ilustrační foto FOTO: NATO_Severoatlantická aliance
FOTO: NATO_Severoatlantická aliance
ANALÝZA / Kyperský prezident Nikos Christodulidis oznámil, že pokud to podmínky dovolí, jeho země by se chtěla stát členem NATO. Její strategické umístění by mohlo být pro Severoatlantickou alianci přínosem. Kypr je ale jedním z neuralgických bodů ve vztahu mezi Řeckem a Tureckem. Není žádným tajemstvím, že tyto dva členské státy obranné dohody mají vzájemné vztahy velmi napjaté. I proto si kyperští představitelé uvědomují své šance. Těžko si představit, že by turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan s něčím takovým souhlasil. Podle agentury AP chce ale Kypr alespoň požádat USA o výcvik svých jednotek.
Jak uvedla ČTK, podle názoru kyperského prezidenta Christodulidise by země mohla přihlášku do NATO podat po modernizaci armády. Velkou překážkou na cestě do NATO však pro Kypr zůstává Turecko, které v roce 1974 obsadilo severní část ostrova. Oznámení přišlo po setkání s americkým prezidentem Joem Bidenem. „Nechceme, aby Národní garda (Kyperská armáda – pozn. red.) přišla o takovou příležitost, jednáme s USA – a děkujeme jim za jejich pozitivní reakci – o tom, jak by se Kyperská republika mohla, až bude vše na svém místě, stát členským státem NATO,“ řekl Christodulidis agentuře Associated Press. Členství jeho země může být podle něj zajímavé pro Severoatlantickou alianci například kvůli zeměpisnému umístění ostrova nedaleko Izraele a Libanonu.
Christodulidis dodal, že i když přijetí do aliance může nějakou dobu trvat, v modernizaci vlastní armády nemůže Kypru nikdo bránit. O pomoc s výcvikem chce země požádat USA. Podle AP Christodulidis po setkání s Bidenem řekl, že jeho vláda je odhodlána rozšířit obrannou a bezpečnostní spolupráci s USA. Kypr byl mnoho desetiletí neutrálním státem a úvahy o členství v NATO odmítal, aby nevyvolal podrážděnou reakci Ruska, píše agentura AFP.
Naopak Řecko a Turecko se staly členy NATO společně již v roce 1952. Postoj Kypru se ale v posledních letech výrazně proměnil. Od roku 2004 je v Evropské unii, začal posilovat vztahy se Spojenými státy a Západem. Vliv na to podle agentury AFP měla i válka na Ukrajině.
Spor o Kypr
Velkou překážkou na cestě do NATO je pro Kypr Turecko, které již členem NATO je. Christodulidis, který je hlavou státu mezinárodně uznávané Kyperské republiky na jihu ostrova, neřekl, jak by se s očekávaným tureckým odporem vypořádal. Rozšíření musí podle stávajících pravidel NATO schválit všechny členské země. Malý ostrov ve Středozemním moři byl dlouhou dobu pod nadvládou Velké Británie. Samostatnosti dosáhl až v roce 1960, kdy dohodu o politickém uspořádání ostrova stvrdila Smlouva o garancích podepsaná 16. srpna 1960 Velkou Británií, Řeckem, Tureckem a Kyperskou republikou. Tedy v době, kdy už jak Řecko, tak Turecko byly členy NATO.
Dohoda z roku 1960 měla garantovat jak územní integritu, tak sdílení moci mezi kyperskými Řeky a Turky. Již v roce 1963 ale společné vládnutí zpochybní kyperský prezident Makarios a o rok později musí obě enklávy rozdělit mírové jednotky OSN. Po vojenském převratu v Řecku podpoří junta v roce 1974 povstání proti Makariosovi, Turci reagují vysláním svých jednotek na sever Kypru. Ten je rozdělen a téměř 170 tisíc kyperských Řeků se musí z okupovaného severu přesunout na jih ostrova či utéct. Opačně putuje asi 50 tisíc Turků.
V roce 1983 vzniká Severokyperská turecká republika, kterou neuznává kromě Turecka žádná ze zemí, a několik rezolucí OSN vyzvalo Turecko k odchodu z ostrova. Již v roce 1974 vydala rezoluci i Rada bezpečnosti OSN, která ji přijala jednomyslně. Shodly se na tom i USA a Sovětský svaz.
Dnes je na severu Kypru rozmístěno asi 35 tisíc tureckých vojáků. Naopak na letecké základně Andrease Papandrea na jihu ostrova je v současné době umístěn kontingent americké námořní pěchoty, disponující nákladními letadly V-22 Osprey. Důvodem je potenciální evakuace z Libanonu či dalších blízkých zemí.
Dlouhá historie nenávisti
Společná historie Řecka a Turecka je velmi spletitá, jak už to u dvou spolu sousedících velkých a ambiciózních zemí bývá. Vzájemnou rivalitu lze vysledovat již někdy od dob Alexandra Makedonského a později výbojů osmanské říše. Byli to právě Řekové, kdo v roce 1821 jako první úspěšně povstali proti osmanské nadvládě.
Během první světové války byla osmanská říše spolu s Německem, Rakousko-Uherskem a Bulharskem součástí Čtyřspolku. A tak se ocitla na straně poražených. Brzy po skončení války se spor mezi sousedy, Řeckem a budoucím Tureckem (nástupcem osmanské říše), rozhořel naplno. Válka od května 1919 do října 1922 skončila porážkou Řecka a podle lausannské smlouvy připadla sporná území Turecku.
Smlouva také obsahovala dohodu o výměně obyvatel na základě náboženského klíče. Téměř dva miliony lidí musely změnit své domovy a celou akci provázelo bezprecedentní násilí a zločiny. Turci obviňují Řeky z genocidy muslimů v letech 1914 až 1922, Řekové dodnes cítí hořkost nejen z porážky, ale i ze ztráty území a viní Turecko ze smrti mnoha lidí během výměny.
Odhady odborníků říkají, že od počátku první světové války až do roku 1922 zemřelo v této oblasti více než milion lidí. Americký politolog Adam Jones ve své knize Genocidy: Komplexní úvod odhaduje počet tureckých obětí dokonce až na 750 tisíc.
