Ve vědeckých kruzích existuje teorie, že mozek génia se výrazně liší od mozku obyčejného člověka. Tato teorie byla populární v první polovině 20. století, kdy v SSSR i v zahraničí pečlivě studovali mozky nejvýznamnějších představitelů lidstva. Není divu, že i mozek vůdce světového proletariátu V. I. Lenina byl předmětem zvláštního zájmu.
Více se tomu věnovat bylo pochopitelně možné až poté, co Lenin zesnul. Den po jeho skonu byly Leninovi odebrány jeho vnitřní orgány a to včetně mozku a jeho tělo mohlo pak být svěřeno odborníkům na balzamování.
Předpokládalo se, že výzkum Leninova mozku umožní odhalit příčiny jeho geniality. Problém byl v tom, že na něco takového nebyli k dispozici patřiční odborníci, takže bylo nutné povolat pomoc ze zahraničí. Byl tedy pozván německý vědec Oscar Vogt, kterého doporučila německá socialistka Klára Zetkinová.
Vogt se v Německu zkoumáním mozku zabýval. Hlavním cílem jeho práce byl pokus studovat mozkové charakteristiky „ideálního člověka“ a to tak, že bude zkoumat mozky významných osobností. Bolševici se domnívali, že nikdo lepší než Lenin být předmětem takového zájmu snad ani být nemůže, takže v únoru 1924 přijel Vogt do Moskvy, aby se zúčastnil setkání předních vědců země v Institutu V. I. Lenina. Na jednání byli přítomni vědci, kteří provedli balzamování Leninova těla.
Hlavní téma nastolil lékař Boris Weisbord, ptal se, zda může „cytoarchitektonická studie“ materialisticky zdůvodnit génia V. I. Lenina. Všichni přítomní souhlasili, že může. Bylo tedy navrženo, aby se pro výzkum Leninův mozek rozdělil na několik tisíc nejjemnějších částeček a provedlo se srovnání s mozky jiných lidí.
Z Německa bylo přivezeno zařízení Vogtovy laboratoře a v květnu 1925 byla uzavřena dohoda a práce začala. Leninův mozek byl rozřezán na 30 963 řezů. Každá sekce byla pak obarvena kontrastní látkou a umístěna mezi tabulemi skla. Oscar Vogt záhy zjistil, že třetí a pátá vrstva Leninova mozku jsou rozvinutější než analogické vrstvy mozku obyčejné osoby. Narkomzdrav, stejně jako sovětské noviny, okamžitě lidu sdělují, že studiem vůdcova mozku byla jeho genialita vědecky prokázána.
V roce 1927 Oskar Vogt informoval o své práci sovětskou vládu a v roce 1929 vystoupil se svou prací v Německu. Jeho výzkum Leninova mozku vyvolal vědeckou diskusi po celém světě. A pak nečekaně vypukl skandál. Profesor Spielrein, který také pečlivě zkoumal řezy Leninova mozku, prohlásil, že nalezl odchylky, které se projevují u slabomyslných. Jeho závěr se jevil být blíže pravdě, protože je známo, že byl před smrtí Lenin vážně nemocen, byl částečně ochrnutý a těžce psal a mluvil. Kreml byl pochopitelně rozhořčen. Vogtovi bylo zrušeno vízum v SSSR a vybavení jeho laboratoře v Institutu V. I. Lenina zabavili.
Další studie o Leninově mozku již prováděli domácí vědci.
Konečný soud byl vynesen 27. května 1936. Ústřední výbor komunistické strany obdržel zprávu nazvanou „Studium Leninova mozku“. Autoři zprávy tvrdí, že síla vůdcova mozku se rovnala deseti hemisférám mozku „průměrných lidí“. Zkoumaly se i mozky dalších osobností, jako byli Bogdanov, Mičurin, Majakovský, Ciolkovskij, Pavlov a další. Od tohoto okamžiku tedy bylo jasno a Leninova genialita byla potvrzena i zhlediska vědeckého materialismu.
I když si odpustíme jisté pochybnosti, zda mohli vědci ve stalinském SSSR vůbec dojít k jinému závěru, jedna otázka se nabízí. Jaké praktické závěry by se daly z tohoto výzkumu odvodit, byť by byl pravdivý? Skutečně netušíme.
(S použitím materiálu z webu Russian7.ru.)
