Řeka Labe v Sasku ve Spolkové republice Německo. FOTO: Thom Quine / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Thom Quine / Wikimedia Commons / Public Domain
RECENZE / Miluji pohled na Vltavu z pražských mostů i vltavská šumavská prameniště. Ale kdyby bylo na mně, tak bych si u Bedřicha Smetany objednal symfonickou báseň Labe nebo Polabí, říká novinář a příležitostný básník Luboš Palata. Snad i proto, aby to kompenzoval, sepsal knihu Elbe. Velká řeka. Jde o soubor historicko-reportážních esejů z jednotlivých míst říčního toku, od krkonošského pramene až k Severnímu moři.
Kniha nám přibližuje labské ekologické proměny: lodě zvláště v Německu v současnosti využívají umělé kanály, takže Labe k dopravě už není potřeba a navrací se přírodě. Vyjmenovává povolání a související subkultury, které se s řekou pojily. V některých případech dnes na Labi spíše skomírají (zmíněné loďařství) nebo vymizely (hornictví v Krkonoších), v jiných se naopak utěšeně rozvíjí, jako v rybářství.
Jak Luboš Palata líčí, polabští čeští rybáři u břehů bydlí dlouhé dny ve stanech postavených u svých prutů. Někdy to jsou celá ležení s rybářskou výbavou, za kterou museli utratit desítky tisíc korun. Jindy je to jeden prut na pramici uprostřed řeky, z devadesáti pěti procent prý samí čeští muži.
A především autor rekapituluje významné dějinné okamžiky, které nějak s Labem souvisely. Jaksi na přeskáčku tak Palata vypráví i dějiny naší části Evropy. Tvoří je mimo jiné porážka a christianizace Polabských Slovanů; rozvoj Tangermünde za Karla IV., který chtěl právě v tomto městě v nynějším Sasku-Anhaltsku uskutečnit svůj sen o druhé Praze, metropoli na Labi; vyvraždění Magdeburku za třicetileté války; bitva u Hradce Králové; bombardování Drážďan i vyhnání/odsun Němců z Krkonoš i Podkrkonoší.
V částech bývalého Východního Německa pak registruje soudobou silnou „ostalgii“. Sám nepochybuje o tom, že z objektivních hledisek tamní města vypadají nesrovnatelně lépe než před pádem komunismu (a řeka je čistší), ale citlivě chápe i životní zklamání mnoha místních občanů, kterým zkrachovaly továrny a oni už si ve sjednoceném Německu nedokázali vybudovat novou sebevědomou identitu.
V knize vystupují nejen Češi a Němci, ale i Romové, Poláci a mnozí další. Země, jimiž Labe protéká, se ale v Palatově podání značně liší v tom, jak se s přirozenou multikulturalitou dokázaly vyrovnat, udržet si ji, nebo si ji budovat. V někdejších Sudetech konstatuje, že je to stále oblast podivně zjizvená, vylidněná, vyhnaná: „I po skoro osmdesáti letech to je stále zraněná krajina, ve které žijí jiní lidé než ve vnitřní části země. V tom Česku, které bylo vždy české. Tam jsou Češi rodáci. Tady v Sudetech přistěhovalci.“
Naopak v Hamburku nalézá takřka všechny národy světa. Německo by bez těchto cizinců bylo podle něj nepředstavitelně nudné. Asi by se tu nedalo vůbec najíst. Bez všech těch mexických, indických, thajských, italských a hlavně tureckých a řeckých restaurací by Němci zemřeli na otravu německým jídlem: „Vůbec si nedokážu představit, co se tu jedlo, dokud sem nepřišli vařit cizinci. Vůbec si nedokážu představit, jak by se tu žilo. Kdo by tu stavěl, uklízel, prodával, jezdil s taxíky. Němci jsou pořád cihly, ale malta, která drží to dnešní Německo pohromadě a v chodu, to jsou cizinci.“
Že by to nějak narušovalo tradiční německou kulturu, se autor neobává. Kupříkladu o jedné kebabové restauraci pochvalně podotýká, že v ní nedostanete žádný alkohol: „Islám tu podporuje německý pořádek. Opít se není kde.“ (Dodejme, že třeba v souvislosti s mnichovským pivním Oktoberfestem by se mu podobná odvážná tvrzení pronášela méně snadno.)
Autor podél toku řeky projíždí na kole, ale někdy z ní ani mnoho nevidí. Tak pramen Labe navštívil v době, kdy byl skryt vrstvou sněhu a autor nad ním zápasil s ledovou vánicí, takže se mohl dobře vcítit do slavných obětí Hanče a Vrbaty.
Samotná místa mu někdy slouží spíše jako záminka k tomu, aby mohl rozvíjet své historicko-politologické úvahy, v nichž občas zaujímá stanoviska až přepjatá. V návaznosti na pasáž o nacistických zvěrstvech píše, že „pokud peklo existuje, tak se tam dodnes mluví německy“, což nelze nijak ověřit. A záhy tvrdí, že se Češi dodnes neomluvili za odsun/vyhnání Němců, s čímž by se dalo polemizovat.
Významnou roli hrají v knize církevní osobnosti jako svatý Václav, svatý Vojtěch, Jan Hus nebo blahoslavený Karel I. Habsburský, majitel zámku v Brandýse nad Labem. Palata tvrdí, že podle svědectví místních poslední rakouský císař a český král „zase tak svatý ani zázrakutvorný nebyl“. Důstojnické kasino, dodnes stojící u příjezdové cesty do brandýského zámku, by prý mohlo vyprávět. „Ale i to je možná další důvod, proč se sice modlit ke svatému Václavovi, ale mít radši Karla I.,“ tvrdí autor, který se nechal nedávno pokřtít.
V textu se ovšem mihnou i postavy nadpřirozené jako Krakonoš, německy zvaný Rübezahl a polsky Liczyrzepa. Jak autor podotýká, budování jeho tradice po roce 1945 u našich severních sousedů polští komunističtí vládci mohutně podporovali, hodil se jim jako pohanský protipól polského protikomunistického katolicismu.
A také životní cyklus samotného Labe nakonec Palata s nadsázkou rámuje nábožensky. Když ochutnává vodu tam, kde řeka ústí do Severního moře, pořád ještě nechutná slaně. Neboť „Labe neumírá, jeho duše vstupuje do nebeského království oceánu. Labe nekončí. Jen se mění. V Labské moře.“
Jeho kniha není tak kulturně-historicky zaměřena jako slavný Magrisův Dunaj. I když se v ní objeví nějaké literární téma, autorovy asociace jsou z velké části politické. Například ke slavnému romanopisci Karlu Mayovi podotýká, jak bylo jeho dílo zneužito nacisty, takže Klaus Mann tvrdil, že „Třetí říše je konečným triumfem Karla Maye, příšernou realizací jeho snů“. A rozvíjí, jak se s jeho dědictvím složitě potýkal režim v NDR, který jej dlouho zavrhoval. Ke kulturnímu významu Labe doporučuji spíše knihu Labe v proměnách věků (Národní technické muzeum v Praze, 2018).
Labe na rozdíl od Rýna, Vltavy či právě Dunaje nikdy nebylo silněji reflektováno v umění, literatuře ani lidové tvorbě. Někdo může litovat, že se autor trochu více nevěnoval samotnému Labi a méně tématům vzdálenějším jako aktuální válce na Ukrajině nebo zničení Varšavy za druhé světové války. Ovšem je to prostě Labe viděné očima politického komentátora, s nímž nemusíme vždy souhlasit, ale který umí politicko-společenské dějiny „polabských“ zemí popsat nevšedně, poutavě a v něčem i objevně, i když pro leckoho i provokativně.
Recenzovaná kniha: Luboš Palata, Elbe. Velká řeka. Praha – Argo 2024.
