Diplomati vědí, že čekání je někdy tou nejúčinnější vyjednávací taktikou. Jedním z nejtrpělivějších diplomatů je zřejmě pan Espen Barth Eide, norský politik, od srpna 2014 zvláštní poradce OSN pro Kypr.

Za dva a půl roku práce a únavných rozhovorů s představiteli dvou komunit, jež si vzájemně nevěří ani slovo, si může přičíst jediný skutečný úspěch – obnovení rozhovorů mezi kyperskými komunitami. Svůj povinný optimismus („obě strany jsou silně oddány mírovému procesu“) tehdy doplnil poznámkou, že jednání o budoucím uspořádání jsou vedena „bez jakýchkoli tabu“ ve všech otázkách.

[ctete]96497[/ctete]

V lednu 2017 se konala poslední schůzka politiků, od té doby má vše v rukou tým expertů. V lidské řeči to znamená, že politická jednání nevedla k žádnému výsledku, a místo aby se „odpískal konec“, byla agenda předána k „technickým rozhovorům“. Tím aspoň zůstává otevřena možnost pokračování už zahájeného procesu bez nutnosti vyjednat nové podmínky ve změněné situaci.

Skutečná situace je stejně špatná a napjatá, jako byla před zahájením rozhovorů. Zkušení matadoři A. Guterres (generální tajemník OSN) a E.B. Eide se zřejmě řídí poučkou, že „kapka vody, ne silou, ale trpělivostí vyhloubí kámen“. Obávám se, že na Kypru to neplatí.

Nad Kyperskou republikou a tzv. Severokyperskou tureckou republikou nezlomili hůl, nezlomili ji ani nad řeckými, tureckými a britskými garanty. Pan Eide se dnes a zítra setká s vůdci obou komunit, aby zjistil, jaké jsou šance na pokračování rozhovorů, a v neděli odcestuje do New Yorku, kde bude informovat generálního tajemníka.

Mezi oběma stranami došlo v minulých týdnech k dramatické roztržce. Kyperský parlament odsouhlasil nařízení, že se ve školách bude slavit výročí referenda z roku 1950. V něm řecká komunita hlasovala pro sjednocení ostrova s Řeckem („Enosis“). Oslavu něčeho takového tureckokyperská strana odmítá akceptovat. Nepomohla ani kyvadlová diplomacie šéfky mírových jednotek OSN na Kypru, která se pokoušela obě strany přimět ke kompromisu.

Od poloviny února se čeká buď na distancování se řeckokyperského prezidenta od „případu Enosis“ (ten uznal, že parlament udělal chybu) nebo na smířlivější postoj uraženého tureckokyperského prezidenta. Obě naděje jsou marné a obě strany to dávají jasně najevo.

Podle řeckokyperské strany se kyperští Turci snaží odvádět pozornost od svého skutečného cíle, kterým je stálá přítomnost turecké armády na ostrově. Druhá strana, dokonce ústy tureckého ministra zahraničí, oponuje, že přítomnost tureckých jednotek je nezbytná, protože kauza Enosis („Sjednocení“) dokazuje, co je skutečným cílem řeckokyperské strany.

V minulých dnech situaci vyhrotila turecká armáda, jejíž letadla ve středu ve formaci přeletěla celý ostrov od Famagusty po Paphos. Údajně v rámci regulérně oznámeného námořního cvičení, které má ale začít až 6. března. Kyperská vláda reagovala oznámením všem kapitánům a „relevantním místům“, že turecké oznámení je ilegální a že „všichni kapitáni“ při letu kyperským vzdušným prostorem mají „kontaktovat legální kyperskou letovou kontrolu na nikosijské frekvenci“.

Mezi oběma stranami konfliktu panuje taková míra nedůvěry a podezíravosti, že nějaké brzké a komplexní řešení není možné očekávat. Svým způsobem je zázrak už to, že poslední kolo vůbec začalo. Když uvážíme, že v Turecku probíhá kampaň před dubnovým referendem, že budou na řecké části ostrova na podzim volby, že kyperská vláda plánuje prodej dalších těžebních koncesí (už se objevilo i falešné obvinění Turecka, že chystá „provokaci“ s cílem odradit případné kupce), je naděje na úspěšné pokračování nulová.

Zajímavým aspektem jednání mezi kyperskými komunitami je postoj a „aktivita“ Evropské unie – jako celku i jednotlivých členských států. Je pozoruhodné, jak malou roli v procesu hraje. Přitom je Kyperská republika jejím členem a podle všech mezinárodních pravidel je její severní část okupována cizí mocností. Když už vlády členských zemí v roce 2004 vložily tzv. kyperský problém do EU (byť se zaklínaly, že nic takového nepřipustí), měly by se snažit jej řešit. Zvlášť nyní, kdy je Velká Británie na odchodu z EU, ale nikoli z Kypru.

Velká Británie je totiž jednou z garančních mocností (vedle Řecka a Turecka). Donedávna se mohla Evropská unie vymlouvat na to, že její zájmy v kyperské záležitosti hájí právě Spojené království a Řecko. Jenže od nedávné doby už nejsou Britové zváni ani na ty schůzky unijních institucí, kde by jako stále ještě členská země měli být přítomni. Evropská komise a evropští pomstychtiví politikové odstrkují Brity co nejdál od všech záležitostí a jednají s nimi jako se „sprostými podezřelými“. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se Velká Británie začala starat víc o své zájmy než o unijní aspekt kyperského konfliktu. Jsem zvědav, jestli EU do hry vstoupí nebo jestli bude „vyautována“ Velkou Británií a Tureckem.

Jsem přesvědčen, že politikové členských zemí, kteří kyperský problém do EU zatáhli, jej nebudou chtít ani umět řešit. Řecko má nejen spoustu starostí samo se sebou, ale i s Tureckem. Turecko nemá vůbec žádný důvod chovat se vstřícně k EU a k Řecku zvlášť, a s rozkoší využije vzájemné nedůvěry řeckých a tureckých Kypřanů. Pan Eide, jeden z nejtrpělivějších diplomatů, se zřejmě brzy ocitne na pravém orientálním bazaru.