Jiří Dolejš FOTO: Jiří Dolejš / se souhlasem
FOTO: Jiří Dolejš / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Dalo se to čekat. Jiřího Dolejše po pětatřiceti letech vyhodili z komunistické strany, protože šéfům nezapadal do jejich koncepcí. To sice už dlouho, ale dnes mají mnohé politické síly zřejmě dojem, že nastal správný okamžik pro zvrat ve společnosti, a tak je třeba provést čistky.
Vyhazovu se říká „ukončení členství“, asi jako když SSSR sestřelil jihokorejské civilní letadlo, tak se sdělilo, že jeho let „byl ukončen“. Podle mluvčího KSČM Romana Rouna výkonný výbor strany zdůvodnil „ukončení letu“ Jiřího Dolejše porušováním stanov, předáváním „zavádějících informací“ médiím i poškozováním strany výroky na sociálních sítích. Dolejš prý vytrvale kritizoval programové cíle strany, jako jsou vystoupení z NATO či referendum o vystoupení z Evropské unie. Dolejš tvrdí, že nic neporušil, protože tohle strana ve stanovách nemá a on má právo mít svůj názor. Protože dnes není možné revizionisty rovnou pověsit, vyřešilo se to po kádrové linii.
„Nemlčet k posunu od levice k nacionálnímu populismu považuji za věc svědomí. Ale osudu Záviše Kalandry se neobávám. Ta trocha toho cenzorského prskání od architektů Vidlákova hnutí mne nechává v klidu. Pro mne ta snaha o kompromis s mloky už stačilo!“ napsal teď Dolejš 20. února na síti X.
„Cenzurovat veřejné volání po větší levicovosti KSČM by byl čistý bizar. To uznejte. Pokud v tom někdo vidí poškozování strany a nedisciplinované vrážení klínu mezi soudruhy, nepostradá to určitou tragikomiku. Citlivěji to už asi říci nejde,“ dodal téhož dne.
Jiří Dolejš dával dlouho najevo výhrady jak k celkovému směřování levice (zemanovské ČSSD a komunistů), tak ke konkrétním krokům a vyjádřením. V sociální demokracii působil silný vliv Miloše Zemana a u komunistů převládla mentalita „nostalgiků“.
„Z KSČM ti, co byli před 35 lety přesvědčení, že bylo nutné se oddělit od státostrany, od stalinistického dědictví, postupně odcházejí, jejich váha je menší a zůstávají spíš nostalgici. Protože ale nostalgici vědí, že se vzpomínkami na minulost nevystačí, tak přijímají snadno koncept nacionální,“ řekl v rozhovoru pro FORUM 24 před necelým rokem.
„Problém je, že je znát vliv unavené členské základny. To je asi 18 tisíc lidí s průměrem 75 let, v Praze dokonce 79 let, kde i já se svými šedinami jsem vlastně mladý. Když začnete říkat, že se Putin chová jako agresor a imperialista, tak ne všichni vám rozumí. Ti zodpovědní mají tendenci kličkovat, formulovat věci spíš alibisticky, aby některé nenaštvali. Když 22. února došlo k invazi, tak Konečná řekla, že se Putin chová jako západní imperialista, a už tu větu nezopakovala. Když je nejhůř, tak se k ní může hlásit, ale opakovat tyhle věty by asi budilo u některých negativní reakcí. Že to byl Rus, kdo vpadl na Ukrajinu, to ale vidí každý,“ soudil tehdy Dolejš.
Slovo „každý“ zjevně znamená každý, kdo respektuje fakta, ale ta někteří lidé nevidí, nebo je popírají. U komunistů to má ještě další specifika. Podle průzkumu agentury STEM z loňského října by Donaldu Trumpovi dalo před Kamalou Harissovou přednost 70 procent (!) voličů komunistů, zatímco průměr v české populaci byl 27 procent. Trumpova kampaň přitom Harrisovou líčila jako „komunistku“. Trump ovšem dával najevo sympatie k Vladimiru Putinovi a vykazuje autoritářské sklony, a to zřejmě vyvažuje jeho asociálnost (osobní i programovou).
Jiří Dolejš byl zřejmě v KSČM posledním Mohykánem toho, čemu se říkalo socialismus s lidskou tváří, pokud tedy nejsou nějací neznámí, kteří v té straně ještě zůstali. Náhlá ztráta „vedoucí role“ (fakticky vláda jedné strany s křovím satelitních stran, jako je tomu dnes v Rusku) na konci roku 1989 byla pro komunisty přece jen šok. Bleskově vyloučili čelné soudruhy, které ještě včera uctívali a považovali za neomylné (Gustáv Husák, Lubomír Štrougal, Miloš Jakeš, Vasil Biľak a další). Přihlásili se se k ideálům Pražského jara 1968 a odmítli Poučení z krizového vývoje schvalující invazi sovětských vojsk. Chválit nahlas normalizaci bylo fuj.
Dlouho to nevydrželo. Režisér Jiří Svoboda jako šéf strany skončil, Miroslav Ransdorf zemřel a komunisté prošli procesem od „dělali jsme to blbě“ k „nebylo všechno špatné“ až k „bylo to dřív lepší“. Klaněli se Kremlu a ukázalo se, že je jim jedno, že tam vládne autoritářská a nakonec fašistická klika a vrstva nestvůrně bohatých oligarchů. Hlavně když mají moc. To samé se týkalo Číny.
Pojem „socialismus s lidskou tváří“ měl představovat alternativu k rigidnímu, autoritářskému modelu socialismu sovětského typu. Cílem bylo zkombinovat socialistické principy, jako je sociální spravedlnost a kolektivní vlastnictví, s větší svobodou projevu, demokratickými prvky a respektem k lidským právům. (Je zajímavé, že se nemluvilo o komunismu s lidskou tváří.) Překotný vývoj ukázal, že šlo jen o obecné ideje, pod kterými si každý představoval něco jiného a po příjezdu tanků už to bylo jedno. Ať už to bylo, nebo mělo být, cokoliv, dnešní KSČM podporující nový ruský imperialismus s rysy fašistické Mussoliniho Itálie nic takového nechce ani náhodou.
Ultralevice, ultrapravice, primitivní nacionalisté, kolaboranti a agenti po Putinově invazi na Ukrajinu a nakonec po Trumpově vítězství a sbližování Ruska s MAGA Amerikou usoudili, že poslední bitva vzplála a vsadili všechno na jednu kartu. Liberální demokracii je třeba zlikvidovat, Evropskou unii a NATO opustit, s Moskvou kolaborovat. Skutečný zdravý rozum je třeba spláchnout tsunami lží a pokusy čelit dezinformacím vydávat za boj za svobodu slova. Snahy o lepší akceschopnost EU jsou vydávány za diktát Bruselu.
Jiří Dolejš, když zatvrzele nechtěl jít sám, byl „odejit“. Jak bylo pro něj psychologicky možné tak dlouho vydržet v takovém prostředí, je samozřejmě svrchované mystérium. Plyne z toho nejspíš aspoň jedno, že ty jiné názory skutečně měl a nebylo to jen taktické rozdělení rolí na hodné a zlé čekisty. Ať už je socialismus s lidskou tváří možný, nebo není, v komunistické straně se o něj zjevně usilovat nedá ani teoreticky, aniž by to dopadlo jako vždycky.
Kremelské straně Čech a Moravy přejeme, aby s ní zákony historie naložily po zásluze. Budiž jí jednou rodná ruská země těžká.
