Z cyklu Pozoruhodné postavy dnešní politiky, část první
Věru je z čeho vybírat! Pozoruhodných postav a ještě pozoruhodnějších názorů je dnes jako máku. Vybírám víceméně namátkově. Sice ad personam, ale se záměrem odhalit tendenci.
Starý rocker na scéně
Rockerů jsme měli v polistopadové politice několik, a to v nejrůznějších dresech. Každý byl v něčem sympatický, a v něčem jim to – řečeno po muzikantsku – neladilo. Platilo, že čím déle byli v politice, tím to pro ně dopadalo hůře. Typickým, poněkud tragickým případem je Michael Kocáb.
Nyní se vydal do přímého politického klání „prezidentův muž“ Ladislav Jakl. V televizních debatách působí uvážlivě, srozumitelně, vychází hodně ze své zkušenosti, která je opravdu bohatá. U Klause staršího se nepochybně hodně naučil. Přesto je to střelec. Zaujal mne výrokem v rozhovoru pro DVTV, ve kterém prohlásil, že strana, za kterou kandiduje, ho v podstatě nezajímá a že jejího předsedu v podstatě nezná. A že za ni kandiduje kvůli jedinému radikálnímu postoji („řízená“ migrace), ostatní je mu fuk.
Bylo mi té chvíli líto Tomia Okamury – snad poprvé a naposledy v životě. Pěkný dáreček do sbírky: nezvladatelný rocker, „řízený“ z IVK. A napadlo mne hned několik historických paralel, jsa profesně postižen. Jedna je zvláště škodolibá: vzpomněl jsem si na italské a německé intelektuály, kterým se na fašismu a národním socialismu líbila jediná věc, že jsou důsledně antibolševické. Kvůli tomuto rysu odpustili zmíněným ideologiím drobné chybičky.
Řekne-li český pravicový politik, že ho v podstatě nezajímá, že Okamurova pseudostrana má jako hlavní programový bod přímou demokracii, je zapotřebí přestat kroutit nevěřícně hlavou a ptát se po racionálních důvodech tohoto myšlenkového zmatku.
Důvod je však nabíledni. Ladislav Jakl (stejně jako exprezident) prostě nemají na výběr. Okamura je zajisté i pro ně docela šílená volba, co mají ale dělat, když se rozhodli ignorovat obnovu autentické pravice (kdo ji dnes představuje, nechávám na inteligentním čtenáři Pravého břehu) a v destruovaném politickém rybníku tvrdošíjně hledají stranu, na niž by mohli vsadit. Je to vlastně bezradnost vyplývající z tvrdohlavosti, ale podotýkám, že jsem pouze amatérský psycholog.
Razantní učitel mimo kabinet
S Ladislavem Jaklem má mnoho společného Václav Klaus mladší. Na rozdíl od něj se alespoň pokouší vydržet v ODS, i když mnohokrát musí zjevně skřípat zuby: je to někdy i slyšet. Sympatické na něm je to, že je bojovník, své nepřátele však vidí všude. Umí psát pěkné sloupky, škoda že si je po sobě někdy nepřečte. Abych použil jeho oblíbený bonmot, za přípravu eseje o vojenských misích v zahraničí zasloužil známku čtyři minus.
Po otci poznáš ho. Myslí si, že omluva je v politice známkou slabosti, zvláště na veřejném kolbišti. To by se dalo akceptovat, i když v poslední době mám silný pocit, že je to spíše široce rozšířený nešvar než jen osvěžující a ojedinělý výstřelek. Pokud jsem o Jaklovi napsal, že je to střelec, Václav mladší spíše háže kopím, věren jsa svému jménu. Ovšemže bez přípravy, jak se na zkušeného učitele sluší. Reagovat na oprávněnou kritiku významné chyby ve svém textu útokem, v němž oznámí, že nebude volit kandidáta své vlastní strany, nýbrž kandidáta Ladislava Jakla (viz předchozí odstavce), to je již prvek zasluhující pozornost.
Racionálně viděno, velké strany nebo ty, které na velikost aspirují, musí počítat s tím, že ve svých řadách budou mít svérázné a někdy i bizarní postavy. Je to tak, i když se to někomu nemusí líbit. Václav Klaus mladší, pokud v ODS vydrží, může být pro stranu přínosem. ODS bych spíše přál více Václavů Klausů mladších, nikoli méně. Pokud by v této straně byli tak dva nebo tři, trochu by se rozředili a média by alespoň měla na výběr ve své obsedantní snaze najít co největší výstřednost.
