úrovni. Nebude to asi příliš brzy. Předběžně bylo dohodnuto, že se ještě tento týden setkají v Nikósii vůdcové obou komunit, kyperský prezident Anastasiades a severokyperský také prezident Akıncı. Dalším krokem by mělo být setkání pěti ministrů zahraničí (dvě kyperské komunity, Řecko, Turecko a Velká Británie), ale termín zatím nebyl dohodnut. Teprve na samotný závěr by se v případě přijatelných závěrů mohli sejít předsedové vlád nebo přímo hlavy států.

Šance na průlom v jednáních se rovná v podstatě nule, šance na alespoň částečnou dohodu v jedné či dvou okrajových záležitostech se nedá vyloučit. Možná by stálo za to, zamyslet se nad samotným smyslem vyjednávání o řešení kyperského problému.

Po téměř pěti desetiletích není vyřešeno nic a navzdory opakovaně proklamované dobré vůli na obou stranách trvá vzájemná nedůvěra. Důvody pro ni sice leží z dnešního pohledu v historii, ale uplynulý čas jim neubral nic na síle. Když už se v roce 2004 zdálo, že konečně dojde k průlomu, pohřbila jej řeckokyperská strana. Ne politikové, ale „hlas lidu“ v referendu.

Skutečné znovusjednocení ostrova je neuskutečnitelné bez tvrdého zásahu zvenčí a donucení stran sporu k soužití v jednom státním útvaru. O tom nikdo ani nepřemýšlí, natož aby to zkusil. Hledají se proto cesty k řešení hodnému chytré horákyně – dva ne-státy v jednom soustátí pod asymetricky střídavou kontrolou vždy jedné z komunit za dohledu ručitelů, o něž jeden z ne-států nemá zájem, protože ví, že ten druhý o to zájem má, a s kibicováním Evropské unie, jejímž členem je jeden stát, budoucí ne-stát, zatímco ten druhý ne.

„Evropské“ řešení tohoto stavu v dnešní situaci neexistuje, protože by mu muselo předcházet přijetí Turecka do EU. Nemluvě o tom, že další ručitelská země, Velká Británie, v dohledné době z EU naopak vystoupí. Od té chvíle bude role EU ještě slabší, než jak to předvádí v současnosti.

Jedinou možnou cestou jsou tedy další a další jednání, nové naděje a opakovaná zklamání. Je třeba vzít jako fakt, že obě strany se cítí být v právu a obě tvrdí, že problém leží na druhé straně zelené linie. Zdá se, že jen OSN na to má dostatek trpělivosti.