Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tvrdil při debatě na summitu G20 v Indii, že Rusko je napadenou zemí. „Víte, válka, kterou se snažíme zastavit, byla proti nám spuštěna za zneužití ukrajinského lidu,“ prohlásil doslova Lavrov. Není divu, že se účastníci summitu Lavrovovi vysmáli.
Ruský ministr rozhodně není žádný tupec. Když vysloví tak očividnou a drzou lež před informovaným publikem, musí předem vědět, že narazí. Přesto mu ta ostudná chvíle stojí za to. Nejenže ho šéf v Kremlu pochválí. Drzé lhaní nese lhářům jisté, byť pochybné plody.
Agrese Ruska proti napadené Ukrajině je tak zjevná, že nám připadá ruské lhaní o sebeobraně až šokujícím způsobem směšné. Když ruská propaganda popisuje Ukrajince jako zběsilé fašisty a zločince, musíme přemýšlet, jak někdo, kdo sám páchá nejhorší válečné zločiny, může lhát tak slabomyslným způsobem. Vladimir Putin to ale dokáže a Sergej Lavrov také. Lhaní je základním nástrojem autoritářské politiky všude na světě a v Rusku zejména.
„Umění lží je stejně staré jako Rusko,“ píše francouzský historik a filosof Alain Besançon v úvodu své knihy Svatá Rus. Experti na ruský styl vládnutí často popisují fenomén ruské lži, která je drzá až tak šokujícím způsobem, že je v podstatě absolutní. Zatímco lháři v jiných částech světa se snaží opřít své lži o jakési zmanipulované výseky pravdivých okolností, vláda na Rusi dokáže svým obyvatelům i celému světu lhát totálně. Kremelští vládci se nezatěžují pinoživým upravováním faktů. Prostě lžou z plna hrdla, přímo a naprosto. A působí přitom autenticky, nečervenají se a působí tak, jako by svým lžím sami věřili.
V českých poměrech se fenomén ruské lži dostal ke slovu s nástupem autoritářských politiků východního stylu. Zatímco Miloš Zeman si raději upravoval pravdu tak, aby jeho tvrzení působilo uvěřitelně, tak Andrej Babiš i Tomio Okamura dokáží lhát podobně jako Sergej Lavrov nebo Vladimir Putin. Nemají k tomu tak velkolepé příležitosti a tak velká témata. Jsou to jen malí učedníci velkých kremelských zločinců a nemají ve svém zlu tak gigantický akční rádius. Ve své podstatě je ale jejich styl lhaní systémově totožný. Babišova lež o tom, že cílem Petra Pavla je zatáhnout Česko do války nebo že u nás nastupuje nová totalita, má přesně ten rozměr ruského dechberoucího lhaní pro slabomyslné publikum.
Problémem našeho světa je, že toto politické lhaní slaví i přes svoji očividnost a směšnost své úspěchy. Jednak jistá část populace chce být ve své prostotě klamána a ráda věří zákeřným nesmyslům. Pak je tu ale mnohem nebezpečnější skupina, a to inteligentní relativizátoři pravdy. Relativizace pravdy se u nás projevuje třeba hlasitou obranou takzvané svobody slova. V naší svobodné zemi jde přitom jen o snahu umožnit někomu lhát. Nejodpornějším příkladem z poslední doby je snaha některých „seriózních“ publicistů zpochybnit masové vraždy, jichž se dopustili ruští vojáci na Ukrajině. Takové lhaní je v podstatě kriminálním činem, a kdo hájí svobodu na takový „názor“, tak je buď asociál, nebo ruský agent. Fakta nejsou věcí názoru a pravda je jenom jedna.
Mezinárodní krize způsobená ruskou agresí proti Ukrajině i ambice temných sil a politických gaunerů v české společnosti nastolily novou situaci, která klade zásadní nároky na naši schopnost a připravenost pojmenovat lež, demaskovat ji a zesměšnit ji. Musíme se společně a vzájemně bránit před zákeřným lhaním, jež má závažné společenské důsledky. Už proto, že ruský styl lhaní je nakažlivý. Vidíme to u nás každý den.
