Bývalý ministr vnitra Ivan Langer, který je v rámci takzvané „olomoucké kauzy“ v hledáčku policie, si veřejně stěžuje na podmínky vyšetřování. I když expolitik, v jehož domě zasahoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, nechce k celé situaci poskytovat žádné podrobnější informace, na svůj facebookový profil vyjádřil své rozhořčení. Největším problémem je podle něj skutečnost, že média u nás z něj už před začátkem jakéhokoliv vyšetřování udělala muže zapleteného do korupce. Svoboda slova by se podle Langera neměla zaměňovat za veřejnou dehonestaci a odsuzování člověka, kterému nebylo zatím nic prokázáno.

[ctete]3910[/ctete]

Nekrácené prohlášení Ivana Langera pro média:

Můj dopis šéfredaktorkám a šéfredaktorům:

Nemine teď den, abych nebyl žádán o vyjádření pro média.

Opakovaně jsem nucen tyto výzvy odmítat. Nechci zavdat sebemenší podnět k tomu být označen za osobu mařící trestní řízení.
To neznamená, že je mi lhostejné, co se o mně píše a říká. Až na výjimky se v médiích dovozuje, že jsem fakticky „obviněn“ a dokonce „vinen“, a když náhodou ne, zůstávám „sprostým podezřelým“.
Rád bych sdělovacím prostředkům připomenul, že vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení mám značně omezenou možnost přístupu do médií, nemohu se veřejně bránit.
Ve světle nedávného nálezu Ústavního soudu ČR ve věci II. ÚS 577/13 si tak dovolím jen odcitovat čtyři věty z jeho odůvodnění, lépe bych to nevyjádřil: „Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl kdokoliv v očích veřejnosti fakticky shledán vinným bez možnosti se efektivně bránit proti obviněním vůči své osobě. V demokratickém právním státě se závěr o vině nesmí odvíjet od veřejného mínění, nýbrž musí být procesně adekvátním způsobem prokázán v trestním řízení. Ve své podstatě nejde o nic jiného než o elementární úctu k osobě čelící takovému podezření a jejím právům. Informování veřejnosti o trestním řízení, jakož i na ně navazující veřejná diskuse nesmí být vedeny v tom smyslu, že otázka viny je předem rozhodnuta.“
To myslím platí dvojnásob v situaci, kdy jsou zmiňovány údajné útržky z odposlechů, ke kterým v této fázi trestního řízení nemohou mít sdělovací prostředky legální přístup.
Nečekám, že mi budou média fandit, ani je o to nežádám, mají-li však platit novinářské kodexy, k nimž se aspoň navenek hlásí, čekal bych – zvláště v situaci, kdy se nemohu vyjadřovat – kritický odstup a jistou zdrženlivost v závěrech, které veřejnosti předkládají.
S odstupem času se totiž může ukázat, že zvolený způsob informování nebyl nepodobný tomu, jak média nahlížela na „veřejného nepřítele“ v temnějších dobách ne tak dávné historie. Rychlost, emocionální předpojatost a davovost podobných odsudků zpravidla neublíží jen „odsouzeným“, ale zakládá na strach ve společnosti a z něho plynoucí napětí, příklon k jednoduchým řešením a v konečném důsledku dláždí cestu mocenskému autoritářství. Ani to mi není lhostejné.
Pokud jde o můj další postup, dál se nebudu vyjadřovat, abych nezavdal jakoukoliv záminku k osočení, že mařím trestní řízení. Čas ukáže. Už jednou, trvalo to sice sedm let a 24 dnů, jsem u soudu dokázal vyvrátit obvinění, které proti mně sdělovací prostředky nepravdivě vznesly právě na základě údajných útržků z policejního spisu včetně odposlechů. Ten příběh shodou okolností 13. 10. 2015 skončil; smiřuji se s tím, že ve stejný den druhý začal.
Snad nebude trvat tak dlouho.

V Praze 3. 11. 2015

MUDr. Mgr. Ivan Langer

PS Vnímejte prosím mé vyjádření i v širším kontextu, a to i vůči ostatním osobám, které jsou v souvislosti s tzv. Olomouckou kauzou zmiňovány a na něž se výše citovaná formulace z nálezu Ústavní soudu ČR ve věci II. ÚS 577/13 nepochybně rovněž vztahuje.