MUDr. Marie Blažková založila Hospic Chrudim, díky kterému se jí daří pomáhat vážně nemocným pacientům důstojně odcházet ze života. Smrt je u nás stále tématem opomíjeným, přestože se týká každého z nás, a proto je důležité o něm hovořit. Na některé otázky odpovídá také ředitel hospice MUDr. Jiří Košťál. Marie Blažková je dlouhodobou podporovatelkou Svobodného fóra.
Paní doktorko, bojíte se ještě smrti? Ptám se proto, že jste v rozhovoru s Jolanou Voldánovou v roce 2012 řekla, že jste z ní měla od dětství velký strach…
M.B.: Strach ze smrti…Ten mám pořád, ale menší než dřív. Ačkoliv se s ní denně setkávám. V den, kdy jsem se rozhodla se stát se ošetřující lékařkou své nejmladší sestry (v 31 letech jí zjistili nádor mozku) se to změnilo. Především se mi přestaly zdát děsivé sny o smrti. Naopak – po pohřbu mi sestra přišla ve snu naproti. Zdravá, radostná..
Chápu to tedy správně, že jedním z důvodů pro založení hospice byla potřeba vyrovnat se se svými pocity?
M.B.: Ano, tak se to dá říct. Ten strach mi byl asi nějak dán do vínku, dovedl mě k myšlence založit v Chrudimi hospic. Představovala jsem si navíc jako dítě, že podobný strach ze smrti má každý člověk. Už v době studia na gymnáziu jsem se proto rozhodla proti strachu ze smrti něco podniknout. „Jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, chovej se ty k nim“, to je jedna z mých životních zásad. A protože jsem si velmi přála, aby někdo pomohl mně, až já budu umírat, rozhodla jsme se pracovat tam, kde lidé umírají – abych jim mohla nějak pomoci. Přihlásila jsem se na medicínu. Specializaci po skončení studia jsem si ovšem nemohla za totality vybrat a místo onkologem jsem se stala psychiatrem (chtěla jsem bojovat nejen se smrtí, ale i s rakovinou). Ve hře ale jistě nebyly jen pocity. Silně se na mně podepsala náboženská výchova a konkrétní vzory z dětství. Měla jsem kolem sebe naštěstí obdivuhodné osobnosti. Často jsem jako dítě slýchala Ježíšova slova: „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně samému jste učinili“. Tato slova byla a jsou pro mne stále velkou výzvou..
Vaše specializace, psychiatrie, je určitě pro provozování hospice výhoda. Předpokládám, že se umírající potýkají s depresemi.
M.B.: Ano, dnes už vím, že je dobré mít v hospici psychiatra. Důvodů je mnoho. Psychiatr se víc než jiný lékař soustřeďuje i na diagnózu situace, rodiny, osobnosti nemocného a jeho blízkých, nejen na diagnózu nemoci. To je v hospici nezbytné. Je schopen snadněji rozlišit psychologii a psychopatologii umírání. Jako lékař je specialistou v léčbě duševních poruch, které jsou v hospici velmi časté – nejen poruch nálady, ale především delirií. A samozřejmě má uplatnění v hospici i jako psychoterapeut. Respektovat a naplňovat psychologické potřeby nemocných je v hospici samozřejmostí.
A teď se obracím na vás, pane doktore. Vím, že jste hospic vybudovali na zelené louce. Nebylo snazší a finančně méně náročné rekonstruovat nějakou stávající budovu?
J.K.: Vybudovat hospic je samozřejmě finančně náročné. Stavba našeho hospice stála 85 milionů korun. Rekonstrukce však nemusí být vždy levnější, novostavba navíc pro budoucí provoz bývá výhodnější. A hlavně: Dostali jsme od města Chrudim k dispozici skutečnou zelenou louku v pravém slova smyslu, pozemek, na kterém se ihned mohlo začít stavět. Při zadání stavby jsme na rozdíl od rekonstrukce mohli bez omezení uplatnit všechny představy, jak by náš hospic měl vypadat a jakou by měl mít funkci. Ty představy jsme dlouho upřesňovali – od vzniku myšlenky postavit hospic do zahájení stavby uplynulo 5 let, tu dobu jsme čekali na státní dotace.
Pro koho je hospic určen? Máte nějakou spádovou oblast?
J.K.: Hospic je nemocnicí především pro onkologické pacienty v terminálním stadiu onemocnění. Pro ty, kteří mají prognózu několika dnů, týdnů až měsíců života. Indikací k přijetí jsou samozřejmě i jiná než onkologická onemocnění, podstatná je terminální fáze nemoci a její symptomy. Kapacita našeho hospice bývá většinou plně využita a při rozhodování, koho přijmout a koho odmítnout, je zásadní závažnost příznaků, na jejichž léčbu je hospic vybaven. Mírnit utrpení umírajícího člověka, to je cílem hospicové péče. A taky součást vize našeho občanského sdružení, které postavilo hospic. Spádovou oblastí je Pardubický kraj, ale můžeme přijímat i nemocné z jiných krajů, pokud o to požádají. 82 % u nás hospitalizovaných nemocných je z Pardubického kraje.
Z čeho je hospic financován a kolik doplácejí pacienti?
J.K.: Financování hospicové péče je vícezdrojové. Tak tomu je všude ve světě. Část prostředků – v našem hospici přibližně 65 % – hradí zdravotní pojišťovny. Dalším zdrojem jsou příspěvky na péči. Z nich se hradí sociálních služby poskytované hospicem. Ne každý nemocný tento příspěvek má. Nemocný přispívá (za nadstandard při ubytování v hospici) částkou 330Kč/den. Přibližně 5 % nákladů tvoří sponzorské dary. Bohužel zatím v naší společnosti chybí větší solidarita zdravých s nemocnými i vědomí odpovědnosti za sebe, za své zdraví i za své umírání. Lidé spoléhají na stát, že za ně vše vyřeší a zaplatí. Doplatkům na pobyt v hospici se pak někteří lidé diví. Přáli bychom si, aby spontánní podpora hospice lidmi v našem regionu jednou nahradila doplatky nemocných. Ani nám není příjemné mluvit o penězích, když domlouváme přijetí do hospice, ale zatím se provoz bez příspěvků nemocných prostě neobejde. Na druhou stranu ze zdravotního pojištění nelze hradit vše, a pokud se nechceme vzdát nároku např. na lázně a masáže, musíme si na jiné služby připlatit, třeba na hospic.
Jak dlouho u vás klienti zůstávají?
M.B.: Průměrná doba pobytu v našem hospici je 26 dnů. Někteří nemocní umírají krátce po příchodu do hospice, jiní žijí řadu měsíců. Často jsme dotazováni zvláště rodinami nemocných „jak dlouho ještě“, odpověď jim většinou nedáme. Mojí sestře „dal“ jeden lékař po operaci šest týdnů života, a žila víc než tři roky.
Stávají se i „zázraky“? Ve smyslu, že někdo s prognózou blízké smrti žije třeba několik let?
M.B.: Ano, moje sestra by mohla být příkladem. Ne zázraku, ale skutečnosti, že stanovit dopředu prognózu délky trvání nevyléčitelné nemoci prostě nelze. Nikdy neznáme všechny okolnosti, které rozhodují o osudu nemocného, a také jako lékaři nejsme pány života ani smrti.
Smrti se lidé spíše vyhýbají. Není součástí života, jak tomu bylo dřív. Je náročné žít s ní denně? Neubírá vám to energii?
M.B.: Myslím že nejsem sama, kdo se naučil setkávat se denně se smrtí a neztratit při tom víru v život. Možná ti, kteří se jí úzkostlivě vyhýbají, mají větší problém. V hospici se nesetkáváme se smrtí, ale s konkrétními lidmi v blízkosti smrti. Máme hodně prostředků, jak těmto lidem ulehčit jejich fyzické i psychické trápení s těžkou nevyléčitelnou nemocí spojené. Moderní medicína naštěstí umožňuje mírnit všechny trýznivé příznaky nemocí. Soustředění se na účinnou pomoc nemocnému často nedovolí myslet na smrt. Myslíme na člověka, ne na smrt. A navíc: mnoho nemocných nám nastavuje zrcadlo, jsou pro nás příkladem statečnosti, odvahy, trpělivosti a schopnosti nemyslet jen a jen na sebe. Jsou lidé, kteří skutečně kráčejí smrti vstříc „vzpřímeně“ a v případě věřících „s modlitbou na rtech“- řečeno slovy Viktora Frankla. To nám energii spíš dává, než bere.
Jak je to vlastně v hospici s náboženskou vírou?
M.B.: Zaměstnanci i pacienti našeho hospice jsou většinou „bez vyznání“. Naštěstí bez ohledu na náboženskou víru každý zdravotník může, a nebo se o to alespoň může snažit, nabídnout nemocným své přátelství, v určitém smyslu „sám sebe“. V jedné knížce o svatém Františku z Assisi se píše: „Evangelizovat znamená hlásat dobrou zvěst a nemůžeš to udělat jinak, než že člověku nabídneš své přátelství založené na hluboké důvěře a úctě. Musíme jít lidem vstříc. Musíme být uprostřed nich klidnými svědky Boha, lidmi, kteří jsou schopni stát se jejich skutečnými přáteli“. V tomto smyslu se snažíme v hospici „evangelizovat“, tímto způsobem se snažíme zlidštit prostředí hospice. Náboženská svoboda je samozřejmostí, nikomu nelze ani na prahu smrti náboženskou víru vnucovat nebo brát.
Co je podle vás podstatné pro dobrou hospicovou péči, aby závěr života proběhl pro nemocného i jeho rodinu co nejlépe?
M.B.: Myslím že podstatné je, aby se nemocný a jeho rodina cítili v hospici bezpečně. Musí mít jistotu, že zdravotníci jsou profesionálové ve svém oboru a onemocnění i léčbu mají za všech okolností pod kontrolou. Aby nás vnímali jako přátele. Aby se jim v hospici líbilo. Aby nám věřili, že využíváme opravdu všechny prostředky, kterými lze mírnit utrpení v závěru života. Aby jim hospic umožnil maximálně nahradit domov, třeba tím, že za nemocným kdykoliv kdokoliv z rodiny může přijít, že může v hospici bydlet. Aby… Takových aby je hodně, nedají se všechny ani vyjmenovat.
A na závěr: Proč jste se rozhodli podporovat Svobodné fórum?
Protože vnímáme závažnost společenských změn v posledních letech a současně neuvěřitelnou manipulaci veřejného mínění prostřednictvím médií, už zdaleka ne nezávislých. Svobodné fórum je pro nás jedinečným zdrojem nezávislých informací. Obdivujeme odvahu jeho redaktorů, na prvním místě pana Šafra. Sdílíme jeho názory a postoje. Pomáhají nám zorientovat se v čase, kdy se stírají rozdíly mezi pravdou a lží. Jsme silně znepokojeni ochotou většiny lidí okolo nás – voličů Andreje Babiše a Miloše Zemana – pasivně přihlížet nebo se dokonce aktivně podílet na omezování svobody a prohlubující se krizi demokracie u nás. Domníváme se, že i hospic jako instituce a důležitý prvek občanské společnosti má spoluodpovědnost za vývoj společnosti okolo nás. A z druhé strany – svoboda je i pro nás důležitým předpokladem, abychom nemuseli měnit svou vizi a abychom sami rozhodovali, jak ji naplnit. Proto podporujeme Svobodné fórum.
