Bez valného zájmu médií se odehrálo další dějství sáhodlouhého dramatu ve Středomoří. Jeho předmětem je Kypr, rozdělený na řeckou a tureckou část. Drama trvá už 42 let, jeho peripetie se opakují, zápletka je jednotvárná (pozor, nikoli nudná!), postavy se občas mění, ale situace je nezměněná. Občas se jedná o znovusjednocení, výsledkem zatím byla vždycky nula. Dopadlo to tak i tento týden, byť ještě ze Ženevy doléhají nadějné zvuky.

Kypr je rozdělený na dvě domény od roku 1974 a jedna z nich se v roce 2004 stala součástí Evropské unie. Jenomže EU, která tak na sebe dobrovolně vzala „kyperské břemeno“, nemá ani sílu ani politickou vůli s problémem pohnout. Není divu. Dva státy EU a NATO (Velká Británie a Řecko) a jeden stát NATO (Turecko) jsou od roku 1960 garanty územní integrity a bezpečnosti kyperského státu. Ručitelé mají právo zasáhnout, kdyby byla jeho integrita ohrožena, což využilo Turecko k obhájení své invaze v roce 1974 a tím dokončilo dezintegraci ostrova na dvě znepřátelené komunity. V severní části pak byla roku 1983 vyhlášena Turecká republika Severního Kypru. Tu uznává jen Ankara, do tamějších kasin a hotelů jezdí desetitisíce evropských turistů, studují tam tisíce studentů a pobývá tam 30 000 tureckých vojáků.

Po krachu tzv. Annanova plánu z roku 2004 byla v květnu 2015 zahájena další jednání o znovusjednocení. Zatím poslední kolo se konalo tento týden (9.–12. ledna) v Ženevě. Jako obvykle byli všichni „velmi optimističtí“. Pochopitelně. Není diplomata, který by před zahájením jednání prohlásil, že nejspíš stejně ničeho nedosáhne. Dohoda o teritoriálním uspořádání prý byla „na spadnutí“. Bohudíky aspoň nespadla pod stůl, když už nebyla podepsaná.

Severokyperští představitelé (prezident, premiér a vůdce hlavní opoziční strany) se koncem minulého týdne vystřídali v Ankaře, kde byli přijati ministrem zahraničí, předsedou vlády i prezidentem. Podle shodného názoru všech měla být nadcházející jednání příležitostí, která „nesmí být promarněna“.

Turecká strana očekávala „uspokojivé výsledky“ v otázkách majetku, rotujícího prezidentství a vlivu tureckých Kypřanů na rozhodovací procesy, územní otázky a bezpečnost. Podle severokyperského prezidenta Akinciho by se v případě dohody mohlo konat referendum o znovusjednocení v polovině roku 2017 (v roce 2018 budou v řecké části Kypru volby a politický život tak může být už od podzimu 2017 v podstatě paralyzován). Turecký optimismus byl takový, že dokonce prezident R.T. Erdoğan údajně potvrdil svou účast na čtvrtečním summitu v Ženevě. Nakonec tam nedorazil. Nebylo proč.

Podle řeckého tisku se řečtí a kyperští představitelé snažili vydávat „pozitivní signály ohledně vyhlídek na řešení.“ Jejich snahou bylo dosáhnout rychlého ukončení současných vyjednávání tak, aby se v létě mohlo konat referendum. Řecký ministr zahraničí řekl, že „Řecko vždy podporovalo a bude podporovat Kypr … hlavním kritériem je zájem Kypru a kyperského lidu.“

Diplomatické zdroje z Athén spekulovaly, že Erdoğan je na domácí půdě už tak silný, že si může vůči Kypru dovolit „odvážnou inciativu“. K tomu snad jen tolik, že odpůrcem příliš vstřícného postoje k řeckokyperské komunitě je v Turecku opoziční nacionalistická strana MHP, kterou Erdoğan potřebuje jako spojence při vytvoření prezidentského systému vlády. K tomu bude v Turecku vypsáno referendum.

Nový generální sekretář OSN A. Guterres předsedal zahajovací konferenci ženevských rozhovorů, které se zúčastnili i ministři zahraničí Turecka, Řecka a Velké Británie, předseda EK J.-C. Juncker a unijní komisařka pro zahraničí Mogheriniová.

António Gutrres nabádal obě strany k trpělivosti: „Dostáváme se velice blízko (k cíli), dvouzónovému a dvoukomunitnímu federálnímu státu. … Nemůžete čekat zázraky a okamžitá řešení.“ Jedním z důvodů jeho optimismu byla vzájemná výměna map kýženého teritoriálního uspořádání, které mu předali oba hlavní vyjednavači, kyperský a severokyperský prezident. Mapy byly uloženy do trezoru a zatím v něm zůstanou.

Ženevská konference skončila bez jakéhokoli deklarovaného výsledku. Hlavní problémy zůstávají v podstatě stále stejné – vrácení nebo nahrazení majetku těm, kdo museli opustit domovy po turecké invazi a otázka dalšího pobytu turecké armády na Kypru po případném znovusjednocení. To je spojeno s otázkou bezpečnostních záruk, od kterých se pak odvíjí další linie dílčích problémů. Jinou těžko řešitelnou otázkou je, kdo bude zastupovat Kypr v Evropské unii? Řecká část ostrova je její součástí, turecká ne, a tak není jasné, jak to sloučit s případnou federací dvou států. Ďábel se prostě zase schoval do detailů.

Za pokrok se považuje především vypracování a předání map a skutečnost, že se ne všichni účastníci rozjeli včera domů. Podle ministrů zahraničí Turecka a Řecka jsou rozhovory „na kritické křižovatce“ a další jednání povedou experti. Ti zůstali v Ženevě a budou přes víkend pracovat na přípravě dokumentů, které se začnou na expertní úrovni projednávat v pondělí, případně ve středu 18. ledna. Řecký ministr zahraničí řekl, že by se mohl sejít s tureckým a britským kolegou 23. ledna. Předpokládá se, že současná jednání mohou na různých úrovních pokračovat ještě několik týdnů.

Nejde přitom jen o samotný ostrov a „zelenou linii“, ale i o vztahy Řecka a Turecka (ještě před šesti lety se konaly pravidelné „nálety“ tureckých stíhaček na řecké ostrovy a řeckých stíhaček nad pevninu), o budoucí vztahy Kypru s Velkou Británií, s Ruskem a také o téma, o němž se v Ženevě nemluví (aspoň podle dostupných informací), ale které nepochybně svou roli hraje, totiž explorace a využívání výhradních ekonomických zón ve východním Středomoří.

Jak malé se vedle toho zdají být problémy tureckých a řeckých Kypřanů, kteří přišli o domovy a majetek a zatím marně usilují o nějakou formu náhrady! Kyperský problém, jeden z mnoha tzv. zamrzlých konfliktů, měl šanci dospět do stavu, kdy by se v důsledku mezinárodních zájmů stal problémem vnitrostátním. Snad tedy zase někdy příště.