Leonida Iljiče Brežněva (1906–1982), sovětského státníka a vůdce strany, generálního tajemníka ústředního výboru KSSS a maršála Sovětského svazu, nelze v doslovném smyslu slova nazvat narkomanem. Jenže závislý na lécích byl a následky byly smutné.
Brežněv nebyl příslušníkem nějaké umělecké bohémy, kde by se toxické experimenty daly nějak očekávat, ale vůdcem státu, a tak se závislost musela projevit na stylu jeho vlády.
„Brežněv snil v mládí o tom, že se stane hercem, a dokonce se účastnil činnosti jedné z amatérských divadelních skupin, které byly v prvních letech revoluce populární. Odtud jeho netradiční poetické obraty. Měl sklon k působivým hereckým gestům, a touha citově ovlivňovat partnery a publikum se u Brežněva uchovaly i později až do období jeho nemoci.“ Takto to líčí S. Volkov v knize Historie ruské kultury 20. století od Lva Tolstého do Alexandra Solženicyna (2008).
Vzhledem k tomu, že generální tajemník měl rád publicitu a líbilo se mu vystupovat často před televizními kamerami, byly hned znát všechny jeho poruchy řeči (lékařsky dysarthria), stařecký způsob chůze i to, jak je během projevů odkázán na psaný text. Duševní stav Leonida Brežněva byl tak znepokojivý, že „i obvyklá sedativa pro něj byla mocnými drogami“. Jeho snížená schopnost sebekritiky a projevy prvních známek demence, které patřily k věku, byly patrné i na jeho velké zálibě v různých cenách a titulech, kterými se nechával oblažovat a pak se jimi honosil. A. P. Akifijev píše v knize Genetika a osudy o přímo „dešti vyznamenání“, který na Brežněva pršel, a to zvláště v době po těžké mrtvici, kterou utrpěl v roce 1976. Tehdy už měl generální tajemník závažné poruchy paměti.
Všechno samozřejmě ještě komplikovalo to, že – jak známo – k stáru se vlastnosti člověka spíše posilují. Podle akademika Georgije Arbatova měl Brežněv „zaslouženou pověst muže malého vzdělání, velmi omezeného, který neměl vlastní představy o mnoha oblastech společnosti a o politických problémech“.
Duševní stav Leonida Brežněva se pak promítl do stavu celé země. Za Michaila Gorbačova se tomu říkalo „období stagnace“. Vnitřní zatuhlost země mělo zřejmě navenek zamaskovat pořádání různých zahraničních dobrodružství. To nejfatálnější z nich byla invaze do Afghánistánu v roce 1979.
Jak se u prvního muže SSSR zhoršoval průběh vaskulární demence, byl stále více závislý na sedativech. Kombinace dvou chorob, z nichž každá způsobila organické změny v mozku, nezůstala bez následků. Za jiných okolností a v normální zemi by byl takový člověk vyměněn voliči a také lidmi z vůdcova prostředí, jenže bez demokracie neměl hlas voličů žádnou váhu. Je také pravda, že život v SSSR nebyl rozhodně žádný zázrak, ale dalo se to přežít, pokud se někdo nestal vyloženým disidentem. Svého předchůdce Nikitu Chruščova nechal sice Brežněv izolovat, ale Chruščov to aspoň přežil a sepsal si (pod dozorem KGB) své paměti. Neskončil na popravišti jako Berija, Stalinova popravčí ruka. Občané si mohli užívat jakousi bídnou stabilitu a oproti válce a poválečným letům se jejich situace jistě zlepšila, byť perspektivy nebyly nijak valné.
Brežněvovo okolí, které bylo zapleteno do různých temných korupčních kšeftů, mělo samozřejmě zájem na tom, aby generálního tajemníka udrželi ve zdání činnosti co nejdéle. Jenže proti přírodě se věčně bojovat nedá, a tak Brežněv a jeho věrní tento boj nakonec prohráli.
Leonid Iljič Brežněv se tak stal symbolem nejen moci, ale také bezmoci, do které se nakonec člověk může propadnout. Mají tento obraz před očima stále ti, kteří dnes drží nekontrolovanou moc?
(Zdroj: Psyh.ru.)
