V Crans Montaně (Švýcarsko) začala ve středu další část konference o znovusjednocení Kypru za účasti šéfů řecké (Nicos Anastasiades) a turecké (Mustafa Akıncı) komunity z Kypru, zástupců ručitelských zemí (ministři zahraničí Řecka, Turecka a Velké Británie), představitelů OSN (J. Feltman, zastupující na konferenci generálního tajemníka OSN a zvláštní Guterresův poradce pro Kypr E. Barth Eide) a F. Mogheriniové za EU. V pátek 30. 6. se patrně přidá i generální tajemník OSN. Druhý rok trvající jednání už prošla několika epizodami konferencí, schůzek v menším formátu a jiných žánrů diplomatických jednání. Jak se zdá, stala se nakonec sama sobě cílem.

Optimismem tento týden nešetřil nikdo (jako obvykle), a pochopitelně ani výzvami k velké opatrnosti a střízlivým očekáváním. Téměř všichni také zdůrazňovali zvláštní osudovost konference, která je prý „poslední možností“ na dlouhá léta, jak ukončit současný stav na Kypru.

Účastníci znovu mluvili o „historické příležitosti“ (J. Feltman), pan Eide se nechal slyšet, že konference „začala dobře a konstruktivně.“ Je „povzbuzen“ tím, co zatím vyslechl, byť „těžká práce nás teprve čeká“, takže jsou všichni připraveni „udělat vše, co jen je možné“, aby došli k výsledku. Diplomaticko-básnickým jazykem pak pronesl slova, jež by se dala tesat do kamene jako motto jakékoliv konference na jakékoli téma: „Konec konců je samozřejmě odpovědností účastníků konference ujít ten závěrečný kus cesty, uvažovat mimo schémata, vyzkoušet nové nápady, abychom nakonec (odjeli) s plánem v ruce.“

Po dvou dnech a několika hodinách se zdá, že účastníci odjedou dokonce se dvěma plány – s mapkou cesty na ženevské letiště a s plánem vymyslet nějaký způsob, jak svolat další konferenci. Moc nadějně to totiž zatím nevypadá. Ukazuje se, že stále stejné karty jsou rozdané stále stejně, hráči jsou stále stejní, jejich taktika rovněž a naděje na pozitivní výsledek ve smyslu vytvoření funkčního dvoukomunitního státu bez přítomnosti tureckých vojáků je stejně daleko jako před měsícem nebo před deseti lety.

Opravdu nejde o žádné překvapení. Zprávy z Ankary ukazovaly zcela jednoznačně, že v Ankaře se nezměnilo absolutně nic. Totéž se dá říci o Nikósii, respektive Lefkoše.

Dál trvají obavy Ankary o bezpečnost tureckých Kypřanů, takže Ankara bude trvat na přítomnosti tureckých vojenských jednotek na ostrově. Řečtí Kypřané se zase nikdy nesmíří s tím, že by třeba jen na části ostrova legálně pobývala a fakticky působila turecká armáda. Tato záležitost tedy není vůbec zralá na nějaká jednání. Turecký ministr zahraničí se nechal slyšet, že pokud „Řekové a řecká strana“ očekávají, že se Turci vzdají vojenské přítomnosti na ostrově, „pak jenom sní a měli by se probudit“. A protože ví, jak na to asi bude řecká strana reagovat, dodal, že turecká strana „nebude vyjednávat donekonečna“.

Podle názoru turecké strany řečtí Kypřané jen hrají o čas, postupně překračují turecké „červené čáry“ a ničí tak jakoukoli důvěru na turecké straně.

Turecko důsledně trvá na všem, co už bylo dohodnuto v letech 1977 a 1979, tedy na existenci dvou zón, dvou komunit, zajištění ekonomické životaschopnosti turecké komunity a na bezpečnostních zárukách. Podle názoru kyperského prezidenta by ručitelská dohoda z roku 1960 měla být zrušena a turečtí vojáci odejiti z Kypru ještě předtím, než se vůbec začne jednat. Byl v tomto ohledu podpořen řeckým ministrem zahraničí.

Výměna „půda za mír“ je pro tureckou stranu nepřijatelná, stejně jako řeckokyperský požadavek na navrácení původně dominantně Řeky obydlené provincie Morphou (dnes dominantně Turky obydlená provincie Güzelyurt – „Hezký domov“). Podle turecké strany musí platit pravidlo vzájemného kompromisu. To zní hezky, ale ani jedna strana není k ničemu takovému ochotná.

Turecké představy nejsou moc v souladu s představami řeckokyperskými. Ty zahrnují odchod tureckých jednotek z ostrova, názor, že menšina nemůže diktovat většině a požadavek „vrácení okupovaného území“. Anastasiades navíc nedávno Turky podráždil účastí na vzpomínkových obřadech za padlé řeckokyperské bojovníky. V očích Turků jsou ale „chladnokrevnými vrahy civilistů“ a „teroristy“.

Konference má stanovený svůj zahajovací den, ale nikoli datum ukončení, i když se počítá se zhruba týdenním trváním. Řídí se principem, že „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“. To dost podstatně zmenšuje pravděpodobnost pozitivního výsledku. Protože se jedná u dvou stolů o celkem šesti kapitolách včetně všech nejcitlivějších bodů, může být závěr v nedohlednu. V případě uražené cti naopak doslova za rohem. Oba hlavní účastníci jsou totiž poněkud nevyzpytatelní a jejich patroni také.

Z průběhu konference zatím nejsou známy žádné podrobnosti o konkrétních stanoviscích nebo návrzích kterékoli ze stran, i když spekulací je víc než dost. Například o tureckém plánu na postupný odchod vojsk nebo o řeckých návrzích různých modalit zajištění bezpečnosti. O to víc se objevuje optimistických i pesimistických předpovědí dalšího vývoje. Jak daleko mají spekulace k realitě dokládá jiný výrok tureckého ministra zahraničí ještě před zahájením konference: „Turecký přístup je jasný. Když rozhovory neuspějí, bude vyjednávání pokračovat v jiném rozměru. Řecká strana musí odložit svůj požadavek na odchod tureckých jednotek z ostrova a přijít s nějakým rozumnějším návrhem.“

V situaci, kdy dvě strany sporu mají natolik vyhraněné protikladné pozice, kdy každá z nich má za sebou stát velice kritický (a to je mírné slovo) ke straně druhé a kdy si nikdo opravdu vlivný zvenčí nechce pálit prsty, je vysoce pravděpodobné, že úsilí OSN přijde opět vniveč a pozorovatelská mise EU bude jen výletem do Švýcar. Konec konců, Turecko členem EU není, Řecko a Kypr jsou, takže o nějakém nezaujatém pozorovateli se asi mluvit nedá.

Do směsi hořlavin je také třeba dosadit současný energetický boom ve východním Středomoří, s tím spojené zájmy těch největších firem a několika velkých států, a v neposlední řadě i bezpečnostní zájmy Izraele. S tolika proměnnými a neznámými veličinami se šaráda nedá vyřešit jednoduchou formulí a jednou, byť už dva roky trvající konferencí.

Slova M. Akıncıho o „rozhodující konferenci“ nebo o tom, že se jeho delegace „vydala na cestu s těmi nejlepšími úmysly“ nejsou pokrytectvím, ale povinnou úlitbou OSN. Samozřejmě, že ví, s jakými úmysly přichází on sám a co může očekávat od druhé strany. Přece stejný optimismus a stejnou dávku dobré vůle.

Protože začátkem roku 2018 se budou na Kypru konat prezidentské volby, je současná konference považovaná za „poslední příležitost“ dohodnout nějaké řešení kyperské situace. Jsem optimista a věřím, že někdy v průběhu roku 2020 (čili po prezidentských volbách 2019 v Turecku) bude možné text tohoto článku znovu otisknout.