Experti potvrdili, že rukopis vůdce protikomunistického hnutí Solidarita a prvního postkomunistického polského prezidenta Lecha Wałęsy se shoduje s písmem agenta tajné policie pod krycím jménem Bolek. Badatelé zkoumali dokumenty, které vdova po posledním komunistickém ministrovi vnitra Czesławovi Kiszczakovi za úplatu nabídla Institutu národní paměti. Že by to byl konec letitého sporu? Ani náhodou.
Příběh Lecha Wałęsy-agenta Bolka, není příběhem zrádce ani falešného hrdiny. Je to příběh malých lží, které ale navždy poskvrní. A to lží vesměs zbytečných. Kdyby Wałęsa tehdy, když byl poprvé obviněn, a ještě lépe o něco dříve, promluvil o tom, že jako mladík s rodinou, vyplašený brutalitou režimu, dávno před vznikem Solidarity, estébákům ze strachu podepsal, ale už v roce 1973 byly jeho kontakty s nimi na nule, bylo by mu jistě odpuštěno. Rozhodně ochotněji než dnes.
Nic horšího totiž dokumenty, které se po čtvrtstoletí našly pod postelí vdovy po komunistickém potentátovi, neodhalily. V prosinci 1970 si estébáci přišli pro tehdy sedmadvacetiletého účastníka dělnického protestu, vyslýchali ho a čtyři dny věznili. Bylo to v době, kdy ve městě tekla krev proudem, ve věznicích se octly stovky lidí. Tehdy měl Wałęsa kývnout na spolupráci. Tu pak státní bezpečnost v roce 1973 prohlásila za v podstatě bezvýslednou a po třech letech ji ukončila i formálně.
Abychom pochopili, proč se Wałęsa nepřiznal a proč jeho případ dodnes vzbuzuje takové emoce, musíme se vrátit na konec osmdesátých let. Tam, kde tehdejší odbojáři zasedli za kulatý stůl s představiteli tehdejšího režimu a dohodli se s nimi na předání moci výměnou za jejich beztrestnost, tam začíná polsko-polská válka dvou nesmiřitelných světů. Ty se transformují ve společenské, politické, kulturní, náboženské i mediální subjekty a vedou spolu vyostřený boj.
Z vnějšího pohledu, který není s to plně pochopit polskou mentalitu, je logičtější sáhnout po straně, která je nám bližší. Je to ta liberální, méně katolická, méně národovecká. Ale bohužel také ta, pro kterou se kulatý stůl nestal „nouzovkou“, menším zlem, nýbrž dogmatem, čistým dobrem, které nelze rozporovat; která je schopna vystrojovat státní pohřby lidem jako Wojciech Jaruzelski nebo Czesław Kisczczak, protože se s nimi kdysi namísto dalšího krveprolití tak pěkně dohodli.
Disident Adam Michnik pod rouškou noci v jednom autě bok po boku s nenáviděným Jerzym Urbanem, děsivým mluvčím komunistické vlády, který psával nenávistné pamflety o knězi Jerzym Popiełuszkovi a po jeho zavraždění s lakonickým výrazem ve tváři opakoval, že příčina smrti není známá – to byl jeden z prvních pohledů, který se Polákům naskytl v nové éře.
A tak se postupně vytvořila strana druhá, stejně zarputilá, která odmítala na ten „deal“ přistoupit a „bezstarostně“ hledět do budoucnosti. Historii postavila na piedestal, namísto zkoumání ji začala vzývat. Vytvořila stejná dogmata, jen s opačným znaménkem. Ale protože se tak postavila do opozice k „vítězům“, musela se začít energicky bránit jejich výkladu dějin. Prohlásit je za kolaboranty, postkomunisty, vytvořit ideu čtvrté republiky, která ze sebe smyje veškerou špínu a pach kolaboranství republiky třetí, republiky nepřátel.
Do toho přišel Wałęsa. Reprezentant strany kulatého stolu, topící se ve svém velikášství, že je to on, kdo komunismus porazil. V takovém rozpoložení se samozřejmě nemohl doznat ke svému dávnému poklesku a musel zvolit taktiku zapírání. Tehdy to možná bylo logické. A byl to ostatně Adam Michnik, dnes Wałęsův sveřepý obránce, kdo jej v devadesátých letech poměrně věrně vystihl. Tehdy o něm psal jako o člověku s diktátorskými sklony, který si přivlastnil zásluhy, rozdělil Solidaritu a nakonec ji zničil. Přes svoji nespornou odvahu, Wałęsa přesně tyto rysy časem odhalil.
Do nedůvěryhodných historek se postupně zaplétal víc a víc, naposledy po nálezu dokumentů, kdy tvrdil, že se státní bezpečností sice nikdy nespolupracoval, ale udělal něco, o čem sice nemůže mluvit, ale veřejnost se to určitě dozví, pokud promluví člověk N., který sice promluvit nemusí, ale Wałęsa si myslí, že určitě promluví a vše zázračně vysvětlí. Nic se nevysvětlilo, jen přišla další vlna, která na dávném vůdci Solidarity nenechala nit suchou.
