Praktici života udávají tón a zažívají velkolepé žně. Jejich guru jim ukazuje, kam až lze posouvat hranice vkusu a studu, respektive nevkusu a nestudu. Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že mu prošel i únos syna, kterého prohlásil pro jistotu za duševně chorého, musí být všem jasné, že u jeho věrných oddaných lokajů a přisluhovačů již nejde jen o nějakou dočasnou iluzi, nýbrž o trvalou absenci zdravého úsudku a elementárních mravních bariér. Nepodlehnout nikdy iluzi není v lidských silách, ale je v nich něco jiného: nedat se iluzí rozdrtit a neskončit tak jako rafinovaně recyklovaný druhotný odpad.

Babiš podrobuje drsné kritice způsob transformace společnosti po roce 1989, i když z něj profitoval mírou více než vrchovatou. Ostatně, kdyby mu to tady u nás tehdy nevyhovovalo, tak by třeba zůstal v Maroku anebo doma na Slovensku. Jeho zpětné projekce a hraběcí rady, ale i drsné spekulativní soudy jsou jen pečlivě dávkovanou potravou jeho služebnictvu a jeho voličům. Znáte to: to oni před ním byli ti blbci a gauneři, až musel přijít Brouk Pytlík (v modelu Jánošíka) a udělat v tom Česku konečně pořádek.

Agilní předlistopadoví práskači všeho druhu se mu houfně hlásí do služby (pokud v ní už dávno nejsou) a vedou s sebou i své nástupce a potomky. Ostatní oligarchové (jeho kumpáni) si pečlivě střeží své zájmy i dobytá území. Optimisté si myslí, že žijí nejlepší časy, ale realisticky uvažující soudní lidé mají z jejich hurá povinného optimismu oprávněné obavy, které je vedou spíše k pesimismu a někdy až ke skepsi. Není divu.

Ty jásavé projevy plné sebechvály a oslav nekonečných „úspěchů“ nám něco připomínají. Ta podobnost babišismu a husákismu není nijak náhodná. Svět se změnil, jiný je i způsob komunikace, ale samotný princip klamu a vábení sirén zůstal stejný. Bývalí soudruzi to mají zadřené pod kůží. Jsou posedlí sami sebou, svým úspěchem, i tím, jak snadno se ostatní vzdávají, a jásavě se přidávají do kolaborujících houfů.

Historie by měla být učitelkou života. A to i ta nedávná.  Ale tou učitelkou života je i přítomnost, která z té minulosti vychází. Učitelkou života je život sám. To vše však může upadnout vniveč, pokud absentuje důkladné vzdělání a trvalé vzdělávání se (základní předpoklad schopnosti kritického myšlení), ale i inspirace v rodině a přirozených komunitách. To nelze žádnou televizní estrádou nahradit, ani selfíčky z Čapáku či tweety sebevědomých zbrojnošů z Chodova či z lánské obory.

Ohlupování davů je disciplína, která má v postsovětském prostoru velmi dobré podhoubí. Stačí ji jenom patřičně podpořit a člověk se někdy ani nestačí divit. Ze svobody k nesvobodě to nebývá tak daleko, ta hranice je vlastně velmi křehká. I pragmatismus by měl mít své limity a přirozené zábrany. Jinými slovy: je lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat. Takže sorry jako a čau lidi… To je tedy úroveň, a k tomu ještě ku*da sem a ku*da tam. Zemský ráj to napohled, alebo také volačo…