Středoškolské učebnice dějepisu FOTO: FB
FOTO: FB
Výuka dějepisu na základních a středních školách je velkým tématem. Mimo jiné bývá častým předmětem kritiky. Nejvíce jí bývá vyčítáno, že většinu času se probírají nejstarší dějiny – pravěk, starověk a středověk – a na nejnovější historii po druhé světové válce už nezbude mnoho času. Buď se nestihne vůbec, nebo se jen tak zběžně proletí. Mladý komunista a student politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově jí však na stránkách Haló novin kupodivu vytýká něco trochu jiného.
Stačí si o tom promluvit s libovolným učitelem dějepisu, nebo si najít na metodickém portálu pro učitele RVP.cz některou z virtuálních hospitací a zhlédnout záznam nějaké té hodiny, kde se dějiny probírají. S velkou pravděpodobností dojdete k jednoznačnému závěru: Učit historii je v první řadě nekončící závod s časem.
Pokud chcete probrat vše, co se od vás očekává a s čím počítají rámcové vzdělávací programy, nemůžete se u žádného tématu příliš zdržovat, protože pak by se vám mohlo stát, že nějakou látka zkrátka probrat nestačíte. A smůlu mají především dějiny nejnovější, protože ty se probírají jako poslední.
Jistě, situace se zlepšuje, protože o výuce moderních dějin se stále více hovoří a bývá vyzdvihována jako něco skutečně důležitého, takže si i sami učitelé stále více dávají záležet na tom, aby se v nich dostali až pokud možno do současnosti a nezůstali někde u druhé světové války. Jednoduchou situaci ale nemají a vzhledem k hodinové dotaci mají co dělat, aby to opravdu zvládli.
V komunistických Haló novinách se ale učitelům dějepisu vyčítá něco úplně jiného. Na konci prosince zde vyšel rozhovor se studentem politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově a členem Komise mládeže KSČM Praha Romanem Čučelou (co se týká jeho členství v mládežnické organizaci komunitické strany – je uvedené pod jiným článkem v Haló novinách z prosince 2019, který Čučela napsal).
Ideologicky předpojatá výuka
Redaktorka komunistického listu Monika Hoření se ho v rozhovoru zeptala na to, jak kvalitní je výuka historie na fakultě, kde studuje, a dodala: „Slyšela jsem názor jistého historika z ÚSTR, že mladí historici jsou prý ve vleku revizionismu, to jest, že neznají historii 50. let a politických procesů, které prý zpochybňují. Říkal to stylem, že se o tom ani na fakultách neučí. To je pochopitelně nesmysl.“
Roman Čučela na to odpověděl: „Výuku historie na fakultě bych hodnotil jako kvalitní. Je bohužel nutné si přiznat, že ti, co volají po zkvalitnění výuky historie, mají naopak za cíl její kvalitu snížit. Rádi by z historie vytlačili to, co se jim ideologicky nehodí, a mluvili by jen o tom, co podporuje jejich světonázor. Působí to, jako by podle nich výuka dějin měla začínat i končit padesátými lety,“ uvádí Čučela.
Ponechme stranou, že debata na stránkách Haló novin o tom, co je a co není ideologicky předpojatá výuka historie, asi nebude nejobjektivnější. Ono není tak těžké si představit, jak by její výuka vypadala, kdyby učební plány sestavovali komunisté a měli naprostou volnost v tom, co do nich zařadit a co ne. Ti, kteří školní docházku absolvovali před rokem 1989, k tomu asi hned dodají, že tohle tady už přece jednou bylo. Zajímavější je, jak Čučela pokračuje a že vyzdvihuje kritické myšlení o dějinách, které s minulým režimem úplně dohromady nejde.
„Výuka dějin na základních a středních školách přitom nepodporuje kritické myšlení o dějinách. Na vysokých školách, alespoň na mé fakultě, již nabourává některé zažité představy, ale studenti jsou již ovlivněni dřívější výukou. Proč si tito historici – viz jistý historik z ÚSTR – nestěžují také na to, že nikdo nezná Antonína Kalinu? Zachránil přece více než 900 lidských životů v koncentračním táboře. O něm se ale mlčí a některým historikům toto ticho vyhovuje,“ zdůrazňuje Čučela.
Podpora kritického myšlení
Na tom, že výuka dějepisu na základních a středních školách by měla podporovat kritické myšlení o dějinách, se shodneme asi všichni. Velká otázka ale je, co si pod kritickým myšlením vlastně představit. Studentovi politologie a mezinárodních vztahů a mladému komunistovi Čučelovi by asi stačilo, kdyby se kromě zlých komunistů ukazovali i ti dobří – ti, kteří zachránili stovky dětí v koncentračním táboře jako Antonín Kalina, a tím se nabourala představa, že co komunista, to zloduch a zločinec.
To ale samo o sobě ještě neznamená podporu kritického myšlení. Tak za určitých okolností může vypadat i prachsprostá demagogie. Záleží, jakým způsobem se tato informace uvede, do jakého kontextu se dá a jestli učitel žáky a studenty povede k tomu, aby s ní nějakým způsobem dále pracovali. To vše ale naráží na problém zmíněný v úvodu – učitele dějepisu tlačí čas.
Výuka dějin by jistě měla připomínat různé historické jevy a postavy a samozřejmě i ty, které narušují zjednodušující představy, a vykreslit pokud možno plastický obraz toho, co se dělo, ale kritické myšlení v první řadě znamená schopnost třídit, hierarchizovat, dávat věcem správnou proporci a rozlišit podstatné od méně podstatného. Příběh Antonína Kaliny tak možná ukazuje, že mezi komunisty byl nejeden hrdina, ale to přece nic nemění ani na únoru 1948, ani na 50. letech, ani na celé existenci minulého režimu.
Je to stejné, jako když mně přišel e-mail od jednoho čtenáře, ve kterém píše: „Máte pravdu v tom, že mnoho lidí si myslí, že všichni politici jsou stejní. Je však dost těch, kteří si to nemyslí, a já uvedu příklad. V Královéhradeckém kraji zná spousta lidí komunistického poslance JUDr. Zdeňka Ondráčka. Je to poctivý a pracovitý člověk. Znám ho od jeho 17-ti let a viděl jsem, jak se postupně propracovává. Párkrát jsem s ním i spolupracoval, když ještě pracoval u Policie ČR na kriminálce. Je to člověk, který má charakter. Je však neuvěřitelné, co dokáží média. Když se to někomu hodí, tak udělat z poctivého člověka gaunera, darebáka největšího kalibru a pomalu ho odrovnat. To je neskutečná špína a když si Miroslav Kalousek přisadí, že Ondráček je ‚komunistická mlátička‘, tak je dílo dokonáno.“
Zdeněk Ondráček se jistě může v mnoha sférách svého života projevovat jako poctivý člověk s charakterem, který plní své povinnosti, nelže, nekrade, nepije, pomáhá druhým lidem atd. To vše může být pravda. Stejně tak je ale pravda, že v roce 1989 působil u pohotovostního útvaru VB a zasahoval v lednu 1989 proti demonstrantům během tzv. Palachova týdne. A protože byl už tehdy pracovitý a horlivý a hovořil o zásahu do televize, lze ho tím jednoduše mlátit po hlavě.
Podporovat kritické myšlení ale neznamená zdůrazňovat i další stránky Ondráčkovy osobnosti, nýbrž chápat kontext toho, co dělal v roce 1989, a toho, když se stal po minulých sněmovních volbách předsedou Komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), což tehdy vyvolalo velké protesty. Kritické myšlení je tedy pro výuku dějepisu klíčové, ovšem to skutečné – kdy se opravdu myslí – je nezbytné, a je nutné, aby na něj bylo dost času.
