Lekce Faust (1994): Petr Čepek zvládl ve filmu roli muže z ulice, Fausta i Mefistofela FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Každý režim platí dobře kolaboraci,“ zakončil v Kino revue č. 14/1994 výtvarník, scenárista a režisér Jan Švankmajer (* 4. 9. 1934) rozhovor o svém druhém celovečerním filmu Lekce Faust (1994), natočeném ve vlastní společnosti pro filmovou tvorbu Athanor jako česká, francouzská, britská a německá koprodukce. Snímek těsně předtím obdržel na XXIX. MFF v Karlových Varech zvláštní cenu poroty (ex aequo s Królikiewiczovým Případem Pekosinského,1993), což výrok postavilo do poněkud zvláštního světla. Mínil-li totiž Švankmajer uměleckou kolaborací nejen dřívější nadbíhání umění ideologii, ale i nynější jeho podíl na masové zábavě řízené tržními mechanismy, neměl by býval svůj film na festival vůbec pustit, natož na něm přijmout cenu.
Neboť čeho jiného jsou dnes filmové festivaly tohoto typu mimo jiné výrazem než právě také dalekosáhlé komerčně podmíněné manipulace s diváckým vkusem, v jejímž pozadí stojí nezastavitelná mašinérie filmové výroby? Krajní postoj Švankmajerův připomíná názor Milana Kundery, že po éře ideologů nastala doba imagologů, těch, kteří ve spojení s masovými médii a reklamou určují sezónní změny vkusu a zájmu obecenstva, roztáčejí tak kolotoč umělé nadprodukce a ta si zase zpětně hledá propagátory a kosmetiky svého obrazu. Natož pak propagátory a kosmetiky zájmů politických, jejichž příklad přivedl Švankmajera k rozhodnutí „nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu“. Odmítl tak v roce 2011 i státní vyznamenání z rukou prezidenta Václava Klause, a to s odůvodněním, že „stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svou tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu“.
Muž v baloňáku a s aktovkou
A tak právě i protagonistou Lekce Faust je obyčejný bezejmenný muž v podání Petra Čepka (1940–1994), kterému vnutí cestou na ulici dva kolportéři jakýsi leták, z něhož se vyklube slepá mapa zvoucí do míst, v nichž se jeho osud začne podivuhodně proměňovat. Přitom už podivné úkazy v jeho domácnosti nevěstí nic dobrého. V poněkud zanedbaném staromládeneckém bytě najde slepici, v bochníku chleba zapečené prázdné vejce, místnostmi zaduje jednu chvíli podivný vichr a oba kolportéři se objeví pod okny jako slepci. Vzbuzená zvědavost a plánek zavedou muže do sklepení zchátralého domu, v němž objeví divadelní šatnu a ohořelý scénář Goethova Fausta, obleče se v ní do kostýmu hlavní postavy a jen v poslední chvíli ucukne před vstupem na jeviště před publikum.
Místo toho vejde do alchymistické dílny, kde se právě rodí umělý člověk, homunkulus, oživí jej magickou formulí, když ten ale na sebe vzápětí bere jeho vlastní mrtvolnou podobu, muž ho zničí. A scéna se mění v divadlo obřích loutek, na němž anděl s ďáblem zápasí o mužovu duši. To už ale na sebe definitivně bere Faustovu identitu a v přilehlé hospodě se znovu setkává s podivnou dvojicí, o níž teď víme, že se jmenují Cornelius (Jan Kraus) a Waldes (Vladimír Kudla). Opět beze slov přenechají Faustovi aktovku s čarodějnickým náčiním, jehož prostřednictvím pak Faust na půdě domu dramaticky a s mnoha protivenstvími vyvolává Mefista.
Celé lidstvo bylo by jen pouhý žvást
Jak bylo už řečeno, Švankmajer i Kundera si v zájmu zachování autenticity a nezávislosti své tvorby udržovali od médií vždy ostrou distanc. Ani tak se ale Kundera zejména u nás nevyhnul nařčení z toho, jak si naopak on sám právě takhle svou image pečlivě udržuje. A stejně Švankmajer si zase musel opakovaně klást otázku, jak v éře masové kultury a spolehlivých stereotypů jejího šíření dostat k lidem výsledky uměleckého tvoření i toho nekomerčního. Nemyslím, že by byla třeba někdejší účast na MFF v Karlových Varech v tomto ohledu Švankmajerovým ústupkem – verdikt poroty svědčí spíše o ústupku jejím a o tom, že i filmové festivaly hledají průběžně svou tvář (v témže roce byl film nesoutěžně prezentován i v Cannes). Jestliže Kundera se bránil před zneužitím svých próz tím, že je psal tak, aby nešly zfilmovat, Švankmajer jako by naopak zase točil své filmy tak, aby nešly prostě jen slovně převyprávět.
V Lekci Faust, inspirované Faustem (1808, 1832) J. W. Goetha, ale také zpracováním faustovského mýtu od Ch. D. Grabbeho (1829), Ch. Marlowa (1604), Ch. F. Gounoda (1859) i starými loutkovými hrami, je tento problém přímo tematizován v jedné z rozmluv Fausta a Mefistofela (dvojrole Petra Čepka). V ní Faust proti svému druhému já hájí myšlenku, že člověka netvoří jen to, co lze postihnout slovy, ale také city, touhy, pocity, jinak „celé lidstvo bylo by jen pouhý žvást“. A sám Švankmajer se jako autor námětu a scenárista touto faustovskou devizou řídí svrchovaně, když svůj film, kombinující hereckou akci s loutkami, s animací a pixilací (animace živých herců), naplnil scénami a vizemi, jejichž působivost leží mnohdy právě za hranicí racionální řečové postižitelnosti a které se obracejí spíše k divákovu podvědomí a nevědomí než k jeho ratiu.
Štafeta manipulace
Aniž by si to uvědomil, je obyčejný muž z ulice vmanipulován do velikášské pozice. „Chci tvoje služby, dokud budu živ, Mefisto. Abys splnil každé mé přání, které ti přikážu. Třeba i hvězdy s Lunou abys strh‘ z nebe.“ Chce „24 roky života ve všech světských rozkoších“ a za to mu „vydá v plen duši svou“. Než to Mefistovi povolí „veliký Lucifer“, vydá se muž ze světa magických rituálů znovu do ulic velkoměsta, i tam je však atakován dvojicí svých dvou nenápadných vodičů a tentokrát se už přímo ocitá před publikem na jevišti jako Faust, kde mu Mefistofeles z nápovědní budky potvrdí smlouvu, a on ji navzdory zápasu andílků s ďáblíky o něj vlastní krví podepíše. „Podepíšu všechno, co budeš chtít,“ praví a v tom okamžiku se stává loutkou definitivně.
V Portugálii předvede s pomocí Mefista na královské slavnosti všechno své až smrtelné umění, posléze dojde ale k závěru „už mám dost těch světských radovánek“. Vzepře se své loutkovitosti, odhodlán se kát, ale už je pozdě. Svede ho ďábel převlečený za krásnou Helenu a vzápětí vyprší i jeho čas. Chce se bránit za pomoci dvou hlídačů, už známá dvojice ale náporu celého pekla podlehne. Muž, který na sebe vzal identitu, jež mu není vlastní, vybíhá na ulici, jako by se chtěl vrátit od vnucené vzpoury zpět ke svému životu, ale pýcha jeho nicotnosti je neomylně ztrestána, když vzápětí hyne pod koly projíždějícího automobilu. Jeho utrženou nohu si odnáší stejný stařec (Antonín Zacpal), kterého muž s jinou nohou v náručí potkal už v zahradní restauraci, zatímco do faustovského domu vstupuje další příchozí s plánkem. Štafeta manipulace pokračuje.
Hledání smyslu bytí
Už tím, že Fausta i Mefistofela lze u Švankmajera chápat jako dvě inkarnace téhož já, přenáší se zápas nebe a pekla o Faustovu duši především do ní samé. Celý faustovský příběh – samozřejmě notně motivicky zredukovaný – nabývá tak podoby úporného hledání smyslu individuálního bytí mezi potřebami těla a potřebami duše, tváří v tvář permanentnímu zmaru a zániku věcí, a zejména ve vztahu k vnějším silám, které se člověka dotýkají a ovlivňují jeho jednání. Švankmajer se Lekcí Faust vrátil k tématu, kterým do filmu v roce 1958 vkročil: jako vodič loutek a asistent režie na filmu Emila Radoka (1918–1994) Johannes doktor Faust. Natočil potom sám dalších téměř třicet animovaných a kombinovaných snímků, převážně krátkometrážních, i jeden dlouhometrážní, Něco z Alenky (1987), na motivy známé knihy Lewise Carrolla. Podle producenta Jaromíra Kallisty (* 1939) vznikl ale původní scénář Lekce Faust ještě předtím, už někdy kolem roku 1980 pro Laternu magiku, nebyl však realizován.
Příprava nového, přepracovaného faustovského projektu začala ve druhé polovině 80. let a trvala pět let, příprava vlastního natáčení rok. Natáčelo se od posledního týdne září 1992 s malým štábem sedmi, nejvýše devíti lidí (výtvarníci Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, kamera Svatopluk Malý, animace Bedřich Glaser, zvuk Ivo Špalj, střih Marie Zemanová). V deníku, který si tehdy Jan Švankmajer psal a jehož úryvky obsahuje jeho kniha Síla imaginace (2001), stojí k 1. 9. 1993 záznam: „Dnes jsme dotočili film Lekce Faust. Chybí nám jen pár přetáček.“ Ale ještě 28. 10. tu čteme: „Točili jsme v Knovízu jedny z posledních dotáček do Fausta – 154. natáčecí den.“ V Knovízu u Kladna musela totiž produkce kvůli natáčení koupit za necelých 300 000 Kč staré kino, které po rekonstrukci posloužilo jako ateliér, když se z původního ateliéru v Nerudově ulici č. 27 musel Athanor po restitucích vystěhovat, třebaže tam „podstatná část Fausta“ ještě vznikla.
Faustové, donchuani, donkichoti
Švankmajerovo „dominantní téma“, totiž jak civilizace manipuluje s lidmi, dostalo v Lekci Faust nejzjevnější podobu v paralelách a záměnách živých lidí a ovládaných loutek. Tísnivost těchto vizí vylehčují zcizující efekty, černý humor a protiklad bezelstné naivity reprezentované komentáři lidové loutky Kašpara (živého Kašpara hraje promítač Jiří Suchý). O to osudověji jako by však tyto faustovské variace nakonec vyznívaly, a to i ve smyslu uměleckém. Víc než celek strhnou totiž asi jednotlivé sekvence, nápady, překvapivé vtipy ve smyslu faustovského poznání nemilosrdně konfrontující velké a malé, vznešené a banální, duchovní a materiální, profánní a magické. Po postmodernistickém pokusu bratří Cabanů vyrovnat se s dnešní civilizací a její kulturou prostřednictvím donchuanovského mýtu (Don Gio, 1992), který Švankmajer zpracoval po svém už v kraťasu Don Šajn (1970), představuje Lekce Faust pokus vlastně ještě modernistický, protože od svého původu surrealistický, o totéž na půdoryse faustovském.
Možná si nejsou ani tak vzdálené, a to zejména svým občanským i uměleckým donkichotstvím, podobným, jaké třeba projevil ještě za totality i Andrej Krob svou videoinscenací Pokoušení (1988), zpracovávající stejnojmennou faustovskou hru Václava Havla z roku 1985 a varující před představou, že „člověk může z ďábla těžit, a přitom se mu nemusí upsat“. Jistým spojníkem všeho je tu ovšem také donkichotství produkční, které se projevilo už při projektu Něco z Alenky. Vznikl totiž uvnitř ještě státního filmového monopolu na bázi vlastně ilegální, zaštítěné zahraniční finanční účastí a kamufláží, že jde o filmové dotáčky k výstavní expozici v cizině. Právě tato už předlistopadová praktická zkušenost se ale teď vyplatila.
V alchymistickém tyglíku
Jak se můžeme dočíst v rozhovoru Petra Bilíka a Jana Černíka Filmař Jaromír Kallista (2019), koprodukční rozpočty filmu uzavírané ještě před listopadem 1989 se po převratu ze dne na den zhroutily, ceny i mzdy prudce vyskočily vzhůru, „dostávali jsme se do slepé uličky“. Produkci náročnou na výpravu, hybridní tvůrčí postupy a technologie zachránil vlastní ateliér, už předchozí zkušenost s kapitálovým trhem a nakonec i dotace z provizorního fondu kinematografie ve výši 3,7 milionu Kč. I tak ale prý náklady dosáhly jen poloviny průměrného rozpočtu tehdejších filmů, asi 10 milionů Kč. Název Kallistovy a Švankmajerovy produkční firmy Athanor, což je výraz pro alchymistickou pec, se tak stal skoro symbolickým, neboť v jejím tyglíku se zrodilo něco naprosto originálního, jakkoli diváci svou koupí pouhých 9 046 vstupenek a celkovou tržbou 215 464 Kč za ně za rok 1995 to nepotvrdili.
Kameraman Svatopluk Malý (1923–2018) zakončil Lekcí Faust svou profesní kariéru a ve svých vzpomínkách V zajetí filmu (2008) ji označil za její vyvrcholení, spojené ovšem s až osudovým dopadem faustovské látky. Jedna ze spolupracovnic prý dobrovolně ukončila svůj život už při natáčení filmu Johannnes doktor Faust, na kterém se v gottwaldovském studiu se Švankmajerem setkal Malý poprvé. A teď, jak vypočítal ve svém deníku právě Švankmajer, si ještě před zahájením natáčení Lekce Faust podřezala žíly animátorka, už během něj se oběsil spolupracující technik, truhlář, a na ulici byl zastřelen Jugoslávec, který koupil zprivatizovaný dům s původním ateliérem v Nerudově ulici a Athanor odtud vyhnal, protože si tam chtěl zřídit pizzerii. Svatopluk Malý si při natáčení pádem vyrazil pět zubů a rozbil kameru, produkčnímu Jaromíru Kallistovi ukradli auto a přejeli psa, rakovinou slinivky břišní onemocněl představitel Fausta i Mefistofela Petr Čepek a 20. 9. 1994 na ni zemřel.
Herec a smrt
Stalo se tak těsně před premiérou 29. 9. 1994, film však ještě viděl, patrně 18. 3. 1994 na předpremiéře ve Slaném pro knovízské občany, kteří si ve filmu také zahráli. „Petr si nejdřív ve Švankmajerově filmu zahrál vlastní smrt a pak skutečně umřel,“ napsal Jaroslav Vostrý v monografii Petr Čepek. Talent a osud (1996). V Lekci Faust ztvárnil Čepek nejen muže z ulice, Fausta a Mefistofela, ale v postsynchronech výstižně namluvil i všechny ostatní postavy filmu. Jak svědčí Švankmajerův deník, dělo se tak za postupující Čepkovy bolestivé nemoci, vrcholící v listopadu 1993 operací a následující chemoterapií.
Čepkovu odevzdanost látce a disciplinovanost ocení zejména ten, kdo ví, jakou trpělivost vyžaduje od herce třeba pixilace jeho tváře, stejně jako cestování po exteriérových lokacích. Ani těch nebylo málo: pražská Malá Strana a Staré Město, Anenský klášter, Ungelt, železniční most a zahradní restaurace Na Hřebenkách, klášterní zříceniny v Panenském Týnci a Dolních Kounicích, zřícenina Horního Hradu u Ostrova nad Ohří, zámecký park v Lysé nad Labem, Kutná Hora, Prachovské skály, divadlo ve Slaném. „Když jsme jeli domů z Barrandova, vyčítal mi Čepek v autě, jak to, že jemu se usadil Mefisto v břiše a mě nechává na pokoji,“ zapsal si Švankmajer 3. 11. 1993 po definitivním dokončení nahrávky dialogů. „V žertu jsem mu řekl, že on je Faust, ne já, já to jenom vyprávím. Ale moc veselo mi přitom nebylo.“
