POVÍDKA / Chceš Boha rozesmát? Řekni mu své plány. Někteří lidé rozesmávají Boha častěji, než by si přáli. Přitom nechtějí od života zas tak moc. Úplně banální nenápadný život, nikomu neubližovat, nikde netrčet, prostě nějak fungovat, plnit svoje životní role, nic víc. A stejně to vždycky nejde.

Alice běží podél řeky, dnes už podruhé. Čtyři kilometry tam, čtyři zpět. Někdo tak sportuje, pro ni jsou nohy jediným dopravním prostředkem. Za poslední rok má naběháno víc než za celý předešlý život. Výtvarnice, která ve volném čase zpívala, mívala dřív jediný sport: tanec.

Dřív? Prostě před tím, než HO potkala. Životní láska, začátek by vydal na samostatnou povídku s romantickým zabarvením; zamilovanost přešla rychle v lásku, nastěhování k NĚMU, roztomilé holčičky – dvojčátka. Druhá povídka by byla laděna více do realismu: nemoci holčiček, nekonečné noci, vyčerpané dny, soužití s jeho maminkou, obtížné hledání práce. Ale stále tu byl ON, smysl jejího života, skála, jistota, důvod opustit kariéru i předešlý život na opačném konci republiky.

Tak kde se stala chyba? Snad někde na přelomu třetí povídky s názvem „Třetí dítě? Copak ses zbláznila?“ a čtvrté, „Konečně kluk, budu mít fotbalistu“. Možná úplně jindy. Nebo to nebyla jedna chyba, ale tisíce mikroústupků, neviditelných křivd, spolknutých slz. Každopádně pátá povídka „Lockdown se dvěma maturantkami, druháčkem, vlčákem, slabou wi-fi a bez NĚJ“ už naznačuje, že i když se osmnáct let snažila plnit dobře roli matky, partnerky, údržbářky domu, venčičky psa i usmiřovačky neshod mezi NÍM a jeho maminkou, prostě to nestačilo.

Tak Alice běží, tady občas potká ledňáčka, její tajné znamení naděje. Když už nikde naději nevidíte, hledáte ji třeba v tom magicky modrém opeřenci. Ví, ve kterém keři se schovává, ze kterého kamene loví ryby a na kterou olši rád dolétne s kořistí. Záchytné body na cestě ji nutí myslet minutu na hezké věci. A popadnout dech.

Byla slepá, nebo je to trest za důvěru? To už je dnes jedno. ON v lockdownu trávil doma stále míň času, chrání rodinu, když je v kontaktu s obchodními partnery, žije ve vlastní bublině, v kanceláři se dá přespat. Má teď moc stresu, ubyly zakázky, začal cvičit, náhodou zrovna jeho asistentka se rty jako Angelina trénovala fitness. Jen ten tréning posunuli od příčně pruhovaného svalstva do jiných anatomických končin.

Což se dozvěděla, až když si Angelinu přivedl domů a matce svých potomků doporučil, ať si hledá vlastní bydlení, stejně je barák maminky a svatbu přece nechtěli nikdy. Jeho matka přivítala, že si ON našel konečně někoho na úrovni.

Tak Alice běhá. Provizorní bydlení v přízemí rodinného domu po zkrachovalém kadeřnictví, dvě postele, vařič, dětský stolek; majitel nezapomněl, že mu v lockdownu připravila dceru na talentové zkoušky. Dokonce může u severní stěny chytat jejich wi-fi. Její dvojčata po maturitě raději odjela za oceán, po ztrátě domácího zázemí se zařadila do programu jakési protestantské církve a pracují pro charitu v Kanadě. Večery tráví Alice v dece přilepená u severní stěny, nesmí plakat, usmívá se přes Skype na holky a poslouchá, jak se mají.

Za zatáčkou je lavička, nesmí si sednout, ale protáhne si nohy, ať nemá křeče. Tady s holčičkami kdysi sedávala a pozorovala kachny a pstruhy, teď se snaží chytit dech a rovnováhu. Za poslední rok a půl zhubla 14 kilo. Kuchařky v jídelně vědí jistě, že je anorektička, na rehabilitaci se pro změnu špitá, že má nádor, určitě z očkování. Ve sborovně školy, kde jí neprodloužili smlouvu, mají jasno: přehání to se sportem. A přitom má Alice docela obyčejně hlad.

Dneska by suché rohlíky nedrobila kachnám, ale udělala z nich nádivku. Se zkráceným úvazkem ve výtvarné škole odečte nájem, jídlo a kroužky pro syna, nejnutnější měsíční výdaje a z toho zbytku musí nějak přežít. Hedvábné šátky nejdou na odbyt, od lidí s těžkým životním příběhem lidé raději odvrátí hlavu. Úřady a instituce se snaží pomáhat, ale každý má své lhůty.

Vůbec neví, jak první půlrok po vyhazovu „od maminky“ přežila. Měla štěstí, že nemusela bojovat o chlapečka, Angelina doma žádné cizí děcko nechtěla. Ale bez prostředků, s krátkým úvazkem a bez přátel se dá těžko přežít.

Rad dostala dost. Úplně ode všech, i naprosto cizích lidí. Kdyby dostala kostičku Lega za každou udělenou radu, samozřejmě dobrou, bydlela by dnes v obřím pestrobarevném paláci. Ano, našlo se pár těch, kteří nabízeli pomocnou ruku. Několik mužů nabízelo pomocný prst. Jen se časem ukázalo, že to nebyl malíček, ale poněkud odlišné tělní zakončeníčko. Naše školství prostě nevyučuje dostatečně anatomii.

Chlapeček si před lockdowny našel sportovní kroužek, moc potřeboval někam patřit. Dokud žili v domě na kopci, seběhl pár ulic dolů a měl zázemí, kamarády, mužský vzor a fyzický trénink. „Ale to není fotbal!“ Pro jeho otce byl jiný míčový sport nepřijatelný, tak mu nepřispěl ani na sálové boty. Teď musí syn běhat na trénink čtyři kilometry podél řeky.

Hubené astmatické děcko takovou trasu vůbec nezvládalo, zpočátku běhala s ním a půl cesty ho tahala na zádech. Smutně se dívala na sbírku kol pro Afriku a řešila etický problém, jestli může o jedno z nich poprosit. Nakonec jim noví domácí jedno věnovali po holkách, chlapeček jezdí na duhovém kole s obrázky jednorožců a je šťastný, že může sportovat.

Ale stigma chudoby a krachu je na maloměstě horší než lepra. Vodila ho na tréninky, dovnitř se styděla. Za sebe. Neztratila jen 14 kilo; stres a hlad ji připravily o husté kaštanové vlasy, její životní ozdobu v délce do pasu. Proto si je podle návodu na Instagramu ostříhala sama do podivného mikáda. Viděla se, jak v plandavém oblečení a těžko definovatelném účesu vypadá zoufale. A hlavně, výtvarnice vždycky chodila v šatech. Neměla sportovní výbavu. Nechtěla synka ztrapňovat před správnými sportovními rodinami.

Funkční rodinky ve funkčním oblečení. Nemohla zapadnout. Co na tom, že někteří tatínci při čekání na návrat malých sportovců zcela nepokrytě vedli obrázkovou konverzaci s dámou, která ani s největším zapojením fantazie nepřipomínala jejich ženu a matku šampionů. Dohromady se nic neděje, funkci otce plní dobře, sem tam se vykoupí páteční květinou nebo večeří a vše je, jak má být. Značky a odstíny oblečení máme sladěné.

Týmu se vedlo, občas se ve městě odehrál významný turnaj a na minulém ji syn poprosil, aby se přišla podívat. Udýchaná a v plandavých šatech působila mezi funkčními rodinami ve značkových soupravách jako bláznivá Viktorka. Nešlo zachytit smutný pohled jejího synka, styděl se, ale nechtěl ji ranit.

A teď běží na poslední turnaj sezony, rozhoduje se o celkovém vítězi ve skupině. Dnes ho nesmí ztrapnit. V sekáči koupila legíny, neonově růžové, na její pohublé nohy prostě decentní barvu nenašla. Ta lacinost a zoufalost z nich přímo křičela. Týden dělala dřepy, aby měla aspoň trochu zadek, přidala delší tričko a mikinu po dceři, dětská velikost z deváté třídy. Ráno se zahlédla v odrazu vchodových dveří a oproti bohémským šatům teď vypadala docela sportovně. Dneska zvládne všechny uštěpačné pohledy, šeptání a odvracení se.

Ledňáček! Vidí ten modrý drahokam! To je určitě dobré znamení. Běží poslední úsek a ví, že dnes to dopadne dobře, za chvilku je u sportovní haly, raději zvolní, ať chytne dech. Sama je takový růžový ledňáček, blyští se v sobotním dopoledním slunci a je jí to chvilku jedno.

V hale už je turnaj v plném proudu, teď hrají cizí týmy, Alice se nenápadně plouží od vchodu k předním lavičkám, za zády vzorné rodinky v úhledných soupravách, dneska to zvládne. Někdo přišel i s kočárkem, viditelně drahým modelem, proboha, vždyť je to Angelina a ON. Všechna sebedůvěra a naděje se roztříští, jako když nalejete vroucí vodu do tenkého džbánu.

A ona sedí v přední lavici, shrbená, loví zbytky dechu, opařená touhle novinkou a cítí v zádech všechny pobavené pohledy správných žen a mužů. Dlaně před ústy, špitání, máme zábavu, někdo popcorn? Nemůže se dívat směrem ke kočárku, v krku knedlík a ostrá slanost se jí dere do očí i nosu. Nesmí plakat. Nesmí ztrapnit chlapečka.

Už nastupují, on ji s nadějí vyhlíží, přišla, bude hrát jen pro mamku. Vypadá dobře, barvy jí sluší. Chlapeček netuší, jak moc teď Alice bojuje, aby nekřičela bolestí, křivdou, zklamáním. Zápas začíná. Úvodní hvizd, publikum zatím docela laxní. A najednou klid v hale prořízne strašný výkřik: „Jiskra! Jiskra, do toho!“

Ozvěna umocní každou vteřinu zoufalosti a bolesti. Alice musí křičet, aby se neudusila. Stojí vepředu, poskakuje jak hloupá roztleskávačka v těch směšných laciných růžových legínách. Okolí mlčí, nikdo se nepřidá k raněnému křiku. „Jiskra, do toho!“ Musí křičet a skákat. Musí to ven. Jde o život.

Na boční lavičce sedí v uniformě zdravotníků dvě ženy. Mladší, punk blondýna, pozoruje Alici a vidí sama sebe před pěti lety, všechny zlé pohledy okolí… Přesně kvůli těmhle chladným pohledům po rozvodu odešla do sousedního kraje začít znovu, dnes je primářka chirurgie, tady jen dvakrát za rok „splatí dluh“ jako zdravotnice za odchování syna v klubu. Potlučená duše je mnohem horší než odřené koleno, máme zásah.

Punková blondýna běží k Alici, vlastně ani nezná její jméno, a do zoufalého ticha mezi výkřiky zazní radostné: „Čau, ty máš boží legíny, tys byla taky v Miláně? Já tam byla před měsícem a nosí to úplně všichni!“ Plácne Alici přátelsky po zádech a spustí s ní: „Jiskra, do toho! Jiskra, do toho!“

Správné rodiny jsou pár vteřin zmatené. Takže ona má moderní oblečení a kamarádí se s paní primářkou? Ženy nenápadně hledají v mobilech růžové funkční legíny, muži obhlížejí vysportované nohy Alice a opatrně se přidávají. „Jiskra, do toho. Jiskra, do toho.“

Manželky významně pokývnou, vážně teď růžová letí, už můžou nahlas. „Jiskra, do toho! Jiskra, do toho!“ Skandování už není bolestné, pomalu začíná být hlasité, nadšené. Chlapeček zachytil přihrávku i pohled své maminky. Rozjásala celou halu. I ta blbá Angelina už skanduje, protože k davu se musí přidat.

„Jiskra, do toho!“

„Jiskra do toho!“

Ledňáček přeletěl okolo haly a zmizel ve větvích olše.