Carské ruské letectvo bylo co do počtu strojů největší na světě. Mohlo se stát za první světové války také tím nejsilnějším, jenže to se nepovedlo. Proč to, s důsledky pro celý svět, nakonec tak dopadlo?
Na začátku první světové války měla Ruská říše největší letectvo na světě, skládající se z 264 letadel a 14 vzducholodí. Právě v Rusku byl postaven první vícemotorový bombardér v historii nazvaný Ilja Muromec. Na jeho základě vznikl i hydroplán, který neměl ve světě obdoby. V prosinci 1914 založil car Mikuláš II. první bombardovací letku v historii letectví, tzv. Eskadru vzdušných korábů. Jenže nakonec se ruské letecké síly nestaly favoritem a důvodem byla technická zaostalost.
Ruská flotila letadel, která od srpna 1914 sestávala hlavně z francouzských jednoplošníků Nieuport, byla poněkud opotřebovaná. Výsledkem bylo, že na začátku války většina ztrát letadel (někdy až 90 procent) nebyla způsobena ve vzdušných bitvách, ale nehodami způsobenými technickými poruchami.
Ruská říše neměla vlastní výrobu leteckých motorů. Několik jich bylo vyrobeno v pobočce francouzské továrny Gnome et Rhône, zatímco většina motorů byla zakoupena v zahraničí. Tato strategie vedla k vážným nedostatkům v roce 1916, kdy spojenci drasticky snížili dodávky motorů, protože je potřebovali sami po těžkých ztrátách letadel v bitvě na Sommě.
Dalším vážným problémem byl špatný výcvik pilotů. Trval moc dlouho a dokonce i na vrcholu války museli být piloti často posláni do Francie na praktický výcvik. Jeden důstojník vzpomínal: „Jen velmi málo důstojníků z řad zvídavějších pilotů-kadetů se chopilo iniciativy, aby studovali konstrukci a provoz motorů, jak je opravit a seřídit pozorováním práce mechaniků. Většina důstojníků to považovala za zbytečné.“ Rusko bylo kromě toho jedinou zemí bojující v první světové válce, která neměla plán mobilizace pro civilní piloty.
Pokud jde o počet vítězství, nejlepší ruští piloti zaostávali daleko za slavnými „Rudými barony“, Manfredem von Richthofenem a dalšími německými, britskými a francouzskými esy. Je pravda, že tu byly případy osobního hrdinství, jako například u Pjotra Nestěrova a Alexandra Kazakova.
„Nestěrov byl přesvědčen, že budoucnost letectva je především v boji s jinými letadly. Problém byl v tom, že v Rusku nebyly žádné lehké kulomety, které by šlo efektivně použít a namontovat na letoun (výkony letadel pro zástavbu kulometu ani zdaleka nestačily). I zde ale měl kapitán pozoruhodný nápad: Na ocas svého letounu nechal nainstalovat velkou pilu, s jejíž pomocí chtěl přeřezávat nepřátelským letounům upínací lana na horním křídle.
Jeho kolega Alexandr Alexandrovič Kazakov, pozdější nejúspěšnější ruský stíhač Velké války, chtěl zase spouštět z paluby svého stroje malou námořní kotvu. V březnu 1915 dokonce touto primitivní zbraní napadl německý letoun a nakonec jej dorazil nárazy svého podvozku na jeho křídlo.
Něstěrov zahynul 8. 9. 1914, když provedl první taran v dějinách a nárazem svého neozbrojeného jednoplošníku Morane zničil vedoucí letoun trojice rakouských Aviatiků B.I, které právě bombardovaly ruské polní letiště. Něstěrov nepřátelský bombardér zničil za cenu vlastního života a navždy se tak zapsal do dějin ruského válečného letectva jako jeho první hrdina.“ (Panzernet.net)
Ruské velení často nevědělo, jak efektivně své letectvo využít, a někdy jej dost podceňovalo. Katastrofální porážka ruských vojsk v bitvě u Tannenbergu na konci srpna 1914 byla částečně důsledkem ignorance velitele 2. armády, generála Alexandra Samsonova, který nebral v úvahu zprávy leteckého průzkumu o pohybech jednotek Augusta von Mackensena.
Ještě před válkou navrhl vynálezce Gleb Kotelnikov první padák na světě. Velitel carského letectva, velkovévoda Alexander Michailovič, který jinak pro rozvoj ruského letectví udělal hodně, však význam tohoto vynálezu nepochopil. Myslel si, že „padáky v letectví jsou obecně škodlivá věc, protože při nejmenším nebezpečí, které pro ně představuje nepřítel, se piloti pokusí na padáku uniknout, čímž se ztratí letadlo. Letadla jsou cennější než lidé. Dovážíme je ze zahraničí, takže by o ně mělo být dobře postaráno. Zatímco lidí není nikdy nedostatek.“ Zavedeny tedy byly příliš pozdě.
Existují však i příklady pozitivních postojů k letectvu. 31. srpna 1914 velitel 8. armády generál Alexej Brusilov apeloval na vrchní velení: „Ztratil jsem všechna svá letadla, která jsou tak důležitá pro průzkum, což staví velení a kontrolu nad jednotkami v extrémně obtížnou pozici. (…) Pokorně žádám tvou imperiální Výsost, aby pomohla armádě s letadly Farman a Nieuport. Piloti jsou pro průzkum zásadní.“
V roce 1916 už Brusilov rozsáhle využíval letectvo během jedné z největších a nejúspěšnějších operací celé války, známé jako Brusilovova ofenzíva, a letadla sehrála důležitou roli v boji proti Turkům, při lokalizaci nepřátelských ponorek v Černém moři a při bombardování rakouské pevnosti Přemyšl, na kterou ruské letectvo shodilo přes 200 bomb.
Když únorová revoluce v roce 1917 znamenala konec carské říše, mělo ruské letectvo 1039 letadel, z nichž pouze 590 bylo použito na bojišti. Během čtyř let války zůstala situace prakticky stejná: významnou část letecké flotily tvořily zastaralé typy v neuspokojivém technickém stavu, z nichž více než polovina byla ztracena jinak než v leteckých bojích, ale stala se obětí technických závad a chyb letců. Vytrvalost a hrdinství tehdejších pilotů vstoupily do historie, ale zároveň se ukázalo, že kvantita zbraní není to samé jako kvalita.
