Proč jsou intelektuálové tak bezmocní, když jde o praktickou politiku?
Mrkněme do nedávné historie: 2. 5. 1996 jsme mohli číst v MF DNES o tom, jak strana ODA vsadila ve své kampani na „volební parník“: „Kromě předvolební propagace chceme zvolením lodi zvýraznit snahy o splavnění Labe až do Pardubic,“ uvedl Miloslav Kratochvíl, vedoucí manažerského oddělení ODA. „Chceme také upozornit, že vodní doprava teprve čeká na své oživení,“ řekl místopředseda aliance Libor Kudláček. Předseda ODA Jan Kalvoda před plavbou prohlásil, že jízda po řece není pro něho nic překvapujícího, a připomněl si své vodácké zkušenosti. „Sjížděl jsem například Lužnici,“ poznamenal a dodal, že naposledy jel parníkem při komunální volební kampani v roce 1994 a na lodi zmokl.“
Strana ještě dostala toho roku ve volbách 6, 36 procenta, ale za dva roky do Sněmovny už vůbec nekandidovala. Časem přišel konec a zánik. Přitom tato strana představovala alternativu pro voliče, kteří chtěli volit pravici, ale nechtěli dát hlas ODS a lidovcům. O toto útočiště pravicoví intelektuálové přišli. Asi tak, jako levicoví přišli o svá jiná útočiště a místo nich se u moci stále střídali staří dinosauři.
Proč tak smutný osud? A kolikrát se ještě bude opakovat?
Vůči starým politickým rutinérům připomínají intelektuálové v politice trochu zajíčky hledící do tváře kobry. V tomto případě se jim kobra ještě navíc vysmívá, což normální kobry nedělají.
Je třeba se trochu vrátit v čase. V 90. letech se objevovaly články o postavení intelektuálů v politice. Jejich hlavními znaky bylo, že to celkem nikoho nezajímalo a že byly hodně dlouhé. Dost se v tom vyžívaly třeba Literární noviny, kde se závažné statě na toto téma rozsahem poněkud blížily třeba projevům Leonida Iljiče Brežněva o potravinovém programu SSSR.
Protože se dnes pojem intelektuál používá jako nadávka, tak jen pro upřesnění. Intelektuál je jedinec většinou humanitně vzdělaný, který komentuje věci veřejné a přitom nezastává žádnou politickou funkci.
Nutno dodat, že většinou, někdy ji aspoň po nějakou dobu zastává, ale dlouho to netrvá.
Jsou ale i zábavnější definice. Jeden intelektuál, americký Palestinec (abychom poškádlili jisté typy), píše, že je to „někdo, kdo je schopen říkat pravdu… odvážný a rozhněvaný jedinec, pro kterého není žádná pozemská moc příliš velká na to, aby nemohla být kritizována a vzata na paškál. Pravý a pravdivý intelektuál je proto vždy outsider, který žije v exilu, který si sám uložil a na okraji společnosti. Mluví na straně těch, kteří jsou oloupení, bez zastoupení a zapomenutí.“
To sice mluví, ale většinou tak nemluví v nějakých politických funkcích. Protože je většinou nemají.
Všichni ti filozofové, profesoři, spisovatelé, duchovní a další opustili scénu, zatímco jiní zůstali. Klaus, Zeman, Kalousek. Těm ostatním se podařilo skoro beze zbytku uskutečnit ideu, že lidé příliš přemýšlející o společnosti a politice, jsou outsideři. Dnes dost bezmocně hledí na to, že skutečná moc je jinde a v rukou lidí, které k vládnutí kvalifikuje jen to, že znají technologii jak uchopit moc a jak si ji udržet. Jinak se nezdá, že by rozuměli ještě čemukoli jinému.
Problém intelektuála je v tom, že se na svět dívá jako na problém a to dost složitý, takže nemívá jednoduchá řešení. Takže když vás napadne, jak svět zachránit, dost špatně se to jednoduše vysvětluje. Na nic delšího a hlubšího nemáte čas, takže mezitím si vás někdo s údernými hesly namaže na chleba a pohltí a stráví a…
Tím někdo je predátor a jeho výhodou je útočnost. Je to podobné jako u znásilnění. Pokud je na něčí straně moment překvapení a větší síla, má šanci na přemožení soupeře. Tomu není nic platné, že teoreticky ovládá bojová umění a četl Machiavelliho.
Protože se v demokracii bojuje většinou slovy, vyhrává ten s ostřejším mečem, tedy ten, kdo umí zjednodušovat, v horším případě lhát.
Intelektuálové jsou ve velké nevýhodě, že jim prakticky chybí vůle k moci. Pokud chtějí moc, tak proto, aby prosadili ideál. Pokud chce predátor moc, tak prostě proto, že chce moc. To je v boji velká výhoda. Nemusí se zatěžovat takzvanými ohledy.
K politickým turistům patří mnohdy oba typy lidí, predátoři i intelektuálové. Predátor mění strany, protože hledá nejlepší bojové vozidlo, kterým se prostřílí k cíli. Když to staré selže, najde si jiné – a to jakékoliv. Idealista mění vehikl, aby dorazil k cíli, kde začne konečně měnit svět k lepšímu. Protože je idealista, má výběr vozidel značně zúžený a když pak zjistí, že žádné důstojné už není k dispozici, politiku opouští. Bystře je pak schopen zanalyzovat, proč se k moci nakonec prokousal predátor. Výsledkem je, že jeden má křeslo, z kterého vládne, druhý stůl, na kterém právě dopsal esej o prohnilosti moci.
Co s tím? Celkem nic. Neměli bychom ale chtít po intelektuálech, aby byli obratní na kluzké podlaze politického salonu a také ne po politicích, aby byli intelektuály. Jen někdy se to protne a objeví se Masaryk, jenže takový člověk musí mít i kus historického štěstí.
Člověk ze sebe nemá dělat, co není. Akademici ať se nepouštějí do politických akcí, které skončí volebním parníkem a politici ať ze sebe nedělají myslitele, jako jistý bývalý předseda ČSSD, který používal taková cizí slova, že je před ním zřejmě dvě stě let nikdo nevyslovil.
Myslitele na trůně nepotřebujeme. Ti mají především myslet. Potřebujeme tam spíš lidi, kteří mysliteli nepohrdají. Ronald Reagan znal své přednosti a meze a když něčemu nerozuměl, měl na to poradce. James Carter byl považován za jednoho z nejinteligentnějších amerických prezidentů, ale moc se mu nevedlo. Britský premiér Toni Blair by převýšil rozhledem většinu středoevropských politiků, ale stejně měl na myšlenkovou „výpomoc“ Anthonyho Giddense. Pokřikovat na sebe v parlamentu je jiného řemeslo, než pro to pokřikování najít inteligentní munici a dodat nějakého ducha. I pak se politik může mýlit, ale mýlí se na úrovni odlišné o několik pater jinak.
Dnešní atmosféra okázalého pohrdání určitou vrstvou lidí a naslouchání jednou Šloufovi, jindy lidem z Lukoilu nebo obklopování se obskurními existencemi Petra Hájka je ukázkou, k jakým koncům vede sebevědomí myšlenkových trpaslíků. (I trpaslíci mohou mít různou velikost, to je pravda.)
Najít filozofa na trůn je touha, která vychází z utopie odtržené od reality. Obklopit se lidmi, kteří spíše myslí, než nemyslí, ale utopie není. Je ovšem i chybou myslící elity, že si nedokáže najít svou postavu, která za ně tu „špinavější“ část věcí veřejných obstará.
